Dějiny a současnost

Tito Zaniboni se probudil brzy ráno. Oblékl si uniformu majora alpského pluku a v 6 hodin vyšel z pronajatého domu v ulici Borgo Pio poblíž Vatikánu. Ještě předtím si oholil kníry; právě dnes, 4. listopadu 1925, se rozhodl provést to, co už tak dlouho plánoval.

Nasedl do nového automobilu značky Lancia Lambda a rozjel se směrem do centra Říma. Ve Via del Corso zahnul do postranní uličky a zastavil. Vystoupil a z kufru vozu vyndal kožený kufr a velké plátěné pouzdro na deštníky. Po několika krocích byl znovu na hlavní ulici. Vešel do hotelu Dragoni; na recepci se ohlásil jako major Silvestrini Domenico. Jeho rezervace – pokoj číslo 90 v pá­tém patře – už byla připravena. Zaniboni vešel do pokoje a plá­těné pouzdro opatrně položil na postel. Vybalil z něj pušku znač­ky Steyer. Pak otevřel kožený kufr a zkontroloval jeho obsah: dalekohled a dvě nábojnice dum-dum, dobře schované mezi šat­stvem. Vzal nábojnice, vložil je do hlavně pušky a postavil ji do skříně. Pak otevřel okno. Přímo před sebou, na rohu ná­měs­tí Colonna, uviděl postranní balkón Paláce Chigi, kde sídlil předseda italské vlády. Za dvě hodiny na něj vejde Be­ni­to Mussolini a pozdraví dav, shromážděný u příležitosti oslavy italského vítězství v první světové válce. A to bude chví­le, kdy přijdou ke slovu dvě střely dum-dum v hlavni pušky značky Steyer… Avšak vražedný nástroj stále odpočíval ve skříni, když do po­koje číslo 90 vtrhla policie a Zaniboniho zatkla. Netrvalo dlou­ho a do vězení putovalo také několik Zaniboniho spolu­pra­cov­­ní­ků, z nichž nejznámější byl generál Luigi Capello. Byli ob­vi­ně­ni ze vzpoury proti státu a z pokusu o vraždu mi­nis­ter­ské­ho předsedy Benita Mussoliniho. Jako hlava spiknutí byl iden­tifikován právě Zaniboni.

NEÚSPĚŠNÉ SPIKNUTÍ Tito Zaniboni se narodil 1. února 1883 v Monzambanu ne­da­le­ko Mantovy. Bo­joval v první světové válce a po ní se začal věnovat politice; stal se poslancem Sjednocené socialistické stra­ny. Když byl 10. června 1924 v centru Říma fašistickou bo­jův­kou unesen socialistický poslanec Giacomo Matteotti, Zaniboni si uvědomil, že fašisté se nespokojí s ničím menším než se zis­kem absolutní moci. Matteottiho tělo bylo nalezeno až 16. srpna – zakopané poblíž Říma, se stopami mučení a bodných ran. To už byl Zaniboni pevně rozhodnut, že se fašistům posta­ví. Shromáždil tedy okolo sebe skupinku stejně smýšlejících osob. Metody konspirace ale do těchto kruhů nepronikly, zato se to v nich hemžilo policejními agenty. Právě tato neopa­tr­nost Zaniboniho stála prozrazení; policie ho nechala vstoupit do pokoje číslo 90 v pátém patře hotelu Dragoni, pušku Steyer však už k líci přiložit nestihl. Spiklenecké centrum samozřejmě muselo být nějak finan­co­vá­no. A právě tady se Zaniboniho cesta protnula s česko­slo­ven­ský­mi oficiálními kruhy: z Prahy totiž socialistický poslanec obdržel 300 000 franků. Zaniboni se v srpnu roku 1924 v Paříži sešel s Gustavem Win­terem, korespondentem sociálnědemokratického listu Právo li­du v metropoli nad Seinou a bratrem významného českoslo­ven­ské­ho politika Lva Wintera. Převzal od něj dvě směnky, které v součtu zněly na částku 300 000 franků. Peníze měl předat ve­dení Sjednocené socialistické strany; českoslovenští sociál­ní demokraté s ním udržovali velmi dobré styky. Jenže Winter ne­tušil, že Zaniboni už je odhodlán jít svojí vlastní pro­ti­fa­šis­tickou cestou. Sumu, která byla původně určena především na pro­pagandu, si tedy ponechal. Nechtěl se osobně obohatit, jen ne­věřil v to, že jeho strana je účinného boje s černokošilatou dik­taturou schopna. Za část těchto prostředků si tedy koupil au­tomobil Lancia Lambda – ten vůz, kterým 4. listopadu 1925 při­jede na místo činu. Socialistický poslanec tak ne­uči­nil proto, že by se chtěl rozmařile vozit v pohodlném autě. Vůz mu sloužil k tomu, aby mohl objíždět jednotlivé spiklence a domlouvat podrobnosti akce. Už bylo řečeno, že policie Zaniboniho a jeho skupinu del­ší dobu sledovala. O spiknutí tak disponovala dostatkem in­for­ma­cí; řada z nich se proto ihned po neúspěšném pokusu o aten­tát objevila v tisku. Komentářům vévodil článek v listu Il Po­po­lo d´Italia, který v roce 1914 založil sám Mussolini a nyní mu šéfoval jeho bratr Arnaldo. Tento oficiální list italského fa­šismu psal: Má­me jednu moderní republiku, zrodivší se z ga­ri­bal­diov­ské statečnosti naší mládeže, jež tím, že způsobila zhroucení Habs­burků, umožnila novému státu život: Máme na mysli Čes­ko­slo­vensko (…) Chce se opi­čit po republice francouzské v intrikách a podobá se onomu dru­hu opic, které nemotorně napodobují lidské bytosti. Důs­toj­ný soudruh Winter, Čechoslovák, dobře známý v Paříži, poskytl hoj­né prostředky na protifašistický boj. Automobil Lambda, jenž měl Zani­bo­ni­mu pomoci v útě­ku, pochází z těchto nekalých prostředků. V táboře anti­fa­šis­tic­kém se mnoho jedlo za cizí peníze. Československo a Itálie spolu v roce 1925 rozhodně nebyly na kor­dy. Před rokem podepsaly smlouvu o srdečné spolupráci a for­málně tedy byly spřátelenými státy. Přestože vzájemné vztahy ztrácely srdečnost, zatím měly daleko do pozdější ostré antipatie. Financování protifašistického hnutí ze strany československé sociální demokracie, tedy vládní strany, jistě bylo velkým diplomatickým faux pas a není divu, že si na něm italský tisk pořádně smlsnul. Mohli bychom ovšem po­chybovat o věrohodnosti zjiš­tě­ní fašistické policie. Jenže italské archivní dokumenty jasně ukazují, že policie Zaniboniho a jeho spo­lupracovníky sledovala skutečně dlouhodobě a o jejich čin­nos­ti měla podrobné informace. Nejednalo se tedy o žád­nou na­rychlo zkonstruovanou fabulaci, ke které ostatně ne­byl ani nějaký bezprostřední důvod. Proč by italská úřední mís­­ta chtěla riskovat blamáž v podobě falešných obvi­ně­ní proti významným osobám ze spřáteleného státu? Sociální demokraté sice byli československou vládní stra­nou, ale finanční podpora pro italské soudruhy by byla takříkajíc je­jich soukromým byznysem. Na to také česko­slo­ven­ská diplomacie ihned poukázala (aniž ovšem výslovně potvrdila, že jsou italská zjištění pravdivá), a tak se Zaniboniho in­ci­dent nestal a nemohl stát předmětem bilaterálních vztahů Prahy s Římem. Stal se ale před­mě­tem stranického boje a po­lemik na čes­koslovenské politické scéně. Především národní de­mokraté finanční pomoc Zanibonimu ostře odsuzovali a vy­zý­va­li sociální demokraty, aby celou zá­le­žitost vysvětlili. Aféra jim byla vhodnou také k útokům na mi­nistra Beneše: ten podle nich nedostatečně hájí čes­ko­slo­ven­ské zájmy, když se nezasadí o to, aby sociální demokraté vyšli s pravdou ven. Ti však o zá­ležitosti dlouho mlčeli. Nakonec se na stránkách jejich hlav­ního listu Právo lidu objevil po­le­mic­ký a zároveň spíše rozpačitý článek, kte­rý nepřímo potvrzoval reál­ný stav věcí: strana dala Za­ni­bo­ni­mu peníze, nevěděla však, za jakým účelem je nakonec po­uži­je. Sám neúspěšný atentátník zatím samozřejmě putoval do přísně střeženého žaláře. Znovu se objevuje v dubnu 1927: před zvláštním tribunálem na ochranu státu se s ním a jeho spo­lu­pra­covníky konal soudní proces.

ATENTÁTNÍKOVI ČEŠTÍ SPONZOŘI Zaniboni při něm potvrdil to, co už známe z policejních pro­tokolů, tedy že mu českoslovenští sociální demokraté pro­střed­nictvím Gustava Wintera předali 300 000 franků. Vůdci me­zi­tím už úředně rozpuštěné Sjednocené socialistické strany Fi­lip­po Turati a Clau­dio Treves se od Zaniboniho činnosti distancovali. Oni však převzetí peněz od Wintera potvrdili, byť s tím, že je Za­niboni neoprávněně použil na svoji vlastní pro­tifašistickou ak­tivitu, na místo toho, aby je předal stra­ně. Tyto skutečnosti byly dobře známé a italský tisk se jim důkladně věnoval již na podzim 1925. Jenže před tribunálem se o pů­vodu oněch 300 000 franků objevily další informace. Zaniboni nepochyboval o tom, že Winter a československá so­ciální demokracie byli pouhými prostředníky a hovořil o po­div­ně velkém bohatství strany dělníků. Ve své výpovědi učinil na­rážky na sy­na prezidenta jisté blízké republiky a také na styk to­ho­to prezidenta se svými (tedy Zaniboniho) spo­lu­pra­cov­ní­ky na Si­cílii. Z kontextu je zřejmé, že tím byl míněn Jan Ma­saryk a je­ho otec, který v první polovině dvacátých let na Si­cílii ně­ko­likrát zamířil na zotavenou. Zaniboni tedy vcelku ne­po­kry­tě ozna­čil za původce peněz T. G. Masaryka. Vý­povědi před fašistickým sou­dem bychom jistě mohli při­klá­dat jen relativní váhu; zá­sad­­ní je však skutečnost, že Za­ni­boni své prohlášení po­tvr­dil i v době, kdy už lhát nemusel: Sta­rý Masaryk nám pomáhal, na­psal po druhé světové válce o své pro­tifašistické činnosti. Shrnuto: řada velmi věrohodných indicií vypovídá o tom, že Gus­tav Winter Titovi Zanibonimu peníze na protifašistickou čin­­nost skutečně poskytl. Nemohl přitom ovšem tušit, že Za­ni­bo­­ni nakonec naplánuje atentát na samotného Mussoliniho. Win­ter sám byl pouhým prostředníkem, který vyřizoval transakci so­­ciálně demokratické strany, která takto podporovala spříz­ně­nou italskou Sjednocenou socialistickou stranu. Skutečným po­sky­tovatelem peněz byl ovšem s nej­­větší pravděpodobností přímo Hrad; nejdůležitější je v tom­­to směru citovaná poválečná Za­ni­bo­niho vzpomínka. Případ­ná podpora a financování proti­fa­šis­tic­ké opozice ze strany Ma­sa­­ryka (a Beneše) by ostatně nebyla ni­jak překvapivá; kontakty Hra­du se členy této opozice nebyly žádnou novinkou. Jak ve svých pamětech píše československý dip­lomat Hubert Masařík, Beneš prý dokonce v roce 1937 hovořil o tom, že svého času poskytl nějaký ob­nos na ak­ci, směřující k odstranění Mussoliniho, a to prostřed­nictvím jednoho našeho občana, žijícího v Paříži. Pokud je tento Benešův výrok autentický, rozhodně není přesný. Když Masaryk Zanibonimu v roce 1924 finance nepřímo poskytoval, rozhodně netušil, co italský poslanec zamýšlí. Obvinění proti pre­zi­dentu Československé republiky už byla zralá pro mezinárodní skan­dál. K ničemu takovému ale nedošlo a Zaniboniho výpověď zůstala ukryta v aktech tribunálu. Do řízeného italského tisku ne­pronikla; jednalo se jen o Zaniboniho tvrzení, pro která ne­exis­tovaly žádné písemné důkazy. Kdyby je Řím zveřejnil, Praha by samozřejmě vše ostře popřela a italští fašisté by neměli čím svá slova doložit. Zaniboniho neúspěšný atentát hrál v italském vnitro­po­li­tic­kém kontextu velkou roli. Pro fašismus se stal záminkou k dal­ší likvidaci nepohodlných organizací a tiskovin. Dokonce i Za­h­ra­nič­ní politika, oficiální revue českoslo­ven­ského minis­ter­stva zahraničí, následně přiznávala, že rok 1925 znamenal v Itá­lii úplné ví­tězství fašismu (…) fašism vstu­pu­je do nového roku jako úplný ví­těz a s plnou odpovědností za dal­ší osudy Itá­lie. Zmiňme se ještě o osudech neúspěšného atentátníka. Zvláštní tribunál na ochranu státu poslal Tita Zaniboniho na tři­cet let do vězení. Podle důvěrných raportů pro Mussoliniho se v žaláři věnoval především psaní poezie. Do svých veršů ne­vklá­dal žádný politický podtext. Na druhou stranu, když se před ním jeho dcera Teola při jedné z návštěv v roce 1933 zmí­ni­la o velikosti Duceho a jeho díla, Zaniboni ji znechuceně okřikl. Už o rok později si ale vyžádal Mussoliniho foto­gra­fii, která pak vévodila jeho cele. Zaniboniho manželka se v březnu 1935 na Mussoliniho obrá­ti­la se zvláštní prosbou. Žádala ho o materiální výpomoc, aby si Teola mohla dovolit studia chemie na Univerzitě v Pavii. Musso­lini vyhověl a Zaniboniho rodině poslal 10 000 lir; o tři roky později znovu poskytl stejnou částku. Dojatý Zaniboni, který chtěl Mussoliniho před deseti lety zavraždit, mu v říjnu 1935, krátce po italském útoku na Habeš, píše: Duce, v této pro vlast rozhodující ho­di­ně se Vám dávám k dispozici. V roce 1939 Zaniboni podává žádost o podmínečné pro­puš­tě­ní na svobodu, není mu ale vyhověno. Od roku 1941 je jeho věz­ně­ní změněno na vyhnanství na ostrově Ponza. Podle policejních zpráv zde pomocí tajných kanálů začal opět navazovat na svou dří­vější protifašistickou činnost. Ironií osudu je na Ponze na pře­lomu července a srpna 1943 po svém politickém pádu několik dnů in­­ternován i sám Mussolini, k setkání se Zanibonim ale pochopitelně nedojde. Zatímco Mussolini poté z milosti nacistů tvoří na se­ve­ru země Italskou sociální republiku, Tito Zaniboni je v roce 1944 osvobozen Američany. Do veřejného života se už nijak vý­raz­ně nezapojuje. Umírá ve věku 77 let v roce 1960.

LITERATURA R. De Felice, Mussolini il fascista. II. L´orga­nizza­zio­ne del­lo Stato fas­cista 1925–1929, Turín 1968; G. A. Grimaldi, Za­­ni­boni ra­cconta. Perch non part la pallottola fatale e liberatrice, Řím 1945; O. Houska, „Od Locarna do Tirany. Československo-italské vztahy od října 1925 do listopadu 1926“, in: Dvacáté století. Ro­čen­ka Semináře nejnovějších dějin Ústavu světových dějin FF UK, Praha 2006, v tisku; T. Zaniboni, Testamento spirituale. Ricominciamo a vivere (se vi pare), Milán 1949.

Ondřej HOUSKA (nar. 1981) vystudoval historii a politologii na FF UK v Praze. V současné době je doktorandem Ústavu světových dějin FF UK.