Co se vlastně děje? Mohlo by se zdát, že v době exploze informací a komunikace všeho druhu můžeme doma před obrazovkou nebo z rádia sledovat nejen dění ve světových a evropských metropolích, ale i v každém zapomenutém koutě planety, pokud tam dojde k něčemu, co režie zpravodajství uzná za událost a pošle na místo reportéra. Problém je v tom, že ona nekonečná reportáž každodennosti katastrofických i úžasných událostí je viděna okem režie zpravodajství a nabízí nám jakýsi kaleidoskop povrchních obrazů a dojmů, jemuž vůbec nerozumíme. Celý ten proud informačních šotů se nám nakonec jeví jako něco, co se nás netýká a probíhá kdesi mimo nás. Podstatné dění světa je za touto informační clonou spíše skryto. Proniknout k jeho kořenům a významům se naštěstí snaží analytikové a myslitelé, kteří se ovšem, pokud nejde o "mediální filozofy", dostanou na obrazovku zřídkadky a téměř vždy podléhají cenzuře mediálních redaktorů, kteří dbají o své dobré bydlo a jsou zavázáni svým chlebodárcům politickou korektností. Přepych svobody a vlastního názoru si mohou dovolit jen někteří vyvolení. Jejich odpovědnost je nesmírná, protože je všichni poslouchají.
Papež. Kardinál Ratzinger, nyní papež Benedikt XVI., je původním povoláním akademický teolog - filozof, zakotvený v německé akademické tradici, tedy skutečný "filozof na trůně". Jeho teologicko-filozofické spisy jsou pro každého, včetně nevěřících, jedinečným zážitkem, protože se v nich spojuje hluboká erudice s jasností výrazu. Avšak ani jeho učenost a vysoká funkce ho nechrání před nevypočitatelností politiky a bulvarizací, pokud se dotkne ožehavých problémů tohoto světa — například nábožensky motivovaných válek a terorismu.
Za "motto" k přednášce na toto téma na univerzitě v Řezně v září minulého roku (Frankfurter Allgemeine Zeitung, 19. září 2006) si zvolil papež rozmluvu, kterou vedl a později zaznamenal byzantský císař Manuel II. Paleolog roku 1391 se vzdělaným Peršanem o křesťanství a islámu. Císař dokazoval, že „Bůh nemá zálibu v krvi a že nerozumné jednání je v rozporu s jeho podstatou“. To znamená, že svatá válka (muslimský džihád) odporuje jak Bohu, tak Rozumu. Všichni víme, co následovalo, ale méně víme, že i na straně křesťanů existují politikové, kteří válečné akce plánují a provádějí po poradě s křesťanským Bohem (Bush, Blair). Náboženství se i v křesťanském světě znovu vrací do politiky, což je nejnebezpečnější rys "návratu Boha".
Papežova přednáška adresovaná akademickému publiku je však konfliktem náboženství jen zarámována. Jejím jádrem jsou pozoruhodné úvahy o vztahu víry a vědy, které jsou jedněmi z hlavních filozoficko-teologických témat nynějšího papeže. Ukazuje, jak křesťanství navazuje od svých počátků na řeckou filosofickou tradici, jak je pojem Boha spojen s pojmem Logos (jako Rozum) a jak je křesťanský Bůh "rozumností" spojen se světem a s jeho tvořením, ale jak je Logem limitován. Vztah víry, vědění a vědy prochází celými dějinami křesťanské teologie a v moderní době se nesmírně zaktualizoval. Papež jej dovádí do postmoderní současnosti, kdy se věda přes své triumfy a možnosti dostává sama do krize a do palby kritiky. Papež navrhuje vzájemný respekt vědy a víry a spolupráci, pokud ovšem nebudeme vědecký rozum redukovat na falzifikovatelné experimentování a otevřeme jej v celé jeho šíři. Na takový rozum nemůže rezignovat ani víra. Odvaha k šíři rozumu, nikoliv rezignace na jeho velikost — to je program, se kterým vstupuje do současných sporů současná teologie vázaná na biblickou víru. Papež ovšem soudí, že se ani moderní vědecká racionalita nemůže vzdát dědictví velkých náboženství. To je cesta, kterou mohou přijmout nejen věřící, ale i laikové a politikové. Skutečnost je však složitější.
Dechristianizace, nebo návrat Boha? Zda dochází v Evropě k postupné dechristianizaci, nebo k "návratu Boha", není vůbec jasné. Výsledky zkoumání těchto procesů se naprosto rozcházejí. Podle jakých kritérií zjistit velmi subjektivní religiozitu? Za zjevný důkaz ústupu nebo vzestupu religiozity není možno považovat statistické počty lidí hlásících se k nějaké církvi nebo dokonce "praktikujících", to jest zúčastňujících se aktivně náboženského života. Podle tohoto kritéria jsou statistiky v Evropě alarmující. Klesá počet účastníků křesťanských bohoslužeb, ale roste počet muslimů v mešitách. Zato při návštěvě papeže nebo národních "náboženských dnech" zaplňují davy obrovská prostranství. Na vzestupu je nepochybně mediální christianizace, avšak: jde o christianizaci skutečnou, nebo o další virtuální realitu mediální režie? Napadá mne také, že by se mohla míra religiozity měřit podle toho, jak údajní křesťané dodržují Kristův Zákon, například milovat bližního, odpouštět nepříteli a nenechat se vést nenávistí v občanském životě i v politice. Pokud by se dala uplatnit tato kritéria, mapa křesťanské víry by se možná změnila. Je otázka, zda by na tom byli Poláci, z devadesáti procent se deklarující jako katolický národ, lépe než proslule ateističtí Češi.
Humor a Bůh. S "návratem Boha" je pak spojen jeden velmi znepokojující jev. Někde a u někoho se vrací jako "krutý Bůh" bez smyslu pro humor. Kdekdo se dnes za jakoukoliv satiru, blasfemii nebo karikaturu "uráží". Církve především. Politikové totiž pochopili, že i ten nejblbější vtip jim přináší růst popularity. Muslimové vyhlašují za zesměšnění Proroka trest smrti. Politik ovšem není Bůh ani Prorok, i když se za ně někdy sám považuje. Politika již ztratila svou posvátnost. Religionista P. Banon se dokonce snaží dokázat (Le Figaro, 28. února 2007), že „karikatura a smích k náboženství patří jako antropologická konstanta“. Je zde ovšem jeden antropologický háček. Tabu přírodních národů nemohla být porušována uvnitř klanu, ale neplatila v meziklanových vztazích: exogamie jednoho vůči jinému exportuje svobody, ne zákazy. Je znám smích nejen antických bohů, ale i smích kolem významných osobností a událostí Bible. A podle Plinia se Zoroaster smál, sotva se narodil. Každý výbuch smíchu je znamením návratu do života a počátkem nové existence. Banon uzavírá: „Karikování vyvolává magický smích. Karikování a smích jsou dvě tváře stejného rituálu. Rituálu, kterým se překračuje určitý zákaz, aby se stal neškodným. Zakázat karikování náboženství by znamenalo odebrat mu důležitou část role, kterou plní v našich společnostech — role dávat vždy přednost životu před smrtí. Ostatní je pouze otázkou vkusu.“
Nevíme, co se vlastně v současnosti děje a kam směřujeme. Ani to, zda se Bůh vrací, nebo nadále odchází. Ve svobodném světě však můžeme sledovat, jak jsou všechny tyto procesy analyzovány a zkoumány a že jsou předmětem jedné z největších diskusí současných lidí a intelektuálů. A že existují i náboženství a jejich velcí myslitelé, kteří nerezignovali na řecké dědictví sokratovského dialogu.
A humor? Cožpak by Bůh bez smyslu pro humor mohl stvořit tento svět?