očátkem června 1943 byl ve svých jedena- osmdesáti letech deportován do terezínského ghetta Emil Kolben. Spolu s ním odvezli i dceru Lilly, syna Hanuše a vnuka Jindřicha. Za pouhé tři týdny Emil Kolben v Terezíně zemřel. V nedůstojných podmínkách tak skončil život člověka — vynálezce, průmyslníka a továrníka, který ve své době spolupracoval s takovými vědci, jakými byli Thomas Alva Edison a Nikola Tesla.
Rozsáhlý, dnes již pozvolna zanikající komplex továrních budov ve Vysočanech zná snad každý obyvatel Prahy, stejně tak zkratku ČKD, plným názvem Českomoravská-Kolben-Daněk, akc. spol. Méně je již známá samotná postava Emila Kolbena, vlastního zakladatele úspěšné elektrotechnické továrny v Praze-Vysočanech, která již krátce po svém vzniku v roce 1896 budila pozornost svou moderností a hospodárnou výrobou.
A právě životní pouť Emila Kolbena a celé jeho rodiny zajímavě představuje komorní výstava, kterou v Galerii Roberta Guttmanna připravilo Židovské muzeum v Praze.
Židovská rodina Kolbenů pocházela z malé vsi Strančice u Prahy. Zde se také v roce 1862 narodil Emil Kolben, jako nejstarší syn Joachima a Františky Kolbenových. Emil měl tři bratry — Jindřicha, Ludvíka a Alfreda. Jindřich odešel do Ameriky, usadil se v Chicagu a věnoval se krajanskému tisku, konkrétně administraci českých novin Svornost. Druhý bratr Ludvík se stal správcem statku v Petrovicích a v Karolínu u Rychnova nad Kněžnou. Nejvíce si však Emil Kolben rozuměl s bratrem Alfredem, se kterým spolupracoval na konstrukci elektrických strojů. Alfred Kolben měl však kromě techniky ještě jeden koníček, a to malířství. Vlastně by se dalo říci, že rodina Kolbenů v sobě spojila talent technický i umělecký. Kromě Alfreda Kolbena se malbě věnoval i jeho synovec a syn Emila Kolbena Hanuš. Na výstavě jsou představeny jak obrazy Alfreda, který tíhnul spíše k náladové krajinomalbě, tak obrazy Hanuše, který se zjevně inspiroval v tvorbě fauvistů a expresionistů.
Oba malující Kolbenové byli autodidakty a jejich obrazy samozřejmě nesnesou srovnání s díly profesionálů. Na druhé straně z obrazů Hanuše Kolbena vyzařuje energičnost a zaujetí, s nimiž se do malování pouštěl. Navíc Hanuš Kolben měl také jako jeho otec Emil technické vzdělání. Od roku 1922 byl ředitelem Trmických železáren v Ústí nad Labem a později pracoval v Pražské továrně na káble v Praze-Hostivaři. Své zálibě se skutečně mohl začít věnovat paradoxně až v době, kdy v důsledku perzekuce Židů přišel o zaměstnání. V době války mohl malovat jen doma podle starých pohlednic a fotografií. Jak již bylo v úvodu řečeno, Hanuš Kolben byl spolu s otcem Emilem, sestrou Lilly a synem Jindřichem deportován do Terezína a odtud do Osvětimi, kde byl 10. července 1944 zavražděn v plynové komoře.
Nositelem rodinné tradice zůstal Hanušův syn Jindřich, který přežil Osvětim, po válce se vrátil do Prahy, odmaturoval a začal studovat na fakultě strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. Věnoval se především konstrukci leteckých motorů a po svém odchodu do emigrace v roce 1968 se stal v tomto oboru jedním z největších odborníků ve firmě MTU-München. V roce 2006 mu bylo u příležitosti 80. narozenin uděleno čestné občanství Prahy 9.
Příběh rodiny Kolbenů, Galerie Roberta Guttmanna — Židovské muzeum v Praze, 15. 2.—15. 4. 2007