Dějiny a současnost

„Poločas rozpadu” tváře pohraničí a života v něm by se v českém prostředí asi nejlépe určoval na příkladu Šumavy. Edici Zmizelé Čechy tak ze šumavského regionu po svazku o Volarsku nově obohatila Střední Šumava z autorské dílny Vladimíra Horpeniaka (Paseka, Praha 2007). Oblast vymezenou spojnicí mezi Železnou Rudou, Javornou, Petrovicemi, Albrechticemi, Strašínem, Javorníkem, Stachy, Novou Hutí, Bučinou a státní hranicí s Německem přibližuje nejen úvodní stať shrnující podstatné znaky v místním vývoji (např. Královský hvozd, zlato Šumavy, Zlatá stezka, sklářství, zpracování dřeva, lidová architektura), ale především 264 fotografií dnes již zmizelých, neexistujících objektů a zákoutí. Nostalgie, která ze snímků dýchá, dává na chvilku zapomenout jistému smutku z jejich počtu... Objevování Šumavy fotografy je rovněž zajímavou kapitolou, kterou v úvodu V. Horpeniak, historik Muzea Šumavy, naznačuje. Jména Ignác Karanzfeld či Josef a František Seidlovi spolu se zámečkem v Debrníku, Hofmannovým dvorem nebo Zhůřím (Haidl am Ahornberg) alespoň na stránkách této knihy a u jejích čtenářů určitě v zapomnění neupadnou. (ivc)

V nedávné době vyšel druhý díl práce badatele na poli moderních církevních dějin Václava Vaško Dům na skále 2 — Církev bojující, 1950—květen 1960 (Karmelitánské nakladatelství, Praha 2007). Více než pětaosmdesátiletý autor, pamětník, oběť i neúnavný „kronikář” poúnorového období má ambici doplnit práci ještě o dva další díly a skončit uhasnutím Pražského jara kolem roku 1971. Dokáže-li to na úrovni, kterou předvedl v prvních dvou dílech, pak klobouk dolů. Vaško neskrývá, že není profesionální historik, ovšem jeho přehled o literatuře i formulační schopnosti tuto „nevýhodu” potlačují. Jistě, je to zaujatý pohled katolického intelektuála, který se ovšem nebojí připustit i temné stránky v historii zápasu mezi novou „mocí” a katolickou církví. Shrnuje, co je již většinou někde napsáno, nyní je to však zajímavě pohromadě. (jac)

Proslulý literární teoretik a sémiotik Roland Barthes kdysi v interview na otázku, jakou část univerzitního vzdělání by měla zaujímat literární věda, odpověděl s jistou nadsázkou, že by měla být jediným oborem. Počátkem devadesátých let vydal český literární vědec Vladimír Macura sbírku sémiotických esejí Šťastný věk s podtitulem Symboly, emblémy a mýty 1948—1989. Na tento pozoruhodný pokus, v němž autor uplatňoval metodologii literární teorie na průzkum široké škály kulturních jevů, navazuje nyní útlá knížka James Bond a major Zeman. Ideologizující vzorce vyprávění (Pistorius & Olšanská, Paseka, Praha 2007). Kniha je vlastně sborníkem editovaným Petrem A. Bílkem, v němž se kromě editorova úvodu a závěrečné studie sešly práce mladých literárních badatelů. Jejich předmětem je všestranný rozbor a komparace dvou fiktivních hrdinů populární kultury, jejichž ideologická orientace je ovšem zcela protichůdná. Příspěvky si tak všímají například paralely mytologického a komiksového hrdiny (Bond), nebo zkoumají reinterpretaci historie pro ideologické potřeby televizního seriálu o práci komunistické policie (Zeman). Studie důstojně navazují na Macurovu práci a přes odbornou erudici jsou přístupné i široké veřejnosti. (jde)

V dubnu 2006 uspořádala Filozofická fakulta UP v Olomouci dvoudenní konferenci o „významných osobnostech církví a náboženských společností v poltickém životě 20. století”. Péčí CDK se k čtenářům dostal více než 650ti stránkový konferenční sborník Osobnost v církvi a politice. Čeští a slovenští křesťané ve 20. století (eds. Pavel Marek — Jiří Hanuš). Jde o pestrou směs různě dlouhých a různě relevantních příspěvků, včetně textů, které vzbuzují z pohledu historika značné pochybnosti. Upřít však nelze široký záběr a celou řadu poměrně zajímavých studií, napříč církvemi, o jednotlivcích v českých zemích a na Slovensku, ale i s přesahem do exilového prostředí. Pozoruhodná je i převaha textů týkajících se první poloviny 20. století, bylo snad „osobností” z pozdější doby tak málo? (caj)

Životem malíře Larse Herterviga (1830—1902) se ve svém dvojrománu Melancholia, jehož první část Melancholia I. (Dauphin, Praha — Podlesí 2007, překlad Jarka Vrbová) vyšla nedávno také v češtině, nechal inspirovat norský spisovatel, básník a dramatik Jon Fosse. Nesoustředil se sice na „ryzí reálie”, přesto však kontury reálného světa 19. století monologem o hledání smyslu života, lásky a Boha místy probleskují. Hertervig, který studoval u významného norského malíře Hanse Gudeho v Düsseldorfu, trpěl psychickými problémy, pravděpodobně schizofrenií, a po návratu do rodného Stavangeru žil v ústraní. (ivc)