Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Němci proti Hitlerovi

Aktuální číslo

Než vypukla válka

Než vypukla válka

Němci ve službách čs. zpravodajské služby v letech 1935-1939
Stanislav Kokoška

Základní poučka předválečné československé rozvědky, jak se probírala v různých zpravodajských kurzech a dále rozváděla v příslušných směrnicích, se vešla do jedné jediné věty: Pro vojenské zpravodajství platí zásada, že vede válku již v míru.

Jednoduchý a výstižný postulát, zformulovaný nejspíš plukovníkem Františkem Moravcem, odrážel realitu tehdejší Evropy. Jenom v roce 1936 bylo v Německu odhaleno 268 špionážních případů, z nichž 107 připadlo na vrub rozvědky francouzské, 84 československé a 47 polské. Pokud šlo o Československo, situace byla podle oficiální statistiky ještě hrozivější. V srpnu 1937 připravilo 2. oddělení hlavního štábu čs. branné moci pro prezidenta republiky podrobný elaborát, ve kterém byl podán přehled všech osob stíhaných podle zákona na ochranu republiky. V roce 1936 bylo na základě jednotlivých paragrafů zadrženo 1374 lidí, mezi nimiž figurovalo 199 vojáků a 213 cizinců. „Tajnou frontu“ proti Německu otevírala československá rozvědka s velkým zpožděním. Až do konce dvacátých let platila hlavní pozornost Maďarsku a Rakousku, protože panovala představa, že díky kontrole Spojenců nehrozí ze strany Německa žádné nebezpečí. Výkonnost vojenské zpravodajské služby podvazovala i zastaralá organizační struktura, která dlouho zůstávala na úrovni zkušeností první světové války. Největší slabinu československé rozvědky představovala provázanost agenturní sítě s jednotlivými stupni velení. Vedle 2. oddělení hlavního štábu měla své vyzvědače a informátory nejenom zpravodajská oddělení zemských vojenských velitelství, ale i jednotliví vojenští atašé a zpravodajští důstojníci divizí. Výzvědná činnost byla centrálně koordinována pouze po metodické stránce, nikoli z hlediska zadávání úkolů, jejichž ukládání vycházelo z potřeb toho či onoho štábu nebo velitelství. Teprve na jaře 1930 došlo k vybudování prvního, zcela zakonspirovaného výzvědného pracoviště, jež působilo mimo rámec oficiální vojenské struktury. Šlo o takzvanou předsunutou agenturní ústřednu (PAÚ), která se pod vedením kapitána Františka Fárka etablovala v Liberci. Přestože se tento experiment brzy osvědčil, trvalo až do roku 1935, než se podařilo reorganizovat československé vojenské zpravodajství. Jeho výkonnou část teď představovalo čtrnáct předsunutých agenturních ústředen, které tvořily součást zpravodajského aparátu zemských vojenských velitelství. Z toho pět pracovalo proti Německu, čtyři proti Rakousku, čtyři proti Maďarsku a jedna proti Polsku. Kromě nich operovaly proti Německu ještě další tři PAÚ, které podléhaly hlavnímu štábu. Používaly krycí názvy Táňa, Teta a Tosca a jejich hlavním úkolem byla práce se zvláště slibnými agenty. O rok později pak byla celá reorganizace završena zřízením čtyř výzvědných středisek, které podléhaly přímo 2. oddělení hlavního štábu a od zemských vojenských velitelství převzaly příslušné předsunuté agenturní ústředny.

BONVIVÁNI, HOCHŠTAPLEŘI A PAŠERÁCI Pokud šlo o vlastní výběr agentů, směrnice pro činnost PAÚ zdůrazňovaly, že nezáleží na jejich počtu, ale na jejich kvalitě. Práce dvou hodnotných a spolehlivých agentů je jistě nesrovnatelně lepší než celé řady agentů podprůměrných, uváděl v příslušných pokynech šéf výzvědné skupiny 2. oddělení hlavního štábu, podplukovník František Moravec. Na mysli měl především typ ideálního špiona – aktivního důstojníka nebo úředníka, který působí na některém vyšším velitelství, nejlépe přímo v generálním štábu, a má tudíž přístup k tajným dokumentům. Další místa v žebříčku pro nábor nových agentů zaujímali průmyslníci, funkcionáři polovojenských organizací či vedoucí pracovníci ministerstev a dalších ústředních úřadů. Všeobecně pak mělo jít o osoby, které byly národnostně, sociálně nebo nábožensky utiskovány, z různých důvodů patřily k odpůrcům Hitlerova režimu, anebo spadaly do kategorie ztroskotanců, hazardních hráčů, homosexuálů, zadlužených marnotratníků či narkomanů. První a současně největší úspěch na tomto poli zaznamenala už v roce 1931 liberecká předsunutá agenturní ústředna. Šlo o případ, který štábní kapitán František Fárek popsal ve svých pamětech v kapitole Bankhaus „D“. Jeho hlavním aktérem byl pokoutní bankéř z Děčína Franz Dobianer. Ve zpravodajském zápisníku PAÚ Teta je u jeho jména zaznamenán i první nárys budoucí úspěšné operace: Prostřednictvím předstíraných finančních transakcí získávat typy pro zpravodajskou službu; jest ve styku s makléřskými kruhy v Berlíně. Podle německých soudních spisů Dobianer pak vybíral z řad svých říšskoněmeckých klientů vhodné osoby, zejména zadlužené příslušníky branné moci a policejní úředníky, které pak zval ke konkrétnímu jednání o půjčku do Československa a po příslušném zpracování je přihrával zpravodajským důstojníkům. Tímto způsobem se mu během několika let podařilo získat asi pětadvacet agentů. Teprve v roce 1936 jeden z nových klientů upozornil na podivný bankovní dům gestapo, které se pokusilo o vlastní protihru. Dobianera se však do Německa vylákat nepodařilo. Nakonec proto musel být celý případ zveřejněn v říšských sdělovacích prostředcích jako součást rozsáhlé kampaně namířené proti nepřátelským špionům. Franz Dobianer, který ještě v roce 1937 získal novou identitu a stal se úředníkem Josefem Dvořákem, svému osudu nakonec stejně neunikl. V průběhu války byl dopaden a 8. června 1943 jej německý lidový soud odsoudil k trestu smrti. Do kategorie úspěšných agentů patřil i Hugo Zappe, rodák z Rychnova nad Nisou. Pro československou rozvědku pracoval pod šifrou Z-1943 a jeho pestrý životopis dokládal, že dobré vyzvědače je možné získat právě mezi podvodníky. Ke spolupráci byl získán v únoru 1931 již jako známý funkcionář iredentistické strany DNSAP (Deutsche Nationalsozialistische Arbeiterpartei) a přítel jejího vůdce Hanse Krebse. Už v roce 1927 musel Zappe poprvé uprchnout za hranice, ovšem nikoli kvůli politické činnosti, ale proto, že mu hrozilo stíhání za zfalšovaný bankrot své firmy. Také v Německu se dopouštěl drobných podvodů i krádeží, a tak byl odsouzen k patnácti měsícům vězení. Po odpykání trestu jej německé úřady vypověděly zpět do Československa, kde se znovu aktivně zapojil do činnosti DNSAP. Zappe určitě nespolupracoval s československou rozvědkou dobrovolně, ale právě proto, aby se vyhnul policejnímu stíhání. Velkou měrou přispěl především k odhalení skutečných cílů Volkssportu, nebezpečné organizace polovojenského charakteru, a poskytl i písemné důkazy, které usvědčovaly vedoucí funkcionáře DNSAP z velezrádných styků s říšskoněmeckými institucemi. V prosinci 1933 pak následoval příkladu poslance Krebse a uprchl do Drážďan. Jen několik málo zasvěcených lidí tehdy vědělo, že jeho útěk za hranice zinscenoval inspektor ústecké expozitury tajné policie Oldřich Diviš. Zappe byl díky dokonalé legendě a masce věrného nacisty bez problémů prověřen gestapem a zaujal klíčové postavení v Sudetendeutsche Kontrollstelle. Šlo o úřad, který měl oficiálně na starosti záležitosti sudetoněmeckých uprchlíků, ale ve skutečnosti fungoval jako kontaktní pracoviště německých rozvědek. Zappe tak měl možnost získávat nejenom podrobné informace o struktuře, personálním složení a činnosti drážďanských ústředen gestapa a abwehru, ale i o jejich výzvědných sítích v československém pohraničí. Na základě přesných údajů, které od března 1934 předával do Prahy případně i do Ústí nad Labem, se podařilo dopadnout a usvědčit na třicet německých agentů. Od května 1935 mu však zpravodajští důstojníci ukládali stále častěji takové úkoly, které při nejlepší vůli, resp. i při největším nátlaku nemohl splnit. Na jaře 1936, kdy se gestapo začalo zajímat o jeho staré finanční podvody, se proto pokusil spolupráci s československou zpravodajskou službou ukončit. Pražské 2. oddělení však nesouhlasilo a prostřednictvím tajného kurýra mu zaslalo „motivační dopis“, který končil jednoznačným varováním: Uvědomte si, že sud prachu, na němž sedíte, se dá zapálit ze dvou stran! Zappeho činnost pro československou rozvědku byla nejspíš odhalena v prosinci 1936. Na jeho případu nepracovalo pouze gestapo, ale i protišpionážní referát drážďanské pobočky abwehru. V únoru 1937 se tak podařilo postupně zatknout nejenom Zappeho a jeho manželku, ale i jeho sestru Elsu, která byla vylákána s usvědčujícími materiály do německého pohraničí, a nakonec i druhou spojku Alžbětu Kostkovou z Verneřic. Hned po svém zat­čení se sice Zappe ke všemu přiznal a nakonec i s gestapem spolupracoval, ale ani to ho neuchránilo před trestem smrti. Vedle špičkových agentů, kteří měli přístup k tajným dokumentům, potřebovala československá rozvědka pro svou činnost i stovky těch „obyčejných“, kteří plnili různé menší úkoly: zjišťovali situaci v místech vojenských posádek, odesílali z německého území dopisy či finanční částky určené pro další agenty, anebo sledovali důležité dopravní tepny, zda přes ně neprobíhají přesuny německé armády. Například jen v roce 1937 bylo k nasazení v Německu předběžně vytipováno 1315 osob, z nichž pak vojenská rozvědka oslovila 538 a nakonec z nich vybrala 209 pro další spolupráci. Většinou se jednalo o Němce z českého pohraničí, kteří trvale pracovali v německém vnitrozemí, anebo sem pravidelně dojížděli za prací jako pendleři nebo obchodní cestující. Na výběru vhodných agentů se obvykle podílely četnické stanice a celní úřady. Trvalý zájem přitom československá vojenská rozvědka měla o pašeráky. Už dopředu se totiž muselo počítat s tím, že pokud dojde ke zvýšení mezinárodního napětí, budou všechny oficiální přechody uzavřeny a k cestám do Německa bude nutné překračovat „zelenou hranici“. Právě intenzivní nasazení řadových agentů bylo hlavní příčinou vysokých čísel různých špionážních statistik. Československá rozvědka se sice rychle učila ze svých chyb, ale vzhledem k naléhavé potřebě neustálého přísunu nových zpráv byla schopna odstraňovat jen nedostatky v konspirační činnosti na svém vlastním území. Předsunutým agenturním ústřednám tak například bylo odebráno nejenom vedení agenturní evidence, ale výrazně se i zpřísnily předpisy pro schůzky a písemný styk s agenty. Uvažte, uvádělo se v jedné ze směrnic, jak krutými tresty se trestá špionáž za hranicemi… Stane-li se prozrazení a odsouzení agenta (popravení) v důsledku nepromyšleného, nepřipraveného a lehkomyslného jednání zpravodajského důstojníka, pak je to zločin, ba nepřímá vražda. Zcela nedostatečně ovšem probíhala příprava řadových agentů na jejich výzvědnou činnost v Německu. Zpravidla se jednalo pouze o stručné poučení o vlastním úkolu a několik obecných rad, jak si počínat při jeho plnění. Na víc obvykle nezbýval čas, respektive vycházelo z představy, že špionáž je především věcí talentu, který se sám o sobě projeví. Ve skutečnosti obstálo v první zkoušce jen málo lidí, z nichž se pak pouze někteří zařadili mezi vysoce ceněné spolupracovníky československé rozvědky. Jednu z takových výjimek představoval agent – chodec Alexander Diaman, neboli A-1003. Šlo o bývalého příslušníka Cizinecké legie, který žil v Teplicích-Šanově. Do Německa jezdil na maďarský pas a podle pokynů 2. oddělení hlavního štábu se staral o udržování písemného styku s nejvýznamnějšími agenty. Většina získaných osob ovšem přísným selektivním sítem neprošla. V lepším případě je z evidence vyřadila sama československá rozvědka – když se ukázalo, že jsou nespolehliví, vymýšlejí si, anebo mají přehnané finanční požadavky. V horším případě se staly jen jednou z položek špionážní statistky. Takto například dopadl František Heidl z Teplé, který se v Řezně neúspěšně pokoušel získat jednoho německého dělníka, jenž pracoval pro tamní vojenskou posádku. Bedřich Piesche ze Šternberka byl zatčen v Kladsku, když se v jednom hostinci vyptával na sílu zdejších vojenských útvarů. A třeba Erich Schubert z Liberce byl odhalen díky tomu, že se podez­řele dlouho zdržoval u zhořeleckých kasáren, když se snažil zjistit, zda nedochází k povolávání záložníků…

ANTIFAŠISTÉ A OSTATNÍ HITLEROVI ODPŮRCI Výrazně lepší výsledky naproti tomu přinášela československé rozvědce spolupráce s různými činiteli z řad německých emigrantů. V tomto směru vojenští zpravodajci využívali celé tehdejší opoziční politické spektrum od Černé fronty, přes katolíky a sociální demokraty, až ke komunistům. Šlo obvykle o oboustranně výhodnou spolupráci, která německým exilovým činitelům poskytovala potřebné zázemí pro jejich činnost a československé rozvědce pak přístup k důvěrným informačním zdrojům, ať už to byly různé tištěné materiály, anebo jen ústní informace vypovídající o situaci v Německu. V několika případech však nezůstalo pouze u tohoto úzkého recipročního rámce. V srpnu 1937 byla například v Berlíně zlikvidována výzvědná síť stoupenců Černé fronty, která podle pokynů jejího vedoucího Otto Strassera pracovala pro československou rozvědku. Obdobně si počínalo i několik pracovníků takzvaných hraničních komisariátů Sopade, kteří pro exilové vedení sociální demokracie zajišťovali ilegální spojení do Německa. Fakticky tak disponovali vlastní rezidenturou, kterou svým prostřednictvím – jako například agent D-14 Willy Lange – nabídli československé zpravodajské službě. Ke spolupracovníkům PAÚ Teta patřil například i komunista Franz Schubert, který pocházel z Koc­léřova u Dvora Králové. Žil ale trvale v Německu, kde pracoval jako soustružník v Kolíně nad Rýnem, a od roku 1924 patřil i k významným členům ilegálního aparátu KPD (Kommunistische Partei Deutschlands). V letech 1930–1931 dokonce absolvoval vojenskou školu Kominterny v Moskvě. Na jaře 1935 přijel z Berlína zpět do Prahy, nicméně jenom proto, aby odtud nadále pokračoval ve své ilegální činnosti. Gestapo nejspíš o jeho činnosti vědělo, protože pražské policejní ředitelství vzápětí dostalo na Schuberta několik podrobných anonymních udání. V červnu 1935 jej proto vyhledal policejní agent, který zjištěné poznatky shrnul do následujícího hlášení: Jmenovaný zaměstnává se spisováním knih o politickém vývoji v Německu a dále prohlásil, že pracuje pro ministerstvo obrany. Též se zmínil, že pracuje zde proti fašismu a v Německu že jest tamějšími komunisty v tomto podporován. Víc nechtěl sděliti a prohlásil, že když chce zdejší úřad věděti něco bližšího o jeho působnosti v Praze, pak že to řekne pouze panu vrchnímu radovi Bendovi. V samém závěru roku ale Schubert Prahu raději tajně opustil a odjel do Moskvy. Svého rozhodnutí potom asi litoval, protože v listopadu 1936 byl nejprve zatčen NKVD a potom i odsouzen k trestu smrti. Ještě v lednu 1942 byl naživu a prostřednictvím vedení Kominterny žádal o revizi svého případu, nicméně pak jej nejspíše definitivně pohltilo soukolí stalinských represí. Československá rozvědka zahájila systematickou práci mezi německými emigranty teprve v průběhu roku 1936. Stalo se tak v rámci dohod se sovětskou zpravodajskou službou, jejichž výsledkem bylo i zřízení společné agenturní ústředny. Ta měla sídlo v Praze a působila pod krycím označením Vonapo 20. Svou činnost zahájila 27. května 1936 a její práce se řídila podle stejných principů, za jakých již dříve vyvíjel svoji činnost československo-francouzský Poste Mixte. V čele nové ústředny stál zkušený pracovník 2. oddělení hlavního štábu major Karel Paleček, v jehož rukou bylo veškeré řízení agenturní práce. Podíl rozvědné zprávy národního komisariátu obrany tak spočíval jen ve finančním zajišťování chodu agentury a dále pak v možnosti zadávat této výzvědné síti vlastní zpravodajské požadavky. Dělo se tak prostřednictvím sovětského zástupce přiděleného k expozituře Vonapo 20, jehož identita je dodnes opředena tajemstvím. Podle československých důstojníků, kteří jej překřtili na „Emila“, mělo jít o majora Kuzněcova působícího dříve v Polsku, Německu a Velké Británii. Vonapo 20, které spolupracovalo s cizineckým oddělením pražského policejního ředitelství a jako tipaře pro výběr agentů používalo německé emigranty, představovalo vysoce výkonný nástroj ofenzivní rozvědky. Do konce roku 1937 jeho pracovníci uskutečnili více než 1300 agenturních schůzek a vedle stovek zpráv získali i 140 původních německých dokumentů. Písemný materiál, který se podařilo v letech 1937–1938 postupně obstarat, představoval pestrou kolekci různých služebních příruček, rozkazů nižších jednotek, výnosů německých ministerstev a dalších úředních spisů. Z těch nejvýznamnějších lze například zmínit návody pro používání šifrovacího stroje Enigma, program návštěvy italské delegace v podnicích těžkého a chemického průmyslu v roce 1937 či směrnice pro konání velkých dělostřeleckých manévrů v červnu 1938. Zlatý věk československého agenturního zpravodajství skončil v září 1938. Po konferenci v Mnichově ztratilo budování rozsáhlých špionážních sítí již jakýkoli smysl. Už v říjnu byl proto zcela zastaven nábor nových agentů. Stávající síť potom prošla rozsáhlou odtučňovací kúrou, která souvisela s postupným omezováním tajné války proti Německu. V prosinci 1938 došlo ke zrušení všech předsunutých agenturních ústředen v Čechách a na Moravě. Jejich nástupcem se sice stalo nově zřízené Agenturní ústředí proti Německu (APÚN), ale to už se v žádném případě nemělo pouštět do plnění ofenzivních zpravodajských úkolů. Jediným posláním přísně zakonspirovaného pracoviště bylo získávání dokumentárního materiálu a hodnotných informací vojenského a vojensko-politického charakteru. Tomuto novému kritériu dokázalo vyhovět už jenom několik málo dosavadních agentů.

LITERATURA F. Fárek, Stopy mizí v archívu…, Praha 1975; J. Kokoška – S. Kokoška, Spor o agenta A-54. Kapitoly z dějin československé zpravodajské služby, Praha 1994; S. Kokoška, „Československo-sovětská zpravodajská spolupráce v letech 1936–1941“, Historie a vojenství 46, 1997, č. 5, s. 37–52.

Stanislav KOKOŠKA (nar. 1959) působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR jako vedoucí oddělení dějin 2. světové války, okupace a odboje. Zabývá se především dějinami Protektorátu Čechy a Morava. Je autorem mj. monografie Praha v květnu 1945. Historie jednoho povstání (NLN 2005).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz