Tbilisi, sídlo východogruzínských panovníků a později kulturní centrum sjednoceného východogruzínského království Kharthli-Kachethi, zažívalo v 17. a 18. století střídavě jak velký rozkvět, tak i úpadek.
Kulturní obrození tohoto tzv. Stříbrného věku se sice nedá srovnávat s vrcholnou epochou gruzínských dějin, kterou představoval tzv. Zlatý věk ve 12. a 13. století spojený se jmény krále Davida IV. Budovatele a královny Támar, rozhodně však patří k neopominutelným obdobím. Tbilisi tehdy představovalo hlavní centrum celého Kavkazu a jeho postavení se nezměnilo ani po roce 1801, kdy došlo k ruskému záboru východní Gruzie. Historická království Kharthli a Kachethi se rozkládala ve východní části dnešní Gruzínské republiky, jejich hlavními centry byla města Tbilisi a Thelavi. Toto území se stalo přirozeným základem konsolidovaného státu. Zároveň však bylo „křižovatkou národů“ a mostem spojujícím Evropu s Asií, tj. regionem otevřeným díky své geografické poloze nejrůznějším invazím a ovládaným skutečným „duchem pohraničí“. Ze středoasijských stepí sem postupně přicházeli Turci, Mongolové, oddíly Timura Lenka a mnoho dalších. Počátky Stříbrného věku gruzínské kultury a vzdělanosti spadají do druhé poloviny 17. století. Tehdy byla východní Gruzie donucena uznat perskou nadvládu šíitské dynastie Safíjovců a kharthlijsko-kachethští králové z rodu Bagrationi přijali alespoň formálně islám. Třebaže se tak stali vazaly Isfahánu, paradoxně disponovali větší svobodou – východní Gruzie představovala nejzazší kavkazskou výspu safíjovské moci a cítila se nezávislejší tím víc, čím víc upadal vliv této dynastie. V 17. století se tedy dnešní Tbilisi stalo skutečným centrem umění, vzdělanosti a obchodu na celém Kavkaze. Nacházelo se na hlavní odbočce slavné karavanní cesty vedoucí z Diyabakiru do Tabrízu; místní obchodníci začali hledat i spojení na sever přes hřeben Velkého Kavkazu, čímž se dostali do kontaktu s Ruskem. Tbilisi bylo městem doslova kosmopolitním a nábožensky tolerantním – sídlili zde Gruzíni, početná menšina Arménů a Ázerbájdžánců (kterým se tehdy říkalo Tataři), Řeků, Židů, Dagestánců aj. Jako lingua franca tehdy sloužila turečtina, za jazyk vzdělanosti a milostné poezie tzv. kavkazských trubadúrů byla považována perština a běžně se hovořilo také gruzínsky a arménsky. Městská společnost se na rozdíl od některých oblastí Gruzie, v nichž zůstala dodnes zachována tradice unikátních vícehlasých zpěvů, poměrně rychle orientalizovala; největší zásluhu na tom měl královský dvůr a šlechta. Panovníci vystupovali zároveň i jako mecenáši umění a ochránci pravoslaví, vědomi si ovšem dobře multikulturního charakteru své země. Z období Stříbrného věku jmenujme několik jmen slavných panovníků: např. krále Theimuraze I. (1589–1663), Arčila II. (1647–1718), Vachtanga VI. (1675–1737) či Theimuraze II. (1700–1762), otce Erekla II. Počátkem 18. století se východní Gruzie nacházela na půli cesty mezi závislostí na sousední Persii a určitou autonomií. Král Vachtang VI. se proto snažil orientovat na západní Evropu. Jako panovník křesťanské země obklopené muslimskými sousedy hledal nejdříve logicky oporu ve Francii, tradiční baště křesťanstva – vyslal své poselstvo ke králi Ludvíku XIV., který však zemřel dříve, než mohlo být dosaženo nějaké dohody. Pak už Vachtangovi nezbývalo nic jiného než se obrátit na Rusko, do něhož vkládal velké naděje; brzy však díky nepříliš jasně formulované kavkazské politice Petra I. Velikého pochopil, že ani tudy cesta k nezávislé Gruzii nevede. Bylo už jen otázkou času, jak dlouho se relativně samostatný malý stát může vedle osmanské říše, Persie a carského Ruska udržet. Vachtang VI. nakonec zemřel v ruském exilu a Gruzii nezbývalo než čekat na dalšího silného panovníka a příznivou politickou situaci. Ta nastala až po definitivním pádu safíjovské dynastie roku 1722, kdy nastal v celé oblasti chaos. Východní Gruzie se ocitla pod nadvládou Turků, Persii sužovala anarchie. Nádir-šáhovi z rodu Afšár se roku 1729 podařilo vyhnat Afghánce z Teheránu a Isfahánu, kteří byli příčinou pádu Safíjovců, o rok později dobyl Tabríz. Když vtáhl roku 1734 už jako suverénní perský vládce do Gruzie, byl vítán málem jako osvoboditel po mnoha letech osmanské nadvlády; Nádir však odpověděl masakry, a popudil si tak obyvatelstvo východní Gruzie proti sobě. Na uprázdněný kharthlijský trůn se rozhodl dosadit lokálního vládce – v tomto případě favorizoval na pohled loajálního Theimuraze II. z rodu Bagrationi. Theimuraz byl ženatý s Támar, dcerou krále Vachtanga VI. z rodiny Muchran-Batoni – jejich děti v sobě tedy spojovaly krev obou větví vládnoucí dynastie nad Kharthli i Kachethi. Roku 1736 si Nádir-šáh vyžádal na svůj dvůr tehdy čtrnáctiletého syna budoucího kharthlijského krále Theimuraze II., Erekla. To byla obvyklá praxe perských šáhů – mladí gruzínští princové dostali perské vzdělání, byli pak mnohem přístupnější perské kultuře, nakloněni přijetí islámu, a nakonec sloužili také jako rukojmí v případě, že by se jejich otcové proti Persii vzbouřili. O osm let později odměnil Nádir-šáh Theimuraze II. za loajální služby a uznal ho oficiálně králem Kharthli; jeho syna Erekla pak kachethským panovníkem. Theimuraz byl o dva roky později korunován v mcchetské katedrále jako první křesťanský panovník na gruzínském trůně po zhruba stu letech. Otec a syn vedli společnou politiku a jejich spolupráce předurčila budoucí spojení obou království v jedno. Oba také sdíleli proruskou orientaci – Theimuraz se dokonce osobně vydal do Petrohradu na jednání, kde však krátce nato zemřel; jeho syn pak dovedl Gruzii až k podepsání Georgijevského traktátu. KULTURNÍ ROZKVĚT A PŘIBLIŽOVÁNÍ SE EVROPĚ Ereklova a Theimurazova vláda znamenala pro východní Gruzii velký kulturní i hospodářský rozkvět a dočasnou politickou stabilitu. Syn byl v tomto ohledu mnohem progresivnější než jeho otec a uváděl do své země pomalu, ale jistě myšlenky osvícenství. Erekle se stal podle kroniky Papuny Orbelianiho obávaným pro své válečnické schopnosti a perský šáh ho respektoval. Snažil se otevřít svou zemi Evropě, podle svědectví dobových pramenů si nepřál nic jiného než přeměnit svou zemi podle evropského vzoru – např. na hostinách se tehdy začalo jíst vsedě u stolu a pomocí příborů, kdežto dříve se používaly v souladu s perským zvykem jen umyté ruce a sedělo se na zemi na kobercích. Panovník si zval na svůj dvůr specialisty ze zahraničí, mladé gruzínské studenty posílal na studia do západní Evropy a do Ruska. Erekle projevoval zájem i o nové vědecké poznatky, a hlavně o systém, na němž byly vybudovány moderní evropské armády – na tom mu záleželo nejvíce zejména kvůli neustálým nájezdům severokavkazských horalů. Potřeba loajální armády rostla i v souvislosti s vlastní gruzínskou šlechtou, která se tváří v tvář silnému vládci omezujícímu jejich odvěká práva začala stavět do opozice a odmítala mu poskytovat své vlastní vojáky. Podobně jako kdysi ve středověku David IV. Budovatel chtěl Erekle získat nové vojenské síly tak, že by na své území přesídlil některé ze severokavkazských etnik a uložil jim jako povinnost postavit jednoho bojovníka za rodinu – pokoušel se takto získat Čerkesy, ale Rusko zakročilo a jeho aktivitám zabránilo. Ze strategických důvodů si nemohlo přát, aby byla Ereklova pozice stabilní.
VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ HROZBY Východní Gruzie se od pádu perské dynastie Safíjovců roku 1722 stále více osamostatňovala a posilovala své postavení, destabilizací odvěkého rivala Persie totiž načas ztratila svého hlavního soupeře. Ten se však rychle zkonsolidoval kolem nové vládnoucí dynastie Qadžarovců. Theimuraz a Erekle vytáhli na odvážnou výpravu na jih, během které načas obsadili jerevanský a nachičevanský chanát – ovládli tedy i dnešní severní Arménii a severozápadní Ázerbájdžán; čímž si ovšem proti sobě popudili Persii. Zároveň je ze severu ohrožovaly neustálé nájezdy dagestánských horalů – Lezginů a Avarů. Gruzínští králové od své nezávislé a expanzivní politiky neupustili, ani když se s nástupem nové dynastie Qadžarovců na perský trůn situace kharthlijsko-kachethského království značně zkomplikovala. Erekle, který se v této době dostával vedle svého stárnoucího otce zcela do popředí, však nemusel manévrovat jen mezi sousedními velmocemi, tj. Persií a osmanskou říší. Jeho pozice tradičně ohrožovali a znesnadňovali i chánové Jerevanu, Gjandži, Šírvánu, Karabachu (střídavě jeho spojenci a protivníci) a dagestánští feudálové. Neposlušné chanáty v dobách míru platily Ereklovi tribut, v opačném případě mu vyhlašovaly válku. Erekle se nakonec vzhledem k zajištění bezpečnosti svého království dohodl s králem západogruzínského království Imerethi Solomonem a uzavřeli spolu smlouvu o vzájemné pomoci. V šedesátých letech 18. století představovaly nájezdy z Dagestánu pro východní Gruzii opravdu vážné nebezpečí. Horalé, kterým se obecně říkalo Lekové (Lezgini, Avaři, aj.) přepadali vesnice, připravovali místní obyvatele o úrodu a mladé lidi brali do zajetí. Na ochranu proti útokům by bylo potřeba udržovat pravidelnou armádu, což však nebylo možné vzhledem k nedostatku financí. Nečekaným horalským nájezdům se prakticky nedalo nijak zabránit a jakékoli odvetné výpravy také mnoho smyslu neměly, protože se horalé okamžitě stáhli do svých nepřístupných hor. Situace se stávala neúnosnou, vesnice se vylidňovaly, karavanní obchod se téměř zastavil a zemi sužovaly hladomory. Počet východogruzínské populace klesl až na polovinu; Theimuraz se proto rozhodl hledat pomoc u ruské carevny. Gruzínským králům šlo v podstatě jen o finance, díky kterým by mohli postavit pravidelnou armádu s vojenským výcvikem, schopnou zastavit horalské nájezdy, a o zkušené vojenské experty. Rusko však tehdy na žádost o pomoc nereagovalo a Theimuraz mezitím během své neúspěšné mise roku 1762 zemřel. Erekle se po smrti svého otce stal králem obou východogruzínských království, Kharthli i Kachethi. Kharthlijská aristokracie, která Ereklovi přezdívala „malý Kach“, by však raději viděla na trůně někoho ze své tradičně vládnoucí rodiny Muchran-Batoni; tento fakt později zapříčinil vážný rozkol mezi šlechtou a Ereklem a vedl i k několika spiknutím, která však byla vyzrazena dříve, než se Erekla podařilo svrhnout. V letech 1768–1774 probíhala rusko-turecká válka, které se král Erekle rovněž zúčastnil. Hájil sice ruské zájmy, stejně jako jeho soused, imerethský král Solomon, avšak jeho prozatímní zkušenosti s Ruskem nebyly rozhodně kladné. V průběhu válečných operací se gruzínský král dostal do ostrého sporu s generálem ruských vojsk na Kavkaze Totlebenem, který se proti němu pokoušel vyvolat povstání vlastních šlechticů – thavadů, sesadit jej z trůnu a připojit Gruzii k Rusku. Totleben nakonec se svou armádou odtáhl a neúčastnil se rozhodující vítězné bitvy u Aspindzy; svým chováním tak silně otřásl gruzínskou důvěrou v ruskou pomoc. Mírová smlouva z roku 1774 zajistila vítěznému Rusku právo zakročit na ochranu křesťanských minorit na Kavkaze; svou armádu však z Kavkazu stáhlo – možná i proto, že Gruzie zůstávala stále relativně nepřístupná a jediná cesta do ní ze severu vedla přes Velký Kavkaz Darialským průsmykem. Erekle se tak ocitl v obtížné situaci – podporoval sice Rusko, které však příliš nepodporovalo jeho; navíc si proti sobě popudil sousední mocnosti. Ocitl se tak v bludném kruhu, ze kterého nebylo cesty ven: a Turci, šklebíce se na nás zeširoka jako hadi, nás obklopují; Peršané nás pozorují jako divocí lvi a Lezgini si na nás brousí své zuby jako hladoví vlci. V těchto poměrech je vůbec s podivem, že byl Erekle tak dlouho schopen kormidlovat svou vnitřní i vnější politiku a manévrovat mezi osmanskou říší, Persií, Ruskem, ázerbájdžánskými chanáty, severokavkazskými horaly a vlastní šlechtou.
GEORGIJEVSKÝ TRAKTÁT Nakonec proruská strategie v královské zahraniční politice zvítězila – evropské mocnosti na opakované výzvy neodpovídaly a k Rusku měla křesťanská část Kavkazu tak jako tak tradičně nejblíže. Od chvíle, kdy se pozornost ruské carevny Kateřiny soustředila na Kavkaz, bylo vlastně o jeho příklonu k Rusku rozhodnuto. Roku 1783 byl v Georgijevsku podepsán stejnojmenný traktát, který, jak doufal Erekle, měl východní Gruzii zajistit ochranu ze strany Ruska v případě útoku. Georgijevský traktát byl vlastně namířen proti Persii a osmanské říši. Ruský postup na Kavkaz totiž výhledově směřoval k ovládnutí zdrojů bohaté Persie, Černého moře a Kaspiku, což by mu otevřelo případnou cestu do Indie. Proti této politice se ostře stavěla Francie, která ji považovala za ohrožení svých strategických zájmů na Blízkém východě, později zaujala zamítavý postoj i Velká Británie. Bez ohledu na postoj západních velmocí se Rusku cesta na Kavkaz otevřela. Podepsání smlouvy z roku 1783 bylo vlastně jen předehrou k ruské anexi východní, později celé Gruzie – ruská gubernie byla ve východní části vyhlášena po nástupnických sporech a smrti posledního gruzínského panovníka Giorgiho XII. už roku 1801. Ruská svrchovanost byla v Georgijevském traktátu uznána výměnou za závazek pomoci a ospravedlněna „pravoslavnou jednotou“ obou národů. Východní Gruzie se od této chvíle nacházela pod „protektorátem“ carského Ruska a musela koordinovat svou zahraniční politiku v souladu s ním; byl to také ruský car, kdo potvrzoval gruzínského krále v jeho funkci a posílal mu královské insignie z Petrohradu. V Gruzii měla permanentně sídlit ruská vojenská posádka a zasáhnout v případě ohrožení gruzínských hranic. Proruskou strategii zastávali vedle části gruzínských knížat a krále samotného i bohatí arménští obchodníci z Tbilisi, kteří za svůj přístup získali v Rusku oplátkou mnohá privilegia; totéž platilo analogicky i pro ruské obchodníky v Gruzii. Je však nutno poznamenat, že zatímco Gruzíni vnímali Georgijevský traktát spíše jako ustavení přátelských vztahů mezi nimi a Ruskem, ruská politika jej chápala jako nástroj své další mocenské expanze. Přítomnost Rusů na Kavkaze pobouřila dagestánské klanové vůdce i ázerbájdžánské chány – jerevanský a gjandžský chanát odmítly Gruzii placení tributu. Pro království Kharthli-Kachethi nastaly těžké časy – prakticky všichni jeho sousedé ostře kritizovali alianci s Ruskem, zatímco Rusko samotné nedokázalo Gruzii zajistit účinnou pomoc. V letech 1787–1791 navíc vypukla druhá rusko-turecká válka. Erekle se chtě nechtě dostal do izolace, na královském dvoře mezi sebou soupeřili stoupenci proruské a protiruské politiky. Hodně nepřátel mezi vlastní gruzínskou šlechtou si Erekle udělal už dříve kvůli své politice centralizace a pokusu vybudovat pravou monarchii – dědičné guvernéry provincií nahrazoval členy své vlastní rodiny, omezoval autonomii lokálních vládců a jejich poddané učinil poddanými královské koruny (což bylo pro něj výhodné zejména z hlediska daní). Některé z poddaných, kteří se vyznamenali v královské službě, povýšil do šlechtického stavu, což aristokratické vrstvy rovněž provokovalo. A v neposlední řadě měl Erekle problémy i ve své vlastní rodině: jeho třetí manželka Daredžan se snažila prosadit dědická práva svých synů na úkor nejstaršího Giorgiho (z Ereklova prvního manželství) a jeho potomků, přitom neváhala sáhnout k intrikám a stále víc zasahovala do řízení země. Všechny tyto faktory – znepřátelené politické frakce, z více důvodů nespokojená šlechta a intriky královny Daredžan – vedly ve svém důsledku k tomu, že Erekle nebyl schopen shromáždit v rozhodujícím boji proti qadžarskému chánovi Agha Mohammedovi dostatek mužů. Na výzvu o pomoc hodně feudálů ani neodpovědělo, ačkoli byli podle lenního práva povinni poslat určitý počet vojáků na bitevní pole; Erekla ostatně podobně „zradili“ i jeho vlastní potomci, synové královny Daredžan.
PÁD TBILISI Georgijevský traktát byl především ranou do tváře perské politice a formálním popřením jakéhokoli perského nároku na území Kharthli-Kachethi. Qadžarovci se snažili gruzínského krále přimět ke zrušení smlouvy a žádali naopak, aby přijal perskou svrchovanost. Erekle odmítl – odmítnutí závislosti na jakékoli jiné velmoci než na Rusku bylo ostatně jedním z článků Georgijevské smlouvy. Jako odpověď na gruzínské „ne“ vytáhl roku 1795 perský vojevůdce Agha Mohammed chán s mnohatitisícovou armádou na Kavkaz (odhady se pohybují od třiceti až padesáti tisíci mužů). Erekle sám disponoval silou pouhých čtyř tisíc vojáků, na pomoc mu přitáhl ještě imerethský král Solomon s dalšími třemi tisíci. Žádná ruská pomoc nepřišla, ačkoli byla podmíněna Georgijevským traktátem – buď byla carevna Kateřina příliš zaneprázdněna tehdejšími událostmi v Polsku a Francii a neměla dost energie na řešení kavkazských záležitostí, nebo se jednalo (a to se jeví jako pravděpodobnější) o víceméně cílenou likvidaci Erekla coby poměrně silného panovníka a jeho nezávislé Gruzie; Ereklova porážka by totiž připravila půdu pro budoucí ruskou anexi. Obrana města se vzhledem k velké početní převaze Peršanů nemohla udržet dlouho, zvlášť poté, co se Agha Mohammed chán údajně díky zradě jednoho z Tbilisanů dozvěděl, kolik mužů vlastně město hájí. 11. září 1795 se perské armádě podařilo vniknout do města a došlo k velkým masakrům a rabování, v podstatě posledním v pohnuté historii Tbilisi. Sám Erekle, tehdy už pětasedmdesátiletý, se bitvy účastnil v prvních liniích; po porážce se mu na poslední chvíli podařilo s hrstkou mužů uprchnout a uchýlit se do hor. Pád Tbilisi roku 1795 měl pro do té doby nezávislou východní Gruzii tragický dopad, a definitivně tak uzavřel období poměrné stability země za vlády Theimuraze a Erekla. Erekle se však pokusil ještě jednou o konsolidaci svého království. S ruskou pomocí se mu podařilo znovu si podrobit gjandžský a jerevanský chanát, které mu předtím odmítly poslušnost, a připravoval se na rozhodující protiperské tažení. Roku 1796 však carevna Kateřina II. zemřela a její nástupce, car Pavel, odvolal ruská vojska z Kavkazu. O rok později byl v Karabachu na počátku odvetné války zabit Agha Mohammed chán z rodu Qadžar, následkem čehož byl alespoň na čas ulomen hrot perské hrozby. Roku 1798 však zemřel na svém dvoře v kachethském Thelavi i gruzínský král Erekle II. – dvanáct let předtím, než se jeho země stala na dlouhou dobu součástí Ruska.
LITERATURA W. E. D. Allen, A History of the Georgian People, London 1932; N. Assatiani, Histoire de la Géorgie, Paris 1997; D. M. Lang, The Georgians, London 1966; D. M. Lang, The Last Years of the Georgian Monarchy 1658–1832, New York 1957; K. Salia, Histoire de la nation géorgienne, Paris 1980; R. G. Suny, The Making of the Georgian Nation, Indiana 1994.
Petra KOHOUTKOVÁ (nar. 1981) je doktorandkou na Ústavu etnologie FF UK. Zabývá se dějinami Kavkazu, turecko-arménskými vztahy a překlady arménské poezie do češtiny.