Již před sto lety byli čeští turisté častými hosty v chorvatských letoviscích. Sami zde vybudovali několik hotelů a prázdninové cesty na Jadran nadšeně doporučovali. Jedním z nejaktivnějších propagátorů byl v tomto směru ředitel pražské tiskárny Politika Emil Geistlich.
Díky Emilu Geistlichovi se populární městečko Baška na ostrově Krku stalo mezi Čechy oblíbené už před první světovou válkou. Ředitele Geistlicha, jinak též velkého vlastence, sokola a zapáleného osvětového pracovníka, totiž v roce 1909 zaujala malá zpráva o založení „mořských lázní“ v Bašce, otištěná v Národních listech. Článek popisoval krásy chorvatského ostrova a neopomněl čtenáře upozornit na velmi nízké ceny poskytovaných služeb. Emil Geistlich se rozhodl přesvědčit o pravdivosti nepochybně reklamní zprávy a ještě téhož roku se do Bašky vypravil. Nejprve cestoval vlakem do Rijeky a odtud parníkem do cílového místa. Prostředí chorvatského ostrova jej okouzlilo, ovšem záhy zjistil že to, co bylo avizováno jako „mořské lázně“, tvoří ve skutečnosti několik jednoduchých kabinek postavených na pláži. Sympatie v něm ale vzbudila snaha místního lázeňského družstva vybudovat „slovanské lázně“. Družstvo, které tvořila místní elita (členy byli např. starosta města, majitel restaurace či řídící učitel), disponovalo sice smělými plány, nicméně malými finančními prostředky. Emil Geistlich přislíbil pomoc. Převzal dvě stovky z celkových pěti set družstevních podílů s příslibem, že se je pokusí po návratu v Čechách rozprodat. Po příjezdu do Prahy napsal článek do Pražské lidové revue, ve kterém barvitě vylíčil krásu chorvatského moře, pobřeží a pláží a zájemcům nabídl ke koupi podíly v tamních lázních. Sám byl překvapen, kolik zájemců se přihlásilo. Stále více se začal zaobírat myšlenkou, že v Bašce začne podnikat. Nejprve se rozhodl vybudovat českou restauraci, ve které se budou hosté cítit jako doma. K této myšlence jej přivedla vlastní zkušenost s místním stravováním. Za jeho pobytu v Bašce mu bylo v místních restauracích předkládáno výhradně skopové, sice výborné, ale po několika dnech se na něj již nemohl ani podívat. Náladu mu spravila až šunka z Prahy, kterou si nechal poslat. Navíc citelně postrádal pivo. V Bašce zakoupil pozemek a v Praze se mu naskytla další výhodná koupě – dřevěný pavilon ze skončené výstavy. Rozebraný jej poslal v únoru 1910 vlakem do Rijeky, odkud byl na lodích převezen do Bašky, vzápětí dorazil i Geistlich. S místními řemeslníky se dohodl, že pavilon sami postaví, a odjel zpět do Prahy řídit tiskárnu. Baščané jednotlivé díly budoucí restaurace rozložili na louce, ale po několika dnech telegrafovali do Prahy, že pavilon musí být rozbitý nebo některé jeho díly chybějí, protože sestavit prostě nelze. Geistlich se rozhodl poslat do Bašky manželku Annu a s ní několik českých tesařů a dalších řemeslníků. Během pár dní byl pavilon úspěšně postaven. Anna Geistlichová, ač v těchto věcech žádnou praxi neměla (do té doby byla jen ženou v domácnosti) se velmi osvědčila. Dohlížela na stavbu i vnitřní úpravu restaurace, přebírala nábytek, vybavení kuchyně i lednice, které z Prahy dorazily. V Čechách najala personál – kuchařky, číšníky i pradleny. A tak mohla být 28. května 1910 restaurace slavnostně otevřena. Místní farář ji vysvětil a prohlédnout si ji přišla celá Baška. Podávala se svíčková a české pivo. Emil Geistlich při této příležitosti poslal z Prahy pozdravný telegram, ve kterém zdůraznil, že vzájemná láska a důvěra slovanská sloučila naše ideje.
„Z POKOJE ROVNOU DO MOŘE!“ V Praze Geistlich úspěšně pokračoval v propagaci Bašky. Jestliže při jeho první návštěvě v ní trávilo léto necelých čtyřicet Čechů, o rok později jich přijelo již bezmála tisíc. Ubytováni byli většinou v pronajatých bytech, ale kapacity nestačily. Proto se Geistlich rozhodl postavit český hotel. Jeho reklamním sloganem se stalo heslo Z pokoje rovnou do moře! Hotel byl postaven přímo na pláži a tvořila jej přízemní protáhlá budova, v jejíž prostřední části se nacházela restaurace a po stranách dvaatřicet pokojů. Každý z nich měl samostatný východ na terasu, z které se vstupovalo na pláž. Se vší slávou byl hotel Baška otevřen 30. května 1911. Emil Geistlich jej dokázal dokonale zpopularizovat – vydal řadu prospektů o tzv. „českých mořských lázních“ a pozval několik českých lékařů i s rodinami, od kterých si nechal napsat dobrozdání o vynikajících účincích tamního klimatu na lidské zdraví, která pak spolu s nadšenými reakcemi dalších hostů otiskoval ve svých brožurách. Tak například Světla Chroustová z Úval u Prahy odpověděla na otázku Co se mně v Bašce líbilo? takto: To, že jsem se mohla bez dlouhého upravování a strojení hned ráno vymáchati v moři, podle hesla Vašeho hotelu ,Z pokoje rovnou do moře‘. Mimo to mne tam nadchlo mnoho jiných věcí: výborné baščanské víno, kvartetto konservatoristů, příjemná společnost, a nejvíce však ze všeho to, že jsem tam úplně přišla o svoji nervosu. Bohumil Koch, ředitel Obchodní a úřednické pokladny v Praze se svěřil, že se do mořských lázní rozhodl odjet, jelikož po namáhavé práci byl nervově vyčerpán a pochvaloval si, že když jsi na moři, jež zmítá pobřežním parníčkem jako skořápkou, na jehož vlnách vzdutých ocitáš se tváří v tvář skutečné filosofii života, ztrácíš ctižádost státi se ministrem. Odborná učitelka Vlasta Hanáková z Uherského Hradiště si zase přijela do Bašky léčiti své, školním ovzduším vysílené, plíce. Častá jsou také líčení, toho, jak neduživé děti, léta trpící nechutenstvím, získaly v českých mořských lázních chuť k jídlu nebo naopak jak lidé, kteří se potýkali s otylostí, zde úspěšně shodili několik kilogramů. Z citovaných ohlasů vyplývá, že naše předky již před sto lety trápily podobné věci jako nás dnes – byli přepracovaní, nervózní a bojovali s nadváhou. Zároveň si můžeme udělat obrázek o pestrém sociálním složení Geistlichovy klientely – rozhodně nešlo jen o lidi velmi dobře situované. To souviselo s jeho přáním, aby prostředí lázní bylo demokratické, hosté odložili společenské konvence v oblasti oblékání – dámy byly přímo vyzývány, aby s sebou nevozily velkou garderobu, všichni se měli oblékat podomácku a netrápit se několikerým denním převlékáním. Geistlichovy „české mořské lázně“ měly být opakem luxusních hotelů v Opatiji a v žádném případě neměly kopírovat tamní mondénní způsob života. Policejní hodina stanovená na 11. hodinu večerní jest velikou vymožeností. Kdežto v jiných lázních se hlavně k tomu přihlíží, aby hosté co nejvíce peněz promarnili, v Bašce chceme i po této stránce činiti výjimku a neposkytujeme k utrácení příležitosti. Baška stala se právě svou jednoduchostí populární a tuto jednoduchost budeme žárlivě střežiti. Lázní pro marnotratníky, karbaníky, labužníky všech druhů je všude nablízku dosti a tam nechť klidně jen jedou všichni, jejichž chorobou jest peněz pozbýti a jichž vyléčení spočívá jen v požitkářství, napsal sám Geistlich v jednom z reklamních prospektů. Slibnému rozvoji hotelu učinila konec první světová válka. Až do roku 1920 byl hotel obsazen italskými vojáky. Ti jej poničili a vyrabovali. Manželé Geistlichovy jej však brzy uvedli do pořádku s vírou, že lidé po válce budou chtít zase normálně žít a cestu si sem opět najdou. A zájem o jejich podnik byl obrovský, řada hostů se do něj nevešla, těm pak pomáhali najít ubytování v soukromí nebo v několika dalších místních penzionech. Uprostřed sezóny, v létě roku 1922, však Emil Geistlich ve svém hotelu v pouhých 51 letech zemřel. Postihl ho prudký zápal plic. Anna Geistlichová pohřbila svého muže na nedalekém hřbitově, ležícím vysoko nad mořem, na místě odkud je krásný výhled na celou zátoku. Nakonec se rozhodla vést hotel dál sama a nutno říci, že si počínala velmi dobře. Období mezi válkami se stalo doslova zlatou érou „českých mořských lázní“. Tu ukončila až druhá světová válka. Během ní byl hotel poničen a v roce 1948 znárodněn.
DOKTORICA ZDEŇKA V souvislosti s manželi Geistlichovými je nutné uvést jméno doktorky Zdeňky Čermákové. Příběh této Češky je s Baškou spjat ještě mnohem více. Když Anna Geistlichová hledala v roce 1910 český personál pro první sezónu v Bašce, uvědomovala si, jak potřebné by bylo, aby letní hosté měli v případě nutnosti k dispozici lékaře. V Bašce totiž v té době žádný nebyl. Nakonec získala jako lázeňskou lékařku jednu z prvních mladičkých absolventek medicíny (Zdeňka Čermáková byla teprve desátou ženou – lékařkou, která promovala na Karlově univerzitě). Čermáková do Bašky odjela již v květnu 1910 a brzy pochopila, že kromě prázdninových hostů bude její služby využívat i místní obyvatelstvo. V Bašce se jí natolik zalíbilo, že zde zůstala i po sezóně. V místní škole pořádala osvětové přednášky ze zdravovědy a hygieny a domů jezdila jen zřídka. Do Prahy se na delší čas vrátila až po vypuknutí první světové války, navíc nakažená malárií. Po vyléčení nastoupila jako lékařka v sanatoriu pro nervové choroby na pražském Veleslavíně. Zde po nějaký čas ošetřovala i Charlottu Masarykovou, která se zde léčila z těžké deprese. Do Bašky Čermáková přijela znovu v květnu 1921 a pak zde zůstala s kratičkými přestávkami po celý zbytek života. Nikdy se nevdala a zůstala bezdětná. V Bašce žije dodnes řada lidí, kteří si slečnu doktoricu pamatují. Když v roce 1968 zemřela, byla pohřbena hned vedle hrobky Emila Geistlicha. Rozloučit se s ní přišla celá Baška. V místním muzeu je jí věnována pamětní místnost a zdravotní středisko v Bašce nese její jméno.
NA MOŘSKOU NEMOC KOKAIN Češi nejezdili v meziválečném období zdaleka jen do Bašky. Oblíbené destinace byly také Malinská, Cirkvenice (zde existovala mimo jiné česká ozdravovna pro nemocné děti), Split a jeho okolí, Kupari a ostrov Lopud u Dubrovníka. Stále více lidí toužilo odjet na letní byt a spatřit moře. A Jadran byl už tehdy ideálním cílem. Směřovali sem lidé dobře situovaní, ředitelé firem a státní radové s rodinami, ale i ti, co měli hlouběji do kapsy – učitelé, studenti, skautské oddíly a samozřejmě umělci. Autoři dobových průvodců uvádějí, že s cestou, ubytováním v hotelu s plnou penzí, koupacími taxami a spropitným vyšel tehdy měsíc u moře asi na dva tisíce korun (přičemž průměrná mzda dělníka činila 550 korun). Jezdilo se nejčastěji vlakem z pražského Wilsonova nádraží do Sušaku na předměstí Rijeky. Odtud pak vyplouvaly parníky do cílových míst. Turista se mohl k Jadranu vypravit buď s cestovní kanceláří (populární byla například firma Josefa Uhra) nebo vyrazit na vlastní pěst. Stačilo mít platný pas a jugoslávské vízum. K dispozici již byla řada cestovních průvodců, obsahujících užitečné informace o jízdních a plavebních řádech, historii jednotlivých míst, ale i rady, jak se vybavit na cestu: Už se necestuje s velkými krabicemi na klobouky, nýbrž v pohodlné rádiovce pěkně na jedno ucho naražené či v měkkém kloboučku zvaném tralaláček, upozorňuje jeden z nich. V jiných se zase čtenáři mohli dočíst překvapivou zprávu, že se na mořskou nemoc osvědčil kokain. Módní rubriky prvorepublikových ženských časopisů neopomínaly řešit plážovou módu. Na počátku 30. let upozorňovaly, že kdo chce být na pláži „in“, musí si pořídit šortky, neboť plážová pyjama jsou na ústupu, zahalovala totiž příliš tělo a neměly jsme v nich, dámy, požitek z opalování. Neplavci byli informováni o žhavé novince, kterou si mohli opatřit – gumová nafukovací zvířata. Nabízeni byli aligátoři, koně nebo obrovské kachny. V době, kdy neexistovala televize a rozhlas byl v plenkách, se lidé dozvídali podrobnosti o jednotlivých letoviscích především z cestopisů, průvodců, obrázkových časopisů a přednášek, které byly doplňovány promítáním diapozitivů. Geistilchovy přednášky o Bašce takto zatraktivňoval například Viktor Ponrepo. Natočen byl také propagační film Pod jugoslávským nebem, který se v roce 1934 promítal v českých kinech.
GULÁŠ, SVÍČKOVÁ A PLZEŇSKÉ PIVO Většina hotelů měla již na počátku 30. let elektrické osvětlení. V řadě z nich se vařila česká kuchyně a točilo plzeňské nebo budějovické pivo, aby si tu našinec připadal opravdu jako doma. Mnozí hoteliéři totiž pochopili, že česká klientela je vcelku konzervativní, takže se jim vyplatí zaměstnat českého kuchaře, který umí správně připravit svíčkovou, guláš, smažený řízek, ovar, palačinky nebo krupicovou kaši. To, co některá vydavatelství zavedla před pár lety jako novinku, totiž, že české deníky si lze zakoupit v době letních dovolených i v Chorvatsku, bylo za první republiky samozřejmostí, ženy si tu mohly opatřit například populární časopis Eva. V místech největší koncentrace Čechů, například na ostrově Lopud, sloužili dokonce místní faráři mše česky. Úřední vyhlášky byly vedle chorvatštiny vyhotovovány také v češtině. A pokud turisté prošlapali nebo utopili boty, zaskočili si k Baťovi pro nové. Dovolenou trávili na Jadranu i tehdejší celebrity. Na plážích bylo možné potkat předsedu vlády Antonína Švehlu, ten si oblíbil Kupari, na Makarskou riviéru nedal dopustit hitmaker Osvobozeného divadla Jaroslav Ježek, do Kotoru a do Budvy zajížděla herečka Hana Vítová, v Bašce pobývala spisovatelka Růžena Svobodová, F. X. Šalda či básníci Jiří Wolker a Konstantin Biebel. Poloostrov Lokrum si zamilovala baronka Sidonie Nádherná, zámecká paní z Vrchotových Janovic. Do Dalmácie jezdila za světlem celá řada českých malířů: Antonín Slavíček, Václav Špála, Emil Filla a Toyen. Zajímavá historka se váže k Josefu Váchalovi. Ten pobýval v roce 1923 na Korčule. Ubytoval se zde spolu s dalšími výtvarníky v hotelu Evropa, ale příliš si s nimi nerozuměl. Plavat neuměl, malovat okolní krajinu ho nebavilo, pookřál, až když v místní knihovně nalezl zmínky o morové epidemii, která kdysi ostrov postihla. Začal pracovat na cyklu dřevorytů Mor na Korčule, který později v Čechách vydal. Konec cestování na Jadran nastal na konci čtyřicátých let, kdy se Jugoslávie stala pro československý režim nepřátelskou zemí. Znovu se sem vrátili až v šedesátých letech, ale pro své cesty potřebovali v období komunismu devizový příslib a výjezdní doložku. Svobodně se sem mohli vydat až po roce 1989 a dodejme, že byli jedněmi z prvních turistů, kteří sem přijeli po skončení války za nezávislost Chorvatska.
LITERATURA C. Dřevostický, Z cesty na Jadran, Praha 1926; E. Geistlich, Baška. Česko-chorvatské mořské a klimatické lázně na ostrově Krku v Istrii, Praha 1911; Týž, České mořské lázně Baška na Krku, Praha 1922; J. Hajšman, Průvodce Jadranem a Dalmácií, Praha 1935; K. Hansa, Pod jihoslovanským nebem, Praha 1930; L. Chrudina, Slečna doktorica. Příběh české lékařky na chorvatském ostrově, Praha 2004; J. Rychlík, Cestování do ciziny v habsburské monarchii a v Československu, Praha 2007.
Pavlína FORMÁNKOVÁ (nar. 1971) je doktorandkou katedry dějin Pedagogické fakulty UK. Pracuje v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.