Kolik dohadů a spekulací se vždy točilo kolem symbolu socialistického realismu – pražského hotelu International. S touto monumentální stavbou byla od počátku spojována řada pověstí. Některé z příběhů však mají přinejmenším pravdivé jádro.
Na počátku padesátých let 20. století se postavení komunistické strany zdálo neotřesitelné. Československo bylo pevně zapojeno do sovětského bloku a do země proudily myšlenkové podněty i fyzické síly, které měly toto spojení „na věky“ udržet. Tehdejší ministr obrany Alexej Čepička měl neomezené možnosti rozhodování a pompézní hotelová stavba, která měla ambice stát se jedním ze symbolů reprezentujících tehdejší republiku, začala vznikat především z jeho podnětu. První plány z roku 1951, zadané kolektivu architektů z Vojenského projektového ústavu však ničemu takovému nenasvědčovaly. Původním záměrem byl řadový projekt vojenské ubytovny na jednoduchém obdélném půdorysu s názvem Družba, která měla sloužit pro mimopražské důstojníky. Veřejnost neměla nikdy možnost se s těmito plány seznámit, jelikož vojenský projekt znamenal automaticky důsledné utajení a deponování ve vlastních archivech, kde i veškeré pozdější návrhy hotelu podlehly skartaci. Ve složkách stavebního archivu Prahy 6 lze nahlédnout pouze do dokumentace ze sedmdesátých a osmdesátých let, týkající se pouze nevýznamných stavebních úprav. Pro výstavbu nového hotelu byl určen volný pozemek bývalých cihelen na Julisce. Zastavovací plán pro toto území vypracoval v roce 1951 architekt František Jeřábek s kolektivem autorů z Vojenského projektového ústavu. Původní projekt se ale v kontextu tehdejší doby postupně měnil. Do Československa přijížděla řada sovětských delegací a poradců, pro které neexistovalo ubytování na odpovídající úrovni. Původně běžný projekt nabýval na důležitosti a s ním rostla i nabubřelost a náročnost, které se zřetelně otiskly do vnější i vnitřní podoby stavby. Plány z roku 1952–1954 již ukazují stavbu členěnou do tří samostatných částí – dvě symetrická křídla spojená uprostřed centrální částí s ústřední věží. Zatímco v postranních křídlech byly plánovány malé garsoniéry pro důstojníky, centrální část měla sloužit jako neveřejný luxusní hotel pro sovětské poradce a prominentní vojenské šarže. V průběhu stavby se však základní koncept využití nadále proměňoval. Ukázalo se, že armáda takové množství ubytovacích prostor nevyužije a sovětské delegace by tuto předimenzovanou kapacitu nedokázaly naplnit. Bylo proto rozhodnuto, že z rozestavěné budovy vznikne „pouze“ luxusní hotel. Ostatně daná koncepce již méně velkorysé řešení nepřipouštěla. Se změnou využití bylo nutné upravit dispoziční řešení bočních křídel a autoři se s tímto úkolem vypořádali s obdivuhodnou bravurou. Rovněž prostoru v centrální části se dotkly nezbytné úpravy. Tělocvična byla proměněna v kongresový sál s barem v místě bývalého skladu žíněnek. Celkové pojetí sálu včetně tvaru oken a pozůstatků tělocvičného nářadí u stropu ale nenechávalo nikoho na pochybách o původní funkci prostoru. Vstupní hala, kavárna a restaurace oproti tomu zůstaly beze změn. Stavba hotelu byla dokončena v roce 1956 a výzdoba interiérů až o rok později. O absurditě doby a možná ještě více o způsobu myšlení Alexeje Čepičky vypovídá často uváděná historka – při tak velkorysém projektu se předpokládalo, že slavnostního otevření hotelu se zúčastní i sám generalissimus Stalin. Aby mohlo na centrálním schodišti ve špalíru nastoupit všech tehdejších čtyřiačtyřicet československých generálů, musely být k již provedenému schodišti přidány dva další stupně navíc. To znamenalo značné stavební komplikace a konečnou změnu výškové úrovně celé střední části objektu, která je patrná dodnes.
SEN ŠÍLENÉHO CUKRÁŘE
S proměnou politické atmosféry druhé poloviny padesátých let se začal měnit i přístup vládnoucí garnitury k využití nového hotelu. Původní myšlenka výsadního ubytování pro sovětské delegace ustoupila do pozadí a hotel se měl stát hlavním ubytovacím centrem pro zahraniční
turisty. Objekt byl převeden pod cestovní kancelář Čedok a od roku 1957 se stal kapacitně největším hotelem v Československu. V témže roce proběhla tiskem veřejná soutěž na nový název hotelu (od roku 1957 prozatímně nazvaného Hotel Čedok) a veřejnost byla přizvána, aby se do výběru nového jména zapojila. Výsledky přinesly neuvěřitelné množství často velmi bizarních návrhů. Od názvů odvozených z místních jmen (Hotel Podbaba nebo Juliska) přes návrhy odpovídající duchu doby (Hotel Máj, Mír, Slovan) k lehce jízlivým názvům (Hotel Experiment, Eldorádo) až po zcela absurdní jména (Stolečku prostři se, Den a noc). Nakonec byl zvolen název, který se neformálně používá dodnes – Hotel International.
Ačkoliv po roce 1989 změnil hotel jméno ještě dvakrát, nejprve podle hotelového řetězce Holiday Inn a nyní Crown Plaza, jako hotel International zůstane nesmazatelně zapsán do povědomí obyvatel pražské metropole. Jeho provokativně dekorovaná podoba dala ovšem podnět také k řadě jízlivých přezdívek, od nejmírnější Lomonosovy univerzity k Čepičkově baráku či Snu šíleného cukráře. Architekti – autoři stavby se k vnější podobě hotelu vyjádřili v tom smyslu, že ...chtěli architektuře vrátit barvu, zbavit ji šedivosti a ponurosti, vrátit optimismus, radost, veselost...
Zvláštní shodou okolností došlo k tomu, že původní symbol – pěticípá hvězda na vrcholku věže – zůstala na svém místě dodnes. Hvězda byla osazena na štíhlé špici ocelové konstrukce věže s důmyslným mechanismem. Špice je totiž konstruována tak, že je možné ji zasunout do korpusu věže a tam ji včetně hvězdy vyčistit (údržba se prováděla zpravidla v noci, aby zmizení hvězdy nezavdalo příčinu ke spekulacím). Původní hvězda byla zasklena červeným rubínovým sklem a opatřena vnitřním osvětlením, aby ve tmě zářila. Dnešní hotelový řetězec Crown Plaza má paradoxně ve svém znaku rovněž pěticípou hvězdu, i když v barvě zelené. A tak nakonec stačila pouze vyměna zasklení.
Až do roku 1974 hotel poskytoval luxusní ubytování pro nejnáročnější klientelu. Po otevření hotelu Intercontinental na Starém Městě již neudržel krok s novou konkurencí a o velkou část dosavadních hostů přišel. Na konci osmdesátých let tak byl hotel International oblíbeným místem řadových sovětských turistů a současně poskytoval ubytování pro posádky leteckých společností. V praxi to znamenalo, že jeden pokoj mohl být obsazený i dvakrát až třikrát v průběhu jednoho dne. Kapacita naplnění tedy často přesáhla i magickou hranici sta procent
Hotel v této době nabízel i řadu společenských událostí pro českou veřejnost. S pravidelným programem se tu konaly večery Družby (VŘSR), oblíbené slavnosti Bier party, na které Čedok svážel autobusy zájemce z celé Prahy a okolí. Kavárna v jedenáctém podlaží nabízela program večerních kabaretů s kankánem a večeří. V hlavním sále se pořádal každoročně Staropražský bál vyhrazený přednostně pro občany Prahy 6. Podle vzpomínek tehdejších pořadatelů byl tak oblíbený, že oslavy trvaly nepřetržitě i dva dny. V době, kdy československá televize vysílala seriál Cirkus Humberto, se tu jako atrakce ukazovala zvířata zapůjčená z Cirkusu Berousek – tygřata, hadi, medvědi a dokonce i velbloudi. Samozřejmě, že vedle těchto společenských událostí byly konferenční prostory hotelu pronajímány pro nejrůznější sjezdy a schůze.
Vysmívaný a nenáviděný symbol sovětské moci skončil na sklonku socialistické éry jako centrum lidové zábavy a společenského života střední třídy. I tak můžeme vidět tuto rozporuplnou stavbu. Ale zatím nebylo řečeno, proč hotel International zůstává přes všechny výhrady stavbou naprosto unikátní a nadčasovou.
RENESANCE JAKO POKROKOVÝ SLOH
Projekt hotelu vzbuzoval pro svůj politický podtext od počátku skryté opovržení veřejnosti. Jeho dekorativní historizující podoba v duchu socialistického realismu byla jako architektonický směr aplikována i na jiných, méně exponovaných stavbách. Mnozí architekti v tomto stylu projektovali na počátku své kariéry, i když jen někteří se k tomu později hlásili. Skutečná kritika socialistického realismu jako přežitého a zpátečnického umění propukla až po roce 1958, kdy umělci zastoupení na světové výstavě v Bruselu vědomě navázali na předválečnou architektonickou tradici. Architektura socialistického realismu tak získala punc zavrženíhodné úchylky, přestože urbanismus tehdy řešených území byl na vysoké a dodnes mnohdy nepřekonané úrovni. Zelený prvek v ulicích, stromořadí a prostory s lidským měřítkem chybí jak v pozdějších plánech nových sídlišť, tak v mnoha dnešních realizacích.
Úsilí vytvořit osobitou socialistickou architekturu, která by se odlišovala od dosavadních realizací spojených s kapitalistickou společností, narůstalo již od konce čtyřicátých let. Vybrán byl renesanční sloh, který byl politickými ideology označován za pokrokový a přitom blízký ideálům lidu. Hlavním vzorem se stala samozřejmě poválečná výstavba v Sovětském Svazu, představovaná především novými výškovými budovami na městském okruhu Moskvy. Jestliže byl hotel International později přirovnáván k Lomonosově univerzitě, bylo to především proto, že její nový areál byl u nás nejčastěji prezentován jako symbol socialistické architektury pro širokou veřejnost. Skutečným vzorem se ale stal hotel na Dorogomilovském nábřeží, další ze staveb na moskevském městském okruhu.
Krátce před dokončením hotelu International proběhla velká soutěž na dostavbu Vítězného náměstí v Dejvicích, (tehdejší náměstí Velké říjnové socialistické revoluce, lidově nazývaného Kulaťák). Z předválečných let byly realizovány pouze tři čtvrtiny původního záměru od architekta Josefa Engela. Vítězný návrh dostavby využil výsledků, které se uplatnily při stavbě Internationalu (nikoli tedy opačně, jak někdy bývá uváděno), nebyl ale přes své nesporné kvality nikdy realizován. Dozvuky těchto velkolepých plánů se odrazily v podobě dodnes ohromující výstavby městské části Ostrava – Poruba, nového města Havířova nebo nové části Dubnice na Slovensku. Hotel International byl ale první takto rozsáhlou realizací socialistického realismu u nás.
POKLADY SKRYTÉ UVNITŘ Ačkoliv vnější podoba objektu je ze stylového hlediska dodnes předmětem diskusí, jiná situace nastává v případě hotelového interiéru. Na první pohled se tu jedná o totéž přezdobené monumentální pojetí. Velkoryse pojednaný prostor vstupní haly a schodiště, štuková a malovaná výzdoba stropů, mramorové obklady sloupů a výtvarná díla na stěnách navozovala dojem palácového interiéru. Na výzdobě interiérů se podílela řada skutečně významných, nikoliv pouze politicky preferovaných umělců – jména jako Cyril Bouda nebo Max Švabinský patří mezi ta nejznámější, dlouhý výčet jimi však rozhodně nekončí. Mezi nejprogresivnější části vnitřní výzdoby nepochybně patří práce z kovu a ze skla. Kovolitecké práce a práce uměleckého kovářství zastoupené originálním zábradlím schodiště, nejrůznějšími mřížemi, klikami a kličkami jsou dílem Jana Nušla. Skleněné vitráže a reliéfy, skleněné panely s národními motivy od Jaroslavy Brychtové a Viléma Dostrašila a úchvatné typy skleněných lustrů a nástěnných svítidel, (pravděpodobně vyrobené ve sklárnách v Kamenickém Šenově a Valašském Meziříčí), dodnes fascinují svou nadčasovostí a dokonalým zpracováním. Národní tématika se výrazně projevila při výzdobě stěn a stropů. Jedná se o sgrafita s rostlinnými motivy propletených lipových lístků a motivy s ovocem a zeleninou od Josefa Nováka a Stanislava Ullmana. Podobně byly řešeny nástěnné malby a obrazy s náměty ze života městského a venkovského lidu. Národní a lidová témata se objevují také na gobelínech. Podle návrhu Aloise Fišárka vznikl gobelín Tři tanečnice umístěný ve vstupní hotelové hale. Cyril Bouda je autorem dalších gobelínů. První, příznačně nazvaný Dary země, zdobí stěnu jednoho ze salonků v prvním patře, druhý, nazvaný Praga Regina Musicae, je umístěn ve vstupní hale. Tento gobelín představující pohled na Prahu se dnes může pyšnit jedním unikátním detailem. S trochou soustředění lze v jeho středu rozpoznat bývalý Stalinův pomník na Letné. V Praze existovaly tři gobelíny, kde byl pomník zachycen, ale pouze na tomto jediném zůstal zachován – jednoduše se na něj zapomnělo. Podle návrhu Maxe Švabinského byla provedena celonástěnná mozaika s motivem pestrobarevné kytice, umístěná nad točitým schodištěm vedoucím do zimní zahrady v posledním patře zasklené arkádové věžičky. Architektura i vnitřní dispozice hotelu zůstala dodnes zachována, mnoho z vnitřního zařízení a výzdoby překvapivě také. Snad i proto, že hotelu velká rekonstrukce vždy jen hrozila, ale nikdy nakonec nebyla provedena. Zachovány zůstaly hlavní společenské prostory hotelu – hotelová hala s recepcí, přilehlými salonky, barem a hlavním schodištěm. Dochován je i zlomek původního mobiliáře jakoby mimoděk roztroušeného po hotelu bez jasného záměru. Nejrazantnější proměnou a modernizací prošly bezpochyby hotelové pokoje. Mobiliář napodobuje styl padesátých let, ale s originálním nábytkem nemá již nic společného, podobně i vzory a barevnost použitého textilu. Původní stav je tak možné rekonstruovat opět pouze na základě dobových fotografií a reklamních letáků s kolorovanými obrázky interiérů. Zdokumentovaný je tak i materiál, který hrál ve všech hotelových interiérech jednu z klíčových rolí – textil. Nejedná se pouze o potahy sedacího nábytku, záclony a závěsy, ale především o neuvěřitelné množství koberců nejrůznějších barev a vzorů, které se lišily v jednotlivých typech pokojů a místností. K tomu se ve společenských prostorech přidávají gobelíny – tradiční oblíbené nástěnné koberce užívané v reprezentačních prostorech.
POZŮSTALOST FRANTIŠKA TRMAČE Na jaře 2006 získalo Centrum dokumentace Uměleckoprůmyslového musea v Praze do svých sbírek pozůstalost jednoho z architektů hotelu International – Františka Trmače (1925–2005). Trmač patřil do autorského kolektivu Františka Jeřábka a jejich jména jsou také společně uváděna i na pozdějších projektech přestaveb a úprav. Ačkoliv se představa, že pozůstalost bude obsahovat původní architektonické plány, ukázala jako mylná, vyšlo postupně najevo, že muzeum získalo velmi hodnotný materiál. Trmačova pozůstalost obsahuje návrhy gobelínů a koberců, nástěnných maleb, návrhy štukové výzdoby stěn a stropů, návrhy členění a profilace oken, vzorky parket, detaily obložení stěn a drobné doplňky do interiérů včetně sedacího nábytku a světel. Dále tu jsou zajímavé, prozatím neidentifikované návrhy (různé dekory s vegetabilními motivy), které mohly být použity stejně tak v textilu, jako kovu nebo štuku. Z architektonického pohledu jsou cenné dobové fotografie z průběhu stavby hotelu nebo perspektivní zákresy do fotografií zachycující přilehlé okolí. Neméně zajímavým dokladem jsou návrhy a fotografie sedacího nábytku, zejména křesel a židlí s kovovou či dřevěnou konstrukcí, stejně jako soubor kulatých stolků nejrůznějších velikostí. V pozůstalosti je řada nákresů a kolorovaných návrhů, které s velkou pravděpodobností pocházely přímo od architekta Trmače. Hotel byl vybaven atypickým mobiliářem, tedy kompletními nábytkovými soubory – zčásti vestavěnými (hotelové pokoje), zčásti volnými. Profilace sedacího nábytku jasně ukazuje na prioritu pohodlí jeho uživatele, tvar respektující tento požadavek ale nebyl vytvořen na úkor designu. Vznikl originální mobiliář, který Trmač používal i v dalších interiérových návrzích z padesátých let. Nábytek se dodnes zachoval pravděpodobně i proto, že ani po půl století neztratil nic ze své kvality. Otázkou ale zůstává, jakým způsobem s ním naloží vlastník při případné rekonstrukci. Současné vedení hotelu využívá ve své obchodní strategii nespornou uměleckou hodnotu hotelu komplexně řešeného v duchu socialistického realismu. Hotel je prezentován jako místo, kde se spojuje vysoká uměleckořemeslná úroveň vnitřního vybavení a vnějšího pojetí s atmosférou padesátých let. Stálá klientela i noví návštěvníci a hosté hotel často vyhledávají právě kvůli této atmosféře. Smysl by zcela jistě mělo otevřít občas brány také pro českou veřejnost (i když ne nutně ve smyslu výročních plesů či pivních slavností minulých dob) a ukázat tak fascinující prostory i běžným občanům, nikoli pouze hotelovým hostům. Přístup k vnímání politického pozadí, na kterém tato stavba vznikala, se již nezmění. Ale snad by se mohl změnit přístup k vnímání hotelu, nejen jako k dokladu své doby, ale také jako k hodnotnému a originálnímu uměleckému dílu propracovanému do všech detailů. Hotel, ať už ho známe pod jakýmkoli jménem, by si takové ocenění nepochybně zasloužil.
LITERATURA R. Sedláková, „Nemilovaný a oblíbený“, in: Panorama 2004, s. 9; P. Storch, „Grand Hotel International v Praze–Dejvicích, in: Architektura ČSR 16, 1957, č. 9, s. 465–475; V. Müllerová, Hotel Internacionál – Stavebně historický průzkum, Praha 1995.
Kateřina HUBRTOVÁ (nar. 1978) vystudovala dějiny umění a historii na FF MU v Brně. V současnosti pracuje jako kurátorka Centra dokumentace Uměleckoprůmyslového musea v Praze a zabývá se architekturou 19. a 20. století.