Pro Sovětský svaz představovalo Maďarsko jedno z území, jejichž dobytí si vyžádalo největší daň. Například jen při obléhání Budapešti od prosince 1944 do února 1945 ztratila Rudá armáda
Když Winston Churchill navštívil v říjnu 1944 Moskvu, zjistil, že sovětské vedení projevuje o maďarské záležitosti značný zájem. V rámci nechvalně proslulé dohody, již britský premiér navrhl Stalinovi, tam také Sověti získali osmdesátiprocentní podíl. Stalin původně akceptoval Churchillovu nabídku na padesátiprocentní podíl v Maďarsku, pak ovšem změnil názor a instruoval svého komisaře pro zahraniční záležitosti Vjačeslava Molotova, aby pro Sovětský svaz získal většinu. Protože bylo zřejmé, že Podunají spadne pod sovětskou vojenskou okupaci, představovala dohoda Stalin – Churchill uznání fait accompli. Ačkoli Spojenecká kontrolní komise složená ze sovětských, britských a amerických představitelů měla dohlížet na implementaci maďarské dohody o příměří z ledna 1945, sovětské vedení od samého počátku nakládalo s Maďarskem jako s uzavřenou zónou. Spojenecká kontrolní komise se stala vykonavatelkou politiky diktované z Moskvy a dokonce její předseda, vysoko postavený maršál Vorošilov, byl čas od času nucen ustoupit tlaku z Kremlu. Na druhou stranu západní členové komise, stejně jako další představitelé, novináři a podnikatelé, potřebovali ke vstupu do země sovětské povolení. Jak vysvětloval maršál Vorošilov: Toto je naše zóna, a my rozhodujeme, kdo do ní smí vstoupit. Takové žádosti byly často odmítány bez dalšího vysvětlení. Sovětská armáda neomezeně využívala maďarského území a tento prerogativ byl potvrzen sérií bilaterálních smluv. Až do roku 1948 hradil maďarský státní rozpočet veškeré její výlohy včetně jídla, dopravy, spotřeby energií a dokonce žoldu. Maďarský vzdušný prostor byl kontrolován sovětským vojenským velením se sídlem v Německu. Když Spojené státy žádaly maďarskou vládu o povolení k přistání pro civilní letadla, sovětský politický představitel Georgij Puškin utrousil: Snáz by ho získali v samotném Sovětském svazu. Maďarská prozatímní vláda byla sestavena v Moskvě – dali jsme ji dohromady dost rychle, vzpomínal později Molotov –, nicméně odrážela politické spektrum. Hlavou byl generál maďarské armády Miklós Dálnoki Béla a zahrnovala také další zástupce bývalé elity, jakož i představitele demokratických stran. Vedle malorolníků, sociálních demokratů a komunistů byli někteří tajnými členy Maďarské komunistické strany (MKS). V prozatímním národním shromáždění byly zastoupeny všechny demokratické strany, ale komunisté se v něm těšili jasné převaze. Stalin dal všem východoevropským komunistům stejné rozkazy: odložit proletářskou revoluci, než nadejde čas. Maďarské komunisty varoval, aby respektovali vlastnická práva a soukromé podnikání. Není třeba spěchat, zdůrazňoval, ale jakmile získáte na síle, můžete tlačit na pilu… a využít všechny, kdož při tom mohou být užiteční. Komunistický vůdce József Révai vysvětloval v roce 1944 členům strany: Stalin nás varoval, že zmínky o diktatuře proletariátu dříve, než nadejde čas, hrají do karet nepříteli. Pokud bychom očekávali, že Rudá armáda provede diktaturu proletariátu, pak bychom nebrali v úvahu, že by došlo k rozpadu aliance mezi Sovětským svazem, Velkou Británií a Spojenými státy. Maďarsko, vysvětloval Révai, nebude ani kapitalistickou demokracií, ani v tuto chvíli socialistické, ale něčím mezi, lidovou demokracií. Za liniemi Rudé armády se zatím reorganizovaly místní vlády, nad kterými komunisté získali vliv a dbali na to, aby při tom zůstalo. V roce 1946 měla MKS 22 starostů v 57 městech, zatímco malorolníci pouhé tři. Na vládní úrovni drželi sociální demokraté s komunisty 203 „klíčových postů“ a malorolníci 74. Není divu, že si vůdce malorolníků Zoltán Tildy stěžoval, že největší demokratická strana nemá na vedení země žádný vliv. V říjnu 1945 utrpěla MKS zdrcující porážku v místních volbách v Budapešti, a tak se postarala o to, aby se už žádné další místní demokratické volby nekonaly. Vedle místních vlád si komunisté a jejich souputníci zajistili kontrolu policie, čehož využili k politickým účelům. Už v roce 1945 se Rákosi chlubil Georgiji Dimitrovovi, že policie je v podstatě v jejich rukou: 64 % důstojníků patřilo k takzvanému levicovému bloku, z čehož 31 % ke komunistům. V řeči silových pozic byla situace dokonce ještě jednoznačnější. Ještě významnější bylo, že komunistická strana s pomocí expertů NKVD ustavila a ovládla politickou policii jak v Budapešti, tak v celé zemi. Politická policie měla právo internovat „reakcionáře“, jak je definovala MKS. Byly to právě pravomoci politické policie, co se ministr spravedlnosti Ágoston Valentiny, sociální demokrat, snažil omezit. Kabinetu předložil dekret v tomto smyslu a rada ministrů jej schválila i přes odpor komunistické opozice. Tehdy však nadešla chvíle pro sovětský nátlak. Puškin si předvolal premiéra Miklóse a verbálně na něj zaútočil. Miklós se zavázal tento dekret nepodepsat a politická policie se stala hlavním faktorem při utváření domácích poměrů podle komunistických představ. Puškinova intervence zavedla zvyk, podle něhož Moskva napříště vstupovala do hry na kritických křižovatkách, kdy komunisté nedokázali sami zvítězit a rozhodnout pro sebe klíčové politické bitvy. Maďarské komunistické straně začalo být rovněž jasné, že se nelze dále držet dohod z roku 1944. Chtěli kabinet, v němž by nemohli být přehlasováni. Stranický vůdce Mátyás Rákosi usoudil, že lidí, kterých bylo zapotřebí dříve, je nyní možné se zbavit. V tomto duchu byla vláda renovována tak, aby zahrnula z komunistického pohledu spolehlivější osoby.
EKONOMICKÁ DIKTATURA Mezinárodní podmínky napomáhaly sovětskému hospodářskému pronikání do Maďarska i jinam v sovětské sféře vlivu. Postupimská deklarace spojeneckých vlád přiřkla Sovětskému svazu veškeré německé majetky v bývalých satelitech – Rakousku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, Finsku. Tímto rozhodnutím však zůstalo na sovětských úřadech, aby rozhodly, které majetky dříve byly pod německou kontrolou. Přestože Sovětský svaz podepsal mezinárodní dohodu, jež stanovila, že majetky násilně zabrané Němci nemají být považovány za německé, Sověti toto ustanovení ignorovali. V důsledku toho Moskva zřídila za hranicí SSSR celé ekonomické impérium zastřešené vládní agenturou nazvanou Glavnoje Upravlenije sovětskogo imuščestva za granicej. V srpnu 1945 Maďarsko podepsalo hospodářskou dohodu, která předpokládala nárůst podílu Sovětského svazu na maďarském zahraničním obchodu a ustavení společných podniků v uhelném a ropném průmyslu, jakož i těžbě bauxitu a lodní i letecké dopravě. Mnozí věřili – správně, jak se ukázalo –, že speciálně toto poslední ustanovení promění zemi v ekonomický satelit Moskvy. Nekomunistické strany se stavěly proti této smlouvě, a tak byla ratifikována Nejvyšší národní radou, což signalizovalo, že při rozhodování o národní budoucnosti nebude hrát parlament významnější úlohu. V prosinci 1945 vytvořila maďarská vláda na Stalinovo „doporučení“ Nejvyšší ekonomickou radu (NER) pod vedením komunisty Zoltána Vase. Úkolem NER bylo vyhledávat německé majetky a předávat je Sovětům a také formulovat hospodářskou politiku. S výjimkou krátkého období to byla NER, a ne parlament, kdo sestavoval rozpočet. Její dekrety byly vydávány bez konzultace s vládou, byly právně závazné a od ministerstev se požadovalo, aby je prováděla. Do konce roku 1945 přešel zahraniční obchod pod dohled Ředitelství zahraničního obchodu, zatímco alokace zahraničních měn, investičních fondů, surovin a polotovarů byla rovněž centralizována. Tato opatření přišla vhod při vytlačování západních investic. Společnostem se zahraničními vlastníky nebyly přidělovány fondy pro investice, a tak kupříkladu ropná rafinerie s maďarsko-americkými vlastníky dostala menší množství surové nafty než její sovětsko-maďarský rival. V dubnu 1947 Rákosi připustil, že v Maďarsku existuje „jistý druh ekonomické diktatury“, v níž banky neposkytují půjčky bez souhlasu komunistické strany. Historikové, kteří tvrdí, že SSSR se v Maďarsku choval zdrženlivě a že zavedení socialismu možná ani nebylo jeho krátkodobým cílem, poukazují na nepochybně svobodné volby v listopadu 1945 a koaliční vládu, jíž daly vzniknout. Méně už je známo, že Vorošilov hodlal uplatnit bulharský model společné kandidátky politických stran, ale demokratické strany to odmítly. Nicméně vůdce malorolníků Zoltán Tildy, jenž si byl jist, že Sověti z Maďarska neodejdou příštích padesát let, nabídl vzít do vlády komunisty bez ohledu na výsledek. Jeho strana získala v parlamentu rozhodnou většinu, ale nebyla schopna jí využít ke svému prospěchu. Přestože komunisté souhlasili, aby ministerstvo vnitra připadlo malorolníkům, Moskva byla jiného názoru. Stalin instruoval Vorošilova, aby MKS vyjednala koaliční dohodu znovu a požadovala klíčové portfolio. Ačkoli sám Vorošilov byl s dohodou spokojen, připadl post komunistům, kteří také získali křeslo vicepremiéra. Vorošilov zuřil, že Rákosi volby zpackal: kupříkladu odsoudil fakt, že MKS nevedla kampaň mezi ženami. Rákosi dal už v červnu 1945 najevo, že volby nebudou hrát v komunistických plánech důležitou roli, a skutečně byly vypracovány plány, jak „proniknout do řad“ opozičních stran jak shora, tak zdola. Shora znamenalo vnitřním narušováním jejich politiky s podporou souputníků a tajných komunistů, zdola pak odvedením politiky „do ulic“, kde pak byly vynášeny „lidové verdikty“ ve smyslu lynčování opozičních politiků a došlo i na antisemitské pogromy.
ČAS NASTOLIT SOCIALISMUS 5. března 1946 pronesl Winston Churchill svou řeč o „železné oponě“, což v sovětských vládnoucích kruzích vyvolalo pobouření. Předtím už Sovětský svaz vyvíjel nátlak na turecké vedení, aby zrevidovalo konvenci z Montreux (o statutu úžin Bospor a Dardanely z roku 1936) a odstoupilo oblasti Kars a Ardagan, a snažil se přimět íránskou vládu k ustavení společné íránsko-sovětské ropné společnosti. V květnu 1946 vysvětloval řecký komunistický vůdce Nikos Zachariades, že evropské národy se SSSR jako svým majákem půjdou vstříc svému úplnému osvobození a žádná síla… je v jejich postupu nezastaví. Pro Sovětský svaz, vysvětloval sovětský velvyslanec ve Washingtonu Nikolaj Novikov ve svém zářijovém telegramu, představovala východní Evropa překážku v postupu expanzionistické politiky Spojených států. V únoru Georgij Malenkov prohlásil, že „plody vítězství“ musí být uhájeny. Jestliže jsme získali tyto plody, využijme jich ku prospěchu našeho slavného sovětského lidu. Rok 1946 byl zlomovým v procesu mocenského boje v Maďarsku. 6. ledna 1946 si k sobě sovětský vyslanec Puškin a úřadující předseda Spojenecké kontrolní komise Vladimir Sviridov povolali ministerského předsedu Ference Nagye a prezidenta Zoltána Tildyho. Varovali je, že „očišťování“ Malorolnické strany od reakčních elementů neprobíhá dost rychle a že by si měli přestat pohrávat se Sovětským svazem, místo aby s ním navázali přátelské vztahy. Révai poté ohlásil, že politické příměří je pryč. V březnu 1945 MKS zahájila kampaň za očištění Malorolnické strany a premiér Nagy souhlasil. Rákosiho „salámová taktika“ odkrajování nepřátel se rozeběhla. Po dubnové návštěvě Moskvy Rákosi oznámil, že na programu je ustavení diktatury proletariátu v Maďarsku. 17. května 1946 na plénu Ústředního výboru MKS prohlásil, že nadešel čas nastolit otázku socialismu, jež byla až dosud z taktických důvodů potlačována. Musíme říci soudruhům, že situace se oproti minulému roku změnila… Před volbami [1945] jsme záměrně zlehčovali naši socialistickou linii. Rákosi pokračoval odhalením, že v Kremlu zvažují ustavení nové Komunistické internacionály a že místní komunistické strany mají volnou ruku k osvobození proletariátu. Nově zřízená Kominterna poskytne místním komunistům prostředky k tomu, aby provedli úkoly vedoucí k osvobození proletariátu, majíce na paměti místní zvláštnosti. Ve věci revolučních podmínek už nebylo třeba čekat, až se vyskytnou alespoň v hrstce zemí. Komunistické země se ve svém boji za socialismus už více nemusely starat o vnitřní či mezinárodní situaci. Kdykoli některá země dosáhne podmínek k osvobození proletariátu či k nastolení socialismu, pak se tak skutečně stane bez ohledu na to, zda je ona země v kapitalistickém prostředí či nikoli. To je nová perspektiva, která prostě znamená, že v zemi, kde v důsledku činnosti komunistické strany takové podmínky nastanou, to musí být uskutečněno. To znamená čerstvé povzbuzení všem komunistickým stranám, protože teď bude záležet jen na jejich práci, zda budou v jejich vlastních zemích nastoleny podmínky k osvobození proletariátu či nikoli. Rákosi dodal, že na pořadu dne bude nyní spojení komunistických a sociálně demokratických stran. Poté, co odhalil skutečné sovětské motivy k původní umírněné linii, prozradil, že k němu dojde poté, co budou vyhodnoceny lekce v západní Evropě a podepsány mírové smlouvy s bývalými německými satelity. Také sovětské zásahy do ekonomiky nabraly na jaře 1946 rychlý spád. V březnu a dubnu podepsaly Budapešť a Moskva sérii smluv, jimiž byly založeny spojené podniky na těžbu bauxitu (jehož bylo Maďarsko jedním z největších producentů na světě) a produkci oxidu hlinitého a hliníku (Moskva pociťovala vážný nedostatek této strategicky důležité komodity), produkci ropy, ropných rafinérií, jakož i letecké dopravy (Maďarsko-sovětské aerolinie) a navigace (Maďarsko-sovětská navigační společnost). Tyto podniky byly řízeny sovětskými výrobními řediteli a často při své činnosti ignorovaly maďarské zákony. Současně Sověti zabrali část z celkového počtu čtyř set společností a několik set nemovitostí jako domů, parcel, kin a skladů. Mnoho z těchto společností bylo zčásti vlastněno rakouskými, francouzskými, švýcarskými či americkými akcionáři. Mezi společnosti zcela vlastněné Sověty patřily Maďarské optické závody, manganový důl hraběte Zichyho (který byl jediným producentem v zemi) či Dunajský letecký závod. Společností se sovětským vlastnictvím se netýkala jakákoli omezení ve smyslu alokace tvrdé měny nebo převodů dividend. Předem bylo rozhodnuto o jejich ziscích, jež byly posílány do Sovětského svazu. Nejenže Sověti zabírali strategická odvětví maďarské ekonomiky, ale zároveň vymáhali nadměrné reparační platby. Podle dohody o příměří mělo Maďarsko zaplatit sumu 300 milionů dolarů – 200 milionů Sovětskému svazu a 100 milionů Československu a Jugoslávii v ročních splátkách ve výši padesáti milionů dolarů. Moskva však určovala hodnotu reparačního zboží arbitrárně a mohla si vymoci dvojnásobek až trojnásobek původní sumy. Společně s cenou Rudé armády, jež sama zdvojnásobila maďarské finanční závazky v letech 1945–1948, představovaly reparace neúnosné břemeno. Následovala hyperinflace, která naopak vedla ke spuštění programu na stabilizaci měny, což posílilo komunistický program ekonomické centralizace.
PŘEVZETÍ MOCI Koncem roku 1946 pak následovaly překotné události, které vedly k rozpuštění malorolnické strany a nakonec ke komunistickému převzetí moci. Při jedné příležitosti Rákosi rozvažoval, že lidé sice touží po klidu a míru, což je pochopitelné, ale současně je to „nebezpečné“, ježto práce ještě není dokončena. Účtování započalo v prosinci 1946, kdy Oddělení vojenského zpravodajství ministerstva obrany „odhalilo“ spiknutí proti republice, do něhož bylo zapojeno šest malorolnických poslanců. Ministerský předseda Ferenc Nagy měl o existenci „spiknutí“ pochybnosti a nařídil vyšetřování. V tomto okamžiku zasáhl Sviridov a varoval, že nebude-li vyšetřování zastaveno, ujme se případu sovětská vojenská policie. Vyšetřování ovšem pokračovalo a více než sto lidí bylo zatčeno. Příštím cílem se však stal generální tajemník malorolníků Béla Kovács. Ačkoli byl nakonec zajat NKVD, původně si MKS přála otevřený proces. Přípravy na něj ukázaly, že MKS už může manipulovat soudní mocí vlády pro své vlastní účely: předsedající soudce a státní zástupce měli například dostat „příslušné instrukce“ a do soudní síně mělo být nahnáno pečlivě vybrané publikum. Kovács byl vyslýchán NKVD a jeho „svědectví“ dalo MKS záminku k tomu, aby šla po ministerském předsedovi. Zatímco byl Nagy na dovolené ve Švýcarsku, dodali Sověti Rákosimu Stalinův osobní vzkaz, jenž dával komunistům signál, aby se Nagye zbavili. S vyhlídkou na proces a zaručený trest, jestliže by se vrátil, Nagy rezignoval. Do Maďarska se už nikdy nepodíval. Jeho nástupce Lajos Dinnyés, rovněž malorolník, byl sovětskou volbou a zároveň poddajným nástrojem komunistické politiky. Maďarskou poslední – a jak se ukázalo pouze teoretickou – naději na udržení pout se Západem představoval Marshallův plán. Původně dokonce i Sověti zvažovali svou účast, ale odřekli ji, jakmile seznali, že Západ zamýšlí udržet je stranou. Molotov dal ovšem najevo, že zúčastnit se nebudou moci ani bývalé satelity Německa. Ministerské radě, jíž předsedal Dinnyés, stačila necelá půlhodina na to, aby Marshallův plán odmítla, přestože původně dokonce i komunisté upřednostňovali účast. Při přípravách na příští volby měla komunistická strana všechny důvody cítit se sebevědomě. Prohlášení vedoucího stranického funkcionáře Mihály Farkase vyjadřovalo převažující náladu: Žijeme v časech, v nichž všechny cesty směřují ke komunismu (...) není třeba se namáhat, protože pokud by se objevila vážná opoziční strana, pak ji komunistická strana zničí… Věci, které si přeje komunistická strana, jsou jedinými věcmi, které se stanou a které jsou dobré pro maďarský lid. Ve volbách 31. srpna 1947 bylo podle odhadů 466 tisíc lidí zbaveno volebního práva a 50 tisíc zfalšovaných hlasů bylo připočítáno MKS. Levicový koaliční blok obdržel 67 % hlasů, z nichž však dokázali komunisté získat pouze 22 %. Naopak sílu opozice dokázal fakt, že Demokratická lidová strana i tak vyšla z voleb jako druhá nejsilnější strana. V létě 1948 však byla část jejích poslanců zbavena parlamentního mandátu, podobně jako už v listopadu 1947 všech 47 poslanců Maďarské nezávislé strany. Když Andrej Ždanov přednesl ve Szklarské Porębě svou slavnou řeč o rozdělené Evropě, komunisté v Maďarsku se už vydali na cestu k proletářské revoluci a jednoznačně ovládli všechna mocenská centra. Následoval rychlý sovětský převrat. V roce 1948 se sociální demokraté a MKS spojili, ovšem až poté, co ti prví byli očištěni od „pravicových“ elementů. Dle sovětské „rady“ přijala nová strana jméno Maďarská dělnická strana. Maďarsko- sovětský pakt přátelství byl podepsán 18. února. Následovala série vojenských smluv, jež zakotvily zvláštní status sovětské armády v Maďarsku. Oficiálně maďarský rozpočet pokrýval 50–70 % nákladů, ale skutečné číslo bylo pravděpodobně vyšší. Během několika let Maďarsko – v rozporu s pařížskou mírovou smlouvou z roku 1947 – vybudovalo největší armádu v době míru v historii o síle 240 tisíc vojáků. V témže roce bylo znárodněno hospodářství. Zahraniční společnosti (s výjimkou sovětských) byly vyvlastněny bez náhrady, zatímco Sovětský svaz pokračoval ve svém „hledání“ německých majetků. V roce 1948 byl SSSR nejdůležitějším obchodním partnerem Maďarska a vystřídal tak Německo, Rakousko a Itálii. Období monstrprocesů začalo zatčením buržoazních expertů, kteří byli nařčeni ze sabotáží výroby v zájmu svých „imperialistických“ pánů. Ekonomické a sociální cíle se sbližovaly: odstranění soukromého vlastnictví a západní přítomnosti v maďarském hospodářství s perzekucí třídního nepřítele. Kupříkladu Simon Papp, hlavní geolog Maďarsko-americké ropné společnosti, byl odsouzen k smrti, ale trest mu byl paradoxně zmírněn na doživotní vězení, z něhož měl pomáhat neschopným sovětským „expertům“ objevovat v Maďarsku nová ropná naleziště. O rok později nabídla Moskva částečnou integraci maďarské ekonomiky do sovětské uplatněním Gosplanu při koordinaci plánování a cenové politiky sovětských ekonomických držav v Maďarsku. Maďaři tuto nabídku překvapivě odmítli. Paradoxně tvrdili, že by to omezilo práva nově centralizované ekonomiky – Maďarského cenového úřadu, Národní banky a státního monopolu na zahraniční obchod. I tak ovšem kynul Sovětskému svazu z Maďarska značný prospěch: válečnými trofejemi, rozličnými formami reparací, správou jeho ekonomického impéria a jeho konečným prodejem, udržováním Sovětské armády a jinými aktivitami mohl v letech 1945–1956 z Maďarska získat 1–1,5 miliardy dolarů. Maďarsko se proměnilo ve stalinistický loutkový stát, jehož vedení ochotně sloužilo imperiálním cílům Moskvy. Z angličtiny přeložil Vít SMETANA
LITERATURA J. Granville, The First Domino – International Decision Making during the Hungarian Crisis of 1956, Texas 2004; C. Gati, Failed Illusions – Moscow, Washington, Budapest and the 1956 Hungarian Revolt, Washington – Stanford 2006; P. Kenez, Hungary from the Nazis to the Soviets – The Establishment of the Communist Regime in Hungary 1945–1948, Cambridge 2006; B. Kovrig, Communism in Hungary from Kun to Kádár, Stanford 1979; M. Mevius, Agents of Moscow – The Hungarian Communist Party and the Origins of Socialist Patriotism 1940–1953, Oxford 2004.
László BORHI (nar. 1961) je vědeckým pracovníkem Institutu historie Maďarské akademie věd. Působil jako hostující profesor na několika univerzitách. Editoval dokumenty k americko-maďarským vztahům v letech 1957–1967 (Ister 2002) a je autorem monografie Hungary in the Cold War, 1945–1956 – Between the United States and the Soviet Union (CEU Press, 2004).