- manýrismus
Značně nelichotivě zní definice Příručního slovníku jazyka českého (K—M, 1937—1938), kde je manýrismus chápán jako „zmechanisování umělecké tvorby, šablonovitost, umělkovanost“. Není tím však kupodivu vůbec brán v potaz umělecký styl, který se v letech 1510—1520 vysmekával z renesance (někdy je též pokládán jen za její pozdní fázi), aby přebujel na přelomu 16. a 17. století v baroko. Nejzasvěcenější zmínky o manýře ve výtvarném projevu nám zachoval Giorgio Vasari (1511—1574), první historik umění a sám tak trochu při vší skromnosti renesanční průkopník italského manýrismu. A do Čech ho na sklonku vrcholné fáze přiblížil císař Rudolf II. (1576—1612), posedlý novotami i raritami. Jeho dodnes nejpůsobivějším představitelem je řecko-španělský malíř El Greco (1541—1614). Charakteristická vyčouhlá a odtělesněná postava, nebo též tzv. figura serpentinata (vlnící se postava), a s předešlým obdobím nesrovnatelně složitější tryskání světel a gejzíry barev v mnohovrstevnaté perspektivě a skladbě, dávají tušit, že nastupuje nový způsob a druh výtvarného vyjádření, jakási nová zručnost a šikovnost, zkrátka manýra. To slovo samotné se k nám dostalo z německého die Manier, „způsob“, případně až z francouzského la manière, „způsob“, které je přímo příbuzné s italským maniera, „zvyk, způsob“, a to je odvozeno z latinského adjektiva manuārius, „ruční, týkající se rukou; zručný“ (jako substantivum však znamená „zloděje“), což je příponou utvořený derivát od slova manus, „ruka“. J. F. Šumavský (Deutsch-böhmisches Wörterbuch, 1846) převádí die Manier slovy „způsob, obyčej, zvyk, dvornost“, a jakoby se do renesančního nášlapníka plně vcítil, Manier einer Malerschule mu je rajsky znějící „příchutnost“.
dasik@nln.cz