Publikace s názvem Teorie nevzdělanosti vídeňského filosofa Konrada Paula Liessmanna se stala v jazykově německém prostředí nejčtenější knihou závěru minulého roku. Práce se v názvu hlásí k proslulé analýze Theodora W. Adorna, Teorie polovzdělání (1959), v níž Adorno analyzoval stav společnosti, která již není schopna naplnit ideál humanitního vzdělání. Polo-vzdělání v žádné ze svých forem na rozdíl od vzdělání nezaručuje, že jeho výsledkem bude duchovně nezávislý jedinec, který prokáže odolnost vůči vnější manipulaci. Liessmann konstatuje hned v úvodu své práce, že Adorno se při své definici „polovzdělání mohl ještě kriticky vztahovat k myšlence vzdělání“, což v současné době již není možné ani přibližně. Partikularizace a fragmentarizace vzdělání dospěly již tak daleko, že jakákoliv závazná jednotná idea vzdělání se ztratila i z povědomí těch institucí, které by ji měly vytvářet a střežit — univerzit a akademií věd. Myšlenka vzdělanosti, tak jak ji formulovali osvícenští neohumanisté typu Wilhelma von Humboldta, a kterou často v pokleslých formách udržovalo při životě vzdělané měšťanstvo devatenáctého století, je dnes pod tlakem "zákonů trhu" odklizena do veteše minulosti. Ekonomický tlak vyvíjený na vzdělávací instituce, jehož destruktivnímu účinku vydatně napomáhají chaotické "reformy" národně-státních politických reprezentací a v rámci "boloňského procesu" i Evropská unie, vede k tomu, že veřejné vzdělávací instituce již nevychovávají samostatné jedince, nýbrž pouze nesvéprávné výkonnostní a konzumní jednotky bez jakékoliv vlastní myšlenky. Systém vyššího vzdělávání je neustálými politickými direktivami, vnějšími a vnitřními evaluacemi, národními i mezinárodními rankingy a nejrůznějšími soutěžemi o badatelské projekty, výzkumné záměry, centra zakladních výzkumů, "clusters of excellence" atd. veden k tomu, aby se stal neodporujícím sluhou trhu a na něco takového jako myšlenky vůbec zapomněl. Liessmann chce nazývat věci pravými jmény: mediálně oblíbené pojmy jako "znalostní společnost" nebo "postindustriální společnost" jsou podle něho pouhé mimikry, které dodávají obyčejnému tržnímu kapitalismu, fungujícímu v principu stejně jako v dobách Karla Marxe, zotročené humanitní vědy. Jinak řečeno: Bylo by velkou iluzí domnívat se, že "znalostní společnost" nahradila "překonanou" společnost industriální. Je tomu právě naopak: Vědění je industrializováno takovým tempem, že na ně postižení, totiž profesorské sbory univerzit a akademií věd nestačí reagovat ani v náznaku.
Při formulaci následků procesu industrializace vzdělání se Liessmann stýká se Zygmuntem Baumanem a s Pierrem Bourdieuem. I on dochází k závěru, že jedinec prošlý současným systémem vzdělání a napojený ideologií "znalostní společnosti", již není s to se bránit, neboť je již ohlupen do bezvědomí: Na systémově podmíněnou nerovnost možností a šancí, právě tak jako na systémově podmíněné ekonomické násilí a vykořisťování se již nelze odvolávat; v takzvané "vědomostní společnosti" je každý jedinec sám vinen, dostane-li se na její okraj. Na vině je jeho malá flexibilita, malá mobilita, neochota k "celoživotnímu vzdělávání" a neschopnost zhodnotit vlastní "zdroje" a "kompetence". Schopnost rozeznat, že se jedná o iluzivní fráze "náboženství trhu", které je prostřednictvím médií vnucováno jako kosmologické dogma, jež občanovi neschopnému úsudku zcela chybí. A ztrátu úsudku pojmenoval již Immanuel Kant jako obyčejnou hloupost.
Konrad Paul Liessmann je rozhněvaný muž. Na méně než dvou stech stranách podal precizní, vášnivou i velmi ironickou analýzu postupného hloupnutí západní společnosti, která by se ráda nazývala "postkapitalistickou" a která ještě před nedávnem s velkým humbukem ohlašovala "konec dějin". Tento by opravdu mohl nastat: Konec totiž znamená zapomnění. Ačkoliv se Lies smannovy úvahy týkají především západoevropských vzdělávacích systémů s jejich specifickou historií, jsou velmi důležité a potřebné i pro českého čtenáře, především má-li tento co do činění s univerzitním a akademickým provozem. Tam, kde jsou západoevropské univerzity dnes, budou ty naše zítra. Dříve, než se vzpamatují z destrukce způsobené komunistickou totalitou.
Konrad Paul Liessmann, Theorie der Unbildung. Die Irrtümer der Wissensgesellschaft. Paul Zsolnay Verlag, Wien 2006, 175 s.