Osobní korespondence patří ke zvláštnímu typu historického pramene. Nikdo asi vážně nepochybuje o její výpovědní hodnotě pro poznání života jednotlivců i celých sociálních skupin, z dopisů se dovídáme o podobě dnes tak oblíbené každodennosti, o "ohromných maličkostech", které dávají životu jeho neopakovatelný ráz, poznáváme nejvnitřnější podněty umělecké tvorby i motivy veřejného jednání formulované bez ohledu na veřejné mínění apod. To všechno se studenti historie dozvídají již v prvním semestru v prosemináři. Zároveň ale asi každý při četbě intimních epistolárních výpovědí pociťuje určitý ostych, cítí, že vlastně koná něco nepatřičného: vždyť číst osobní dopis některého z našich přátel považujeme za čin takřka neomluvitelný. Pro mrtvé velikány ale zřejmě platí jiná pravidla; naštěstí leží jejich osudy mimo oblast zájmu bulvárních médií.
Nejinak je tomu v případě již třetího dílu korespondence Boženy Němcové, obsahujícího dopisy z let 1857 a 1858. Co se tedy dovídáme, když nahlédneme do spisovatelčiny pracovny, kuchyně i ložnice? Především, stejně jako v předchozích dvou svazcích, se i zde setkáváme s jiným obrazem Josefa Němce, než je tradiční čítanková podobizna surovce nechápajícího jemnou duši své manželky. Z jeho dopisů na nás hledí nešťastný člověk, kterému jeho vlastenecké aktivity od mládí vynesly nálepku politicky nespolehlivé osobnosti, a marně proto usiloval o povýšení nebo o přeložení na výhodnější místo, až nakonec zatrpkl a podezříval celý svět z nepřátelství. Manželství tak dobře fungovalo jen "na dálku", čehož si byla nejlépe vědoma paní Božena, která také muže častokráte vyzývala, aby se zatím do Prahy raději nevracel. Jinak vypadají ve světle osobních výpovědí i jinak známé skutečnosti o neutěšených hmotných poměrech uznávané autorky. Obecná klišé najednou dostávají konkrétní rozměry: žádosti o zasloužený honorář i prosby o finanční výpomoc, problémy s šatstvem i obutím, nemoci, nedostatky v jídle. K tomu se pak druží i charakteristika maloměstské mentality. Když paní Božena omlouvala švagrové svou neúčast na pouti v Novém Bydžově tím, že si nemá co obléknout, dodala, že v Praze může chodit celý rok v jedněch šatech, protože si toho nikdo nevšimne a přátelé chápou její situaci, na malém městě by ji ale lidé posuzovali jen podle zevnějšku.
Přejděme ale k méně stísňujícím momentům, jakými jsou výše zmíněné maličkosti. Uvedu příklad naznačující pramenné bohatství edice. Už v polovině 19. století vytýkali rodiče dětem jejich kouření, argumentace se ale ode dnešní poněkud odlišovala. Němcová totiž radí synu Karlovi roku 1858: „a raději si kup místo cigáry sklenici dobrého piva” (s. 340). Kromě toho zde samozřejmě nalezneme množství poznámek svědčících o názorech na dobové poměry (formulovaných ovšem s příslušnou opatrností), církev, šlechtu, úřady atd.
Historika národního obrození asi nejvíce potěší řada drobností z vlasteneckého života a hodnotového světa jeho aktérů — např. radostné sdělení Josefa Němce, že jistý železniční inženýr (Čech) na korutanském hradě Landskronu objevil římskou památku a „chce to ukrast a dát do museum” (s. 166). Celkově ovšem česká vlastenecká společnost v privátní optice Boženy Němcové vypadá jinak než v lichotivém autoportrétu, který si právě tehdy začala vytvářet. Za řečmi o vlastenecké obětavosti se mnohdy tajilo i obyčejné sobectví a neochota pomoci bližnímu v nouzi. „A ta rota vlastenecká, ta mne hněte. ... Oni jen když mají břicha plný sami — pak se snadno káže jiným lidem: pracujte, dělejte!,” psala Němcová v roce 1857 (s. 175). Dodejme, že v listech určených proslulým nebo osobně méně známým vlastencům se i ona samozřejmě podřizovala konvencím. Končíme tedy opět v chmurném tónu: občasný pohled za barvotiskové obrozenské kulisy je zajímavý, ale neveselý.
NLN, Praha 2006, 424 s., 429 Kč