Při pohledu na novou knihu Libuše Hrabové by se chtělo zvolat: Konečně si někdo vzpomněl! Autorka odkryla v českém prostředí kdysi tak populární a nyní opomíjené téma — Polabské Slovany. Česká historiografi e má v tomto ohledu nepochybný dluh. V posledních šedesáti letech se Polabští Slované objevovali pouze jako dílčí a okrajová témata, významnější studie publikovali pouze Vladimír Procházka a Hynek Bulín. Tento pomyslný dluh se pokusila splatit Libuše Hrabová a řekněme předem, že její kniha je povedeným dílem: čtivý text, kvalitní mapová a obrazová příloha, přehledné seznamy literatury.
Autorka pochopila, do jakého publika směřuje svoji knihu. Nemáme proto před sebou odbornou studii zahloubanou do dílčích témat, ale svěží publikaci s popularizačními prvky, které knize na kvalitě neubírají. Nepochybným cílem knihy bylo informovat, představit, seznámit. Tomuto úkolu Libuše Hrabová dostála a umně zkoncipovala i strukturu knihy — text rozčlenila do tematických bloků, řazených chronologicky za sebou. Jedenáct kapitol je rozděleno do dvou dílů s názvy „Zápas o svobodu“ a „Zvony potopeného města“.
V prvním dílu se věnuje slovanské kolonizaci Polabí, formování státnosti Polabských Slovanů, struktuře společnosti, kultuře a posledním desetiletím existence slovanských států u Baltu a dolního toku Labe. Hrabová pro cestu spletitými a nejasnými dějinami slovanského obyvatelstva představuje západní kronikáře, kteří jsou našimi hlavními prameny. Čtenář tak v knize nalezne portréty Thietmara Meziborského, Adama Brémského a Helmolda z Božova. Nově autorka mapuje slovanské osídlení a čtenáře dovádí až do vzdáleného Holandska.
Hrabová pečlivě sleduje poslední století vývoje obodritského státu a přichází k významnému závěru: pád slovanských států na Baltu byl předznamenán propagandistickou kampaní ze strany německé příhraniční elity, která vylíčila místní obyvatelstvo jako pohanské. Obodritský stát přitom budoval církevní organizaci, pokoušel se o vnitřní christianizaci a jeho obyvatelstvo nebylo o nic více vyznavačem archaických kultů než obyvatelé sousedních států. Přesto na Polabských Slovanech ulpělo stigma pohanství, které se stalo záminkou k likvidaci jejich státnosti. Říšská aristokracie se nejprve pokusila využít fanatického apelu Bernarda z Clairvaux a uspokojit své ambice během křížové výpravy v roce 1147. Teprve masivní tlak Jindřicha Lva, Albrechta Medvěda a dánského krále Valdemara I. vedl k pádu samostatnosti slovanských států. Jak ukazuje Hrabová, touha po nových územích říšských aristokratů zcela přehlušila snahy o mírnou vnitřní christianizaci slovanského obyvatelstva, která se ve stejné době úspěšně realizovala v západním Pomoří.
Neméně zajímavý je druhý díl, ve kterém autorka sleduje osudy slovanského etnika po jeho ovládnutí mocným sousedem. Reflexe slovanského obyvatelstva a sledování jeho reliktů je v české historiografi i zcela ojedinělá záležitost. Libuše Hrabová seznamuje čtenáře s renesančními autory, kteří se věnovali slovanské problematice a obraceli se k polabsko-slovanským dějinám. V další kapitole odhaluje hannoverský "Wendland", oblast, kde se až do 18. století udržel polabský jazyk, což stačilo vzbudit pozornost tehdejších učenců. Autorka věnuje jednu kapitolu i českým reflexím polabské tematiky, která byla živá především v 19. století a před první světovou válkou, kdy tvořila součást ideologické výbavy při česko-německých střetech. Ovšem Hrabová neponechává bez povšimnutí ani reakce německé strany, které zachycovaly tehdejší německé nacionální koncepce. Poslední tematická kapitola se věnuje Lužickým Srbům, o něž je v českém prostředí dosud stabilní, i když značně skomírající zájem. V čem vidí Hrabová příčiny konečné asimilace slovanského obyvatelstva a zániku jeho kultury? Kromě ztráty politické samostatnosti je to ostrakizace obyvatelstva, která byla vedena i na jazykové a kulturní úrovni — polabština nebyla využívána v rámci vnitřní christianizace dokonce ani v období reformace. Slované byli obyvateli druhé kategorie nejen v sociálním, ale i v kulturním a jazykovém smyslu. Toto odsunutí na okraj, doprovázené represivními opatřeními nejrůznějšího druhu, nevyhnutelně vedlo k asimilaci. Žádné město se neslavizovalo, nevznikla ani reprezentativní sociální vrstva, která by byla nositelem slovanské kultury a identity. Jak však autorka trefně konstatuje, nebyl to vývoj nevyhnutelný.
Veduta, České Budějovice 2006, 324 s., 349 Kč