Přeložila Petruška Šustrová, BB art, Praha 2006, 312 s., 249 Kč
Když na podzim 1918 zanikla rakousko-uherská monarchie a na jejích troskách začaly vznikat nové státy, vítězné velmoci si zřejmě ještě příliš neuvědomovaly, jaké následky to pro další vývoj střední Evropy může mít. Předpokládalo se, že hranice nových států budou vytyčeny podle národnostního principu a na sporných územích bude uspořádán plebiscit. Brzy se ale ukázalo, že jednotlivé státy mají i své hospodářské zájmy, v některých oblastech nebylo národnostní uvědomění obyvatel ještě natolik vyhraněné, a tak často vytyčená hranice neuspokojovala ani jednu ze stran. Byly tak položeny zárodky neustálého napětí, které v kritickém momentu přerostly v revize hranic a přispěly k vypuknutí druhé světové války.
Žádný z nástupnických států nemusel svádět tak tvrdý boj o své hranice jako Polsko. Teritoriální vymezení nového polského státu se odehrávalo v ohni vnitřních sporů a polemik, diplomatických tahanic a vojenských konfliktů. Ten nejzávažnější probíhal na východě, protože hranice z roku 1772 v sobě zahrnovala i značnou část Ukrajiny, Běloruska a Litvy. Litevci a Ukrajinci hodlali ovšem vytvořit své vlastní státy a nárokovali si oblasti, které Poláci pokládali za své (Lvov, Vilnius). Proto již v listopadu 1918 vypukla válka s Ukrajinskou lidovou republikou o východní Halič. Podle federalistické koncepce polské východní politiky - prosazované Józefem Piłsudským - se mělo Polsko spokojit s menšími územními zisky a podél polských východních hranic měly vzniknout státy Ukrajina, Bělorusko a Litva, které by s Polskem tvořily federaci. Inkorporační koncepce, jejímž zastáncem byl národní demokrat Roman Dmowski, předpokládala přivtělení všech území, kde Poláci měli početní, hospodářskou nebo kulturní převahu. Ani jedna z koncepcí však nebyla realizovatelná bez souhlasu bolševiků, kteří již prakticky ovládali bývalou carskou říši a připravovali se na šíření myšlenky komunismu dál do Evropy.
A tak již v únoru 1919 došlo k prvním ozbrojeným střetům mezi bolševiky a Poláky, kteří postupně obsazovali další oblasti na východě. Vojenské akce přerušil koncem léta 1919 nástup bělogvardějských vojsk generála Děnikina, který však Piłsudski nechtěl postupem svých jednotek podporovat, protože Děnikin požadoval vrácení území na východ od Bugu Rusku. K výsledku nevedly ani rozhovory mezi Poláky a bolševiky v Białowieży a později v Mikaszewiczích. Ostatně Děnikin byl mezitím poražen, a tak Poláci už ani neměli na jednáních zájem. Nastalo období příprav na další ozbrojený střet a Piłsudski uzavřel dohodu s představitelem tehdy již neexistující Ukrajinské lidové republiky Semjonem Petljurou, podle které se Ukrajina vzdala nároků na východní Halič výměnou za pomoc při vyhnání bolševiků ze země. Dne 25. dubna 1920 zahájila polská armáda útok a bez vážnějšího odporu dobyla Kyjev. Davies přitom správně podotýká, že ať byly výhody kyjevského tažení jakékoli, Polsko to přišlo příliš draho, pokud jde o mezinárodní důvěru, kterou se nikdy nepodařilo obnovit. Bolševikům hrály do karet i silné levicové nálady mezi dělnictvem, a tak propaganda komunistické internacionály pod heslem Ruce pryč o země sovětů našla často patřičnou odezvu. Brzy se však karta obrátila, zvláště když bolševici přesunuli na frontu První jízdní armádu legendárního velitele Buďonného. Nápor bolševiků byl tak velký, že jej Poláci dokázali zastavit teprve před Varšavou. Vše nasvědčovalo tomu, že bolševici zvítězí a zahájí vítězný pochod dál do Evropy. Davies však přichází k jasnému závěru: bolševici se ofenzívou vyčerpali a začínalo být jasné, že rozhodující bitvu prohrají. Poláci dokázali přeskupit své síly a v několika vzájemně se sebou svázaných bojových operacích bolševiky porazili. Proto není ani příliš na místě termín "zázrak na Visle". Polské vítězství nad bolševiky tvoří dodnes jeden z pilířů polské vojenské tradice a 16. srpen patří k nejvýznamnějším svátkům. Polské jednotky přešly do útoku a konec válečného stavu pak znamenalo podepsání smlouvy v Rize 18. března 1921. Nová hranice nebyla podle Daviese kompromisem, nýbrž patem. Napětí mezi Polskem a pozdějším Sovětským svazem zůstávalo po celé meziválečné období a Sověti s pomocí Němců si v roce 1939 vzali zpět to, co v roce 1921 ztratili. Válka také poškodila polsko-litevské vztahy, zvláště když se Poláci odmítali vzdát Vilniusu.
Davies svou práci psal počátkem sedmdesátých let dvacátého století a využitá literatura a prameny odpovídají tehdejšímu stavu bádání a možnostem západního historika dostat se k archivním pramenům. Přesto ale ve své době znamenala výrazný posun jak v bádání, tak i v Daviesově životě, protože (jak píše v předmluvě ke druhému polskému vydání) „mohl poprvé v životě stanout před hustými řadami londýnské Polonie“. Davies sám sebe považuje spíše za spisovatele než historika a tomu odpovídá i styl zpracování témat, která si vybral. Kniha Bílý orel, rudá hvězda není výjimkou a je pro ni charakteristický čtivý styl. Aby Davies zachoval čtenářskou přitažlivost textu, vyhnul se zřejmě na první pohled suchým výkladům o polsko-ruských vztazích v minulých staletích, které výrazně ovlivňovaly myšlení polských politických vůdců. Myslím, že je to škoda. Davies se zaměřuje hlavně na vojenské aspekty celé války, přičemž hned od začátku je zřejmé, že jeho favority jsou Poláci, kteří v Daviesově podání nesli těžké břímě války za záchranu celé Evropy, zatímco zbytek světa jim házel klacky pod nohy a obviňoval z nenasytnosti. Vždyť ale polsko-sovětská válka nebyla jediným konfliktem s bolševiky ve středovýchodní Evropě (mohu-li použít termín běžně užívaný polskou historiografií). I Československo muselo vzdorovat bolševické expanzi během války o Slovensko s Maďarskou republikou rad. Je sice pravdou, že ve srovnání s polsko-ruskou válkou to byla spíše série šarvátek, to ale nic nemění na významu možné situace, kdyby maďarští bolševici ovládli Slovensko a spojili se s ruskými vojsky. Polsko by tak bylo ohroženo nejen z východu, ale i z jihu.
Daviesova kniha o polsko-sovětské válce není jediným do češtiny přeloženým titulem na toto téma. V roce 1996 u nás vyšla práce polského historika Antoniho Czubińského. Ta se přitom snaží o mnohem střízlivější pohled na problematiku a opírá se o mnohem větší spektrum odborné literatury. Podrobně seznamuje čtenáře s genezí konfliktu, jehož kořeny hledá v polsko-ruském antagonismu sahajícím do 17. století. Czubińského knihu ale bohužel devalvuje velmi špatný překlad, přesto pro zájemce o problematiku a odborné historiky představuje mnohem kvalitnější zpracování. Daviesova kniha ve své době znamenala také nepochybně přínos, dnes však její odborná hodnota není již zdaleka tak vysoká. Nicméně i dnes může podnítit zájem širší veřejnosti o tuto u nás málo známou problematiku. Čtenářův prožitek by přitom zlepšilo i zařazení fotografické přílohy, jako tomu je u anglického a polského vydání, a pečlivější redakce textu.