Po skončení druhé světové války žilo na československém území okolo tří milionů českých Němců. Mezi nimi bylo možné najít asi pět procent antifašistů.
Pouze malá část německých protivníků Henleina a Hitlera, kteří žili na začátku okupace v českých zemích, přežila válku a nacistické útrapy svých krajanů. Největší skupinu německých antifašistů představovaly osoby, které byly z politických důvodů vězněny nebo jinak pronásledovány. Vedle politických vězňů tvořily významnou skupinu odpůrců nacismu také osoby aktivně činné v odbojovém hnutí, ať již přímo na území říše, nebo v zahraničním exilu, případně ve spojeneckých vojenských jednotkách. Část představitelů německé válečné emigrace ovšem rezignovala na možnost návratu do osvobozeného Československa, protože nesouhlasila s chystaným poválečným uspořádáním republiky, zejména s odsunem drtivé většiny svých krajanů ze země. Tisíce německých antifašistů, zejména z řad levicových sociálních demokratů a komunistů, které přežily nacistickou okupaci, se však chtěly a také snažily zapojit do poválečné výstavby československého státu. Věřili přitom, že česká společnost přes všechna válečná utrpení a hitlerovský teror zajistí německým odpůrcům a obětem nacismu důstojné místo v osvobozené republice a umožní jejich zapojení do veřejného života. Doufali také, že jako antifašisté se vyhnou protiněmecké nenávisti a nebudou postiženi protiněmeckými opatřeními. Zejména v prvních týdnech po skončení války bylo možné zaznamenat zvýšenou veřejnou aktivitu antifašistů, a to zejména v pohraničních oblastech bývalé Sudetské župy. V Karlových Varech, Litoměřicích nebo Ústí nad Labem vznikaly v květnu 1945 smíšené česko-německé revoluční výbory, které přebíraly do svých rukou moc od nacistické správy. V menších pohraničních obcích se demokraticky a antinacisticky smýšlející Němci ujímali řízení uvolněných radnic a místních samospráv. V severních Čechách bylo dokonce těsně po válce obnoveno vydávání německy psaných komunistických novin Rote Fahne, jejichž náklad se měl pohybovat kolem padesáti tisíc výtisků. Situační zpráva z pohraničí zaslaná na ústřední sekretariát KSČ dokonce uvádí, že redakce listu sídlící v Děčíně byla střežena vojáky Rudé armády před případnými útoky, ať již ze strany bývalých nacistů, nebo některých radikálních protiněmecky smýšlejících Čechů. Spolupráce mezi německými antifašisty a rudoarmějci nebyla v této době žádnou výjimkou. Souvisela se skutečností, že na řadě míst v pohraničí se nacházelo na konci války příliš málo Čechů, a tak zde Němci s protinacistickou minulostí po zhroucení hitlerovského režimu dočasně vyplnili vakuum před příchodem české správy. Etablování československých úřadů v pohraničí a příchod nového českého obyvatelstva do těchto míst však s sebou přinesly „odstavení“ německých antifašistů a jejich postupnou izolaci.
VÍTĚZOVÉ, NEBO PORAŽENÍ? Pro německé antifašisty představovalo poválečné období v českých zemích složitou životní epizodu. Na jedné straně byli po porážce nacismu zbaveni pronásledování a diskriminace ze strany svých nacistických krajanů, na druhé straně zůstali příslušníky nenáviděného německého národa, což jim přinášelo nové problémy a komplikace. Jedním z nejtěžších úkolů, s nímž se museli vypořádat, bylo obhájit vlastní odbojovou činnost a dokázat pronásledování ze strany nacistů. Na mnoha místech vznikaly při správních komisích a národních výborech antifašistické komise, které prověřovaly německé občany a následně jim také udělovaly antifašistické legitimace. Tato osvědčení byla pro většinu jejich držitelů mimořádně důležitá. Poskytovala antifašistům osobní ochranu a vyjímala je z různých diskriminačních opatření, jež byly v této době uplatňovány na ostatní německé obyvatelstvo. Především se stávala antifašistická legitimace nutným předpokladem pro získání československého státního občanství. První legitimace nebyly ovšem na celém území státu jednotné a měly také různě omezenou platnost. Po vyhlášení prezidentského dekretu č. 33, který mimo jiné upravoval podmínky pro udělení statutu antifašisty, mělo dojít k novému, jednotnému prověřování německých žadatelů o státní občanství. Zároveň ovšem ztrácely platnost dosavadní antifašistické legitimace a řada jejich dřívějších držitelů se tak znovu ocitla bez úřední ochrany. Proces prověřování se také neúměrně protahoval, a tím posiloval nejistotu a úzkost žadatelů. Přibývalo útoků na osoby čekající na antifašistické osvědčení a množily se případy nejrůznější perzekuce. Například ve Cvikově si němečtí antifašisté stěžovali na svévolné jednání některých českých novousedlíků: Byty a domy německých antifašistů zabírají Češi. Když majitel prohlašuje, že je komunista nebo antifašista, tak se po něm žádá antifašistická legitimace, kterou dotyčný ovšem nemůže doložit, protože jeho žádost leží nevyřízená na národním výboru. Jenom v obci Cvikov se mělo jednat o 300 antifašistických rodin bez legitimace. Jiným problémem, s nímž se antifašisté potýkali, byla v poválečném Československu stále silná protiněmecká nenávist. Ani získání příslušného osvědčení a státního občanství nezabránilo četným šikanám a utrpením, která museli mnozí Němci podstupovat. Část české veřejnosti dokonce odmítala uznat za antifašisty jakékoliv německé příslušníky. Zaznívaly také hlasy, že mezi Němci žádní antifašisté nejsou, přestože byli nacisty pronásledováni. Národně socialistické noviny Svobodné slovo 16. září 1945 napsaly: Každý Němec je pro nás podezřelý. Dokud bude u nás jeden Němec, dotud nebude plná záruka, že bude mír a pokoj.
PROTEST A ZOUFALSTVÍ Němečtí antifašisté neměli mnoho prostředků, jak čelit útokům českého poválečného šovinismu. Nemohli se spoléhat ani na ochranu a pomoc těch politických stran, k nimž se většina z nich názorově hlásila (KSČ a čs. sociální demokracie). Aby nedocházelo k případům nového terorizování a šikan někdejších protivníků a obětí nacismu, bránili se němečtí předváleční komunisté a sociální demokraté zakládáním antifašistických výborů (lidově nazývaných Antifa). Tato jediná po válce tolerovaná organizace sdružující občany německé národnosti také upozorňovala československé úřady a sekretariáty politických stran na případy zvůle a diskriminace antifašistů v celé zemi. Z nejvýznamnějších předáků antifašistických výborů stojí za připomenutí předseda pražské antify Johann Wolfgang Brügel, v té době zřejmě jediný Němec ve funkci ministerského úředníka, nebo prvorepublikový senátor Wilhelm Niessner z Brna, pravděpodobně jediný předválečný německý politik, který získal v roce 1945 osobní audienci u prezidenta Edvarda Beneše na Pražském hradě. Brügel a Niessner patřili k nemnoha německým představitelům, kteří se mohli a s menšími úspěchy se i pokoušeli zasazovat za zlepšení podmínek svých antifašistických krajanů. V roce 1945 došlo k několika pokusům o intervence ve prospěch německých antifašistů. Bývalý funkcionář německé sociální demokracie Franz Rohner z Kralického Sněžníku se dokonce snažil sestavit delegaci svých bývalých stranických kolegů a komunistů z východních Čech, Moravy a Slezska, která měla ve věci poválečné situace německých odpůrců nacismu intervenovat u československého a rakouského prezidenta, u vlády a také na americkém, britském, sovětském a rakouském velvyslanectví v Praze. V připravované delegaci se kromě organizátora Rohnera měl objevit například předválečný starosta Krnova Ernst Richter. O chystané intervenci se ovšem dozvěděly bezpečnostní orgány ve Frývaldově, které o ní následně informovaly ministerstvo vnitra. Svou složitou životní situaci popisovali němečtí antifašisté také v řadě memorand a dopisů zasílaných většinou na stranické sekretariáty komunistické a sociálně demokratické strany. Dne 9. července 1945 vypracovala skupina německých komunistů Návrh na povolení politické činnosti německých antifašistů v omezené formě. Tento dokument je zajímavý tím, že jsou zde mezi antifašisty zahrnuti nejenom komunisté a sociální demokraté, ale též „křesťanští dělníci“. Velká část tohoto dopisu popisuje situaci německých antifašistů a jejich frustrace: Všeobecná opatření proti Němcům skoro úplně znemožňují politickou činnost antifašistům a komunistům německé národnosti (…) Vedlo to k tomu, že deprese nejaktivnějších soudruhů se vyjadřuje na straně jedné zoufalstvím a protestem na straně druhé. Situace je dnes taková, že soudruzi, kteří v koncentračních táborech žili určitým politickým životem, nyní po návratu mají býti politicky úplně umlčeni. Soudruzi, kteří přes hitlerovský teror poslouchali antifašistická vysílání a tím se orientovali, nyní po osvobození z Hitlerova jařma poslouchati rádio nemohou, protože jim byly odňaty aparáty. Soudruzi, kteří v době Hitlera se scházeli a udržovali spojení mezi obcemi a okresy, jsou nyní, sejdou-li se, podezříváni z ilegální činnosti. Také němečtí antifašisté ze Šumavy odeslali 16. prosince 1945 výkonnému výboru KSČ dopis, ve kterém vedle vylíčení své životní situace vyzývají české politické strany k nápravě: Jak nynější poměry dokazují, zdá se, že v kruzích českých sociálních demokratů a komunistů úplně zapomněli, že existovali až do doby okupace v roce 1938 též němečtí sociální demokraté a komunisté a že existují ještě dnes (…) Bez ohledu a zjištění naší, už dávno před rokem 1938 a během okupace legální a ilegální činnosti proti nacismu a naší činnosti pro osvobození Československé republiky jako antifašistů, jsme byli vystaveni témuž tísnivému útlaku jako bývalí henleinovští a hitlerovští soukmenovci (…) Vy s námi přece nebudete jednat jako s válečnými zločinci a původci války. Před vaším svědomím a před světovými dějinami budete moci jen tentokrát obstát, když nám konečně jednou dáte to, co nám patří. O postavení německých antifašistů v Brně napsal v říjnu 1945 československý delegát při mezinárodní komisi pro vyšetřování válečných zločinů plukovník Bohuslav Ečer tehdejšímu předsedovi vlády Zdeňku Fierlingerovi: Antifašisté v Brně žijí v poměrech těžkých. Nemohou pro nevyřízení svých žádostí o zachování čsl. státního občanství vybírati si peníze ze svých vkladů, nedostávají své penze, jsou v přídělu potravinových lístků postaveni na roveň všem ostatním Němcům a jsou vystaveni různým nepříjemnostem. V internačních táborech se stále ještě nacházejí antifašisté. V těchto táborech vypukl v poslední době skvrnitý tyfus. Žádosti o vyjmutí z nařízení o Němcích, které byly podány již před měsíci, nejsou dosud vyřízeny. Tříčlenná prověřovací komise, předepsaná pokynem ministerstva vnitra, dosud zřízena nebyla.
MUSÍME JÍT VLASTNÍ CESTOU Po trpkých každodenních zkušenostech většina německých antifašistů z Československa rezignovala na možnost žít vedle české společnosti v jednom státě a sdílet s ní společnou budoucnost. Východiskem se tak pro mnohé antifašisty stalo dobrovolné vystěhování do okupačních zón v Německu. Československá politická reprezentace, která respektovala přání většiny českého národa vytvořit národně homogenní stát bez Němců, takzvané antifa-transporty přivítala. Kladně se k této možnosti stavěly také spojenecké orgány v okupačních zónách v Německu, neboť potřebovaly antifašistické Němce do denacifikovaných správních úřadů a institucí. Konečně byly dobrovolné odsuny řešením i pro samotné německé antifašisty, kteří pochopili, že v poválečném Československu jsou občany druhé kategorie, bez možnosti většího uplatnění v politickém a veřejném životě, zatímco v poválečném Německu se jim rýsovaly nadějnější vyhlídky. Většina těchto osob přesto opouštěla svou starou vlast s bolestí a pocitem křivdy. Stačí si přečíst část prohlášení, které ke svému „dobrovolnému“ odchodu z Československa vydali důvěrníci bývalé německé sociální demokracie v Praze 9. října 1945: Musíme jíti vlastní cestou, poměry v Československé republice určenou (…) Nechceme českému proletariátu překážet v rozvoji. Proto jsme nabyli přesvědčení: jestliže na území Československé republiky nemáme možnost volného duchovního vývoje, jak jsme si to zasloužili jako sociální demokraté, jsme ochotni opustit náš společný domov a spolupracovat na výstavbě nového demokratického Německa (…) Chceme zameziti, aby nevznikla propast nenávisti mezi německým a českým proletariátem. Bez nenávisti chceme překročit hranice. První „antifa-transporty“ se rozjely z Československa v listopadu 1945 do sovětské okupační zóny. Německým antifašistům svitla naděje na nový důstojnější život.
LITERATURA T. Staněk, Odsun Němců z Československa, 1991; Svědkové zamlčené minulosti/Zeugen der verschwiegenen Vergangheit, 1995; H. Mejdrová (ed.), Trpký úděl. Výbor dokumentů k dějinám německé sociální demokracie v ČSR v letech 1937–1948, 1997; M. Reindl-Mommsen, „Die Sudetendeutschen in der Tschechoslowakei nach 1945“, in: Bohemia, 1967; U. Schneider, „Die deutschen Antifaschisten in der ČSR im Jahre 1945. Die Situation nach Kriegsende und Aussiedlung in die SBZ“, in: Odsun – Die Vertreibung der Sudetendeutschen, 1995.
David KOVAŘÍK (nar. 1972), je odborným pracovníkem Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, podílí se na projektu Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými v Československu proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu.