říkladem kontinuity i kuriózních zásahů do vývoje menšího sídla a neobvyklého urbanizačního vývoje je Hradec v okresu Plzeň-jih, asi 20 km jihozápadně od Plzně. Zde se na povrchu dochovaly znatelné relikty starší podoby, jež s historickými vyobrazeními a současnou situací tvoří skutečnou kroniku vývoje vzhledu sídelní aglomerace.
Ve svých počátcích byl Hradec důležitým centrem oblasti. V západní části dnešní obce, na širší ostrožně mezi řekou Radbuzou a jejím přítokem zde v 10.-12. století existovalo dvoudílné hradiště, tvořené východní akropolí a větším předhradím. Akropoli od předhradí oddělovala mohutná hradba s vnějším širokým příkopem, který se spolu s valem po zaniklé hradbě dochoval ve výrazné podobě dodnes. Hradiště jako celek bylo rovněž opevněno příkopem a hradbou, po níž zbyly znatelné valy. Opevnění je dodnes z velké části patrné. Tam, kde bylo již kdysi zničeno, připomínají ho místy jen terasovité úpravy.
Ačkoli bylo hradiště v odborné literatuře známo již od 80. let 19. století a od roku 1963 je kulturní památkou, uskutečnil se zde první archeologický výzkum až v roce 1972. Díky němu víme, že hradbu tvořila mohutná čelní zeď z nasucho kladených kamenů a za ní přibližně pět metrů široká konstrukce tvořená dřevěnými rošty zpevňujícími hlinitý násep. Zajímavostí jsou rozdílné způsoby stavby této hradby. Pravděpodobně různé pracovní skupiny používaly odlišný materiál i jinou techniku skládání kamene, přičemž setkání obou úseků nebylo zcela přesné. Před touto hradbou byl prostor dlážděný drobnými kameny a třímetrový příkop.
Hradiště vzniklo snad v 10. století a v 11. a 12. století se stalo důležitým opěrným bodem na cestě z Prahy do Bavorska. Na akropoli stával pravděpodobně od 11. století kostel sv. Vavřince. Kostel beze stopy zmizel koncem 18. století, samotné hradiště zaniklo nejspíše pokojným opuštěním na konci 12. století. Zajímavá je však celková dnešní situace vztahu hradiště a zástavby obce, potažmo vývoj této zástavby a její struktury ve vztahu k hradišti, dobře patrnému v terénu, a dále i urbanistický vývoj vsi ovlivněný jak existencí raně středověkého hradiště, tak i radikálním zásahem železnice.
Ves se s největší pravděpodobností vyvinula z osídlení v blízkosti hradiště, které bylo zjištěno v okolí pozdějšího farního kostela sv. Jiří na návrší proti hradišti. Je možné, že v této dominantní poloze mohl stávat dvorec některého z místních velmožů. Další současně osídlená poloha byla na opačném, pravém břehu Radbuzy. První zmínka o Hradci je z roku 1186. V průběhu následujících let po zániku hradiště osídlení zřejmě skomíralo, ještě ve 13. století zde stál jen kostel sv. Vavřince a čtyři statky. Tento majetek získal v roce 1284 chotěšovský klášter. Asi ve 14. století vznikla při kostele tvrz, uváděná zde do 16. století. Hradec se do popředí událostí dostal roku 1406. Tehdy chotěšovský probošt Sulek sebral na výzvu Václava IV. asi sedm tisíc pěších bojovníků a množství vozů a rychlým útokem porazil u Hradce bavorské vojsko proticísaře Ruprechta Falckého.
Současné obci chybí výrazný ústřední prostor. Proces, který vedl k této situaci, lze dobře sledovat na historických mapách. Valy hradiště včetně kostelů sv. Vavřince a sv. Jiří jsou zachyceny již na Müllerově mapování z roku 1720. Na 1. vojenském mapování z let 1764-1768 a 1780-1783 lze pozorovat i uspořádání původní vsi. Na západním okraji byl dominantou kostel sv. Vavřince, přes potok na protějším svahu na severní straně vsi kostel sv. Jiří s dvorem a řadovou zástavbou. Většina zástavby se však soustředila podél potoka a cest mezi oběma dominantami. Mapa stabilního katastru z roku 1838 ukazuje kromě zahuštěné zástavby i její přesnější strukturu. Na 2. vojenském mapování z let 1836-1852 se objevil zcela nový a dominující prvek - železniční trať z Plzně na Domažlice, která z dnešního pohledu zcela necitlivě změnila strukturu a následný vývoj zástavby. Železnice kopírovala směr staré hlavní průchozí komunikace, proťala náves mezi kostelem sv. Jiří a zástavbou jižně od něj a rozdělila tak centrální prostor na severní a jižní část. Přemostěním potočního údolí vstoupila na plochu hradiště, jehož akropoli rovněž rozdělila na dvě části mohutným zářezem. Výstavbě železničního průtahu padlo za oběť několik budov, nehledě na množství zničených archeologických situací v intravilánu vsi i na ploše hradiště.
Koncem 19. století se završila hlavní etapa urbanistického vývoje vsi. Hradec se tak stal obcí, jejíž původně vcelku pravidelnou a rozlehlou náves protínala napříč železnice. K centrálním objektům v prostoru návsi a v blízkosti kostela sv. Jiří, fary a školy tak přibyla jako projev pokroku i železniční zastávka.
V období první republiky byla na ploše předhradí zbudována obecná škola, další fáze zástavby proběhla až ve druhé polovině 20. století. Jádro vsi zůstalo urbanisticky vcelku nezměněno, kompletně ale byla kolonií rodinných domů zastavěna plocha předhradí hradiště při respektování terénní situace dané relikty opevnění. Vnější i vnitřní příkop vyplnily zahrady. Cesta dosud vedoucí při jižním okraji hradiště byla nyní napřímena přes plochu předhradí a proťala jeho opevnění. Zástavba 20. století tak pohltila plochu hradiště, ale nezlikvidovala nadzemní pozůstatky opevnění. Vznikla tak zvláštní symbióza raně středověkého hradiště s novou zástavbou, nezáměrně a v principu evokující zastavění plochy v době, kdy ještě hradiště sloužilo svému účelu.