Publikaci, obsahující šest studií (z toho jednu dosud nezveřejněnou), lze v zásadě rozdělit na dvě části. V jedné řeší autor otázky, o nichž se domnívá, že jim rozumí, ve druhé pak prezentuje problémy, kterým rozumí zcela nepochybně. I proto vyznívá hodnocení Jurokovy knihy, mimo jiné první, již nevydal vlastním nákladem, poněkud rozporně.
Největší rozpaky působí hned úvodní rozsáhlé pojednání, věnované městským svazům, šlechtě a střediskům lidového kacířství v Čechách během husitské revoluce. Autor tu zřetelně navazuje na nedávné badatelské počiny Františka Šmahela a Eduarda Maura, jejichž výzkumy se snaží skloubit, doplnit a obohatit spíše jinými pohledy než originálními poznatky. Samotné Jurokovo pojetí není příliš srozumitelné (o ryze městských husitských svazech současná husitologie nehovoří, tzv. lidové hereze by si zasloužily diferencovanější přístup) a navíc trpí i několikanásobným opakováním již jednou uvedených skutečností. Za jisté novum lze označit ambiciózní pokus analyzovat složení husitských elit, zahrnující 580 osob, nicméně zveřejněné výsledky nespočívají na pevném podkladě. Bez soupisu konkrétních jednotlivců se nedají dosažené údaje verifikovat, přičemž nedůvěru budí počet 356 hejtmanů i nejasný způsob výběru městských politiků. Hodnotu závěrů oslabuje též nedostatečný ohled na starší vědeckou produkci (postrádám např. práci Otakara Frankenbergra staršího o vůdcích a vedení husitských vojsk), nesprávné identifikace (záměna Jindřicha Lefla z Lažan se staroměstským měšťanem a podkomořím Janem Bechyněm, Kladsko zůstávalo v 15. století součástí Českého království) a problematické charakteristiky (Jan ze Smiřic byl sotva „falešným husitou”, stačí si přečíst jeho závěť).
Nejen kvalitu celého vstupního pojednání, nýbrž také kapitoly o příčinách husitské revoluce v českých zemích a tzv. druhé reformace v Evropě negativně ovlivnilo vágní používání pojmů. Přiznávám, že jsem nepochopil, jak Jurok vymezuje „chiliasmus”, který zjevně zaměňuje s pouhým radikalismem, či „absolutismus”, co si představuje pod souslovím „volební monarchie” (dovoluji si v této souvislosti odkázat na rozsáhlou diskusi v polské historiografii), proč mluví o „řemeslnickém patriciátu” v husitských městech a jak vlastně vidí politickou roli šlechty v českých dějinách 14. a 15. století. Kdyby vysoká česká nobilita skutečně dosáhla tak silného postavení, jak o něm pro druhou polovinu 14. věku uvažuje autor, potom by postrádala důvod vstupovat do husitské revoluce, vytvářet opoziční uskupení proti Jiřímu z Poděbrad či vznášet ostré požadavky na zemských sněmech po olomouckém míru roku 1479. Případem sui generis je pak Jurokovo tradiční bloudění houštinou koncepcí rozličných badatelů (Winfried Eberhard, Robert Kalivoda, Josef Polišenský, Otto Hintze, ba dokonce Walt W. Rostow), završené chápáním třicetileté války „jako komplexní evropské revoluce”. Ano, v postmoderní vědě je dovoleno téměř všechno, ale bude-li každý z nás hovořit svým vlastním jazykem, pak si sotva porozumíme.
Recenzent by nikdy neměl být veden snahou ubližovat, i když v našich končinách často bývá pravdou opak. Přiznám se, že jsem k Jurokově knize přistupoval pozitivně naladěn, rozhodnut ocenit její kladná místa. Budiž řečeno, že jich není málo. Téměř výhradně se však nacházejí v kapitolách o moravském a slezském husitství a o působení husitských i katolických válečníků ve vedlejších zemích Koruny české a v Horních Uhrách. Zde leží nejvlastnější pole autorovy působnosti a zde tkví rovněž jeho nepopiratelný vědecký přínos. Pouze ten, kdo si dal práci se sestavováním životních osudů méně známých či zdánlivě marginálních středověkých osobností pochopí, co Jurok vykonal pro zalidnění dějinné scény revolučního a porevolučního husitství i pro rozšíření vědomostí o českých a moravských hejtmanech a kondotiérech. Objevně tak doplnil biografie Jana Čapka ze Sán i jeho zetě Jana Talafúsa z Ostrova, Bočka a Viléma Pukliců z Pozořic, Martina Brcála z Dobré či Petra Romana z Vítovic. Škoda jen, že dnešní badatel nemůže (ani k dílčímu tématu) v úplnosti zvládnout přebujelou vědeckou produkci. Autorova zjištění se totiž zajímavě doplňují i překrývají s poznatky polských historiků Grzegorze Źabińského, Marka Plewczyńského, Jaroslawa Nikodema, ale i Mariana Biskupa, kteří zase neevidují texty Jurokovy. Nezbývá než doufat, že se jednou naše pohledy alespoň zčásti prolnou.
Veduta, České Budějovice 2006, 300 s., 299 Kč