Kdy a kde jste se narodila? Mé rodné příjmení je Stohwasserová, jsem ročník 1920 a pocházím z Alt-Rohlau, což je dnes Stará Role, městská část Karlových Varů. Moji prarodiče se narodili ve Staré Roli za Rakouska-Uherska, já jsem se narodila ve Staré Roli za první Československé republiky, můj syn se narodil ve Staré Roli za Třetí říše. Totéž místo, tři různé státy.
Při jaké příležitosti u vás poprvé vzbudili ve Staré Roli pozornost henleinovci? Můj otec pracoval jako školník a náš školní byt byl nad tělocvičnou, kterou užíval zároveň ATUS (Arbeiter Turn- und Sportverein) i Německý tělovýchovný spolek. Tak jsme se dozvídali hodně o tom, jak se henleinovské hnutí vyvíjelo z Německého tělovýchovného spolku. Pořád byly slyšet pochodové písně jako Heute gehört uns die Heimat, morgen die ganze Welt (Dnes nám patří domovina, zítra celý svět). Zněly tak dlouho, až otec začal bouchat do topení. A když účastníci podle předpisu v deset hodin neopustili budovu, otec vyšrouboval pojistky. Tím si ovšem mnoho přátel neudělal.
Smýšleli už tehdy učitelé národně-nacionalisticky? To se vyvíjelo s odchodem starších do důchodu a s omlazováním učitelského sboru. Stará Role byla školním střediskem, jednou z největších spádových oblastí, kam přicházelo mnoho mladých učitelů z venkova. Nakonec to tady učitelé, kteří nebyli na straně Henleinovy strany, nemohli téměř vydržet.
Kdy jste pocítili první důsledky Hitlerova puče? Když přišli emigranti z Německa a Rakouska. Německá sociálnědemokratická strana dělnická (DSAP) jim vařila obědy. Peníze naši dělníci neměli, ale na oběd je pozvat mohli. A od té chvíle se situace vyostřovala. Především kvůli provokacím národoveckých turnerských spolků docházelo mezi mladými lidmi k bitkám.
Vzpomínáte si na období před nacistickým vpádem v září roku 1938? Byla jsem aktivní na krajské správě socialistické mládeže, v té době jsem už ale měla v kapse potvrzení, že mám v Praze místo. Na 1. máje 1938 jsme jako vždycky pochodovali z předměstí na shromáždění na Becherově náměstí, které se dneska jmenuje Divadelní. Myslím, že už tehdy se odehrávaly střety, bitky atd. Jeden soudruh mě po akci vzal na nádraží a já jsem odjela do Prahy.
Jak byla emigrace z Prahy organizovaná? Uháněli jsme k vlakům, ptali jsme se přijíždějících, organizovali jsme pomoc speciálně pro ty, kteří se v Praze neorientovali. Na emigraci tehdy nikdo nemyslel. Ani moji rodiče ne. V Praze jsme ty davy příchozích zvládali dobře, protože ústředí sociálnědemokratické strany se nacházelo Ve smečkách. Když se ukázalo, že ti lidé se už nemohou vrátit, sestavovaly se seznamy. To byl úkol, který zaměstnal velké množství lidí. Odpovědný za to byl Ernst Paul, který zařizoval víza. Nejprve byli z Prahy odváženi ohrožení muži. Ale víz nebyl dostačující počet. Chyběly také peníze. Z vyprávění vím, že jedna Angličanka, Miss Doreen Warrinerová, ukrývala na vlastní náklady v hostincích na okraji Prahy ženy a děti, které tady zůstaly, a v polovině března 1939 je přes Polsko odvezla do Anglie. To byl obrovský čin.
Vy jste se krátce před okupací německé armády 15. března 1939 vrátila do Staré Role a ubytovala jste se u své babičky, která byla provdána za českého ševce. Byla jste tak mladá odkázána jen sama na sebe? Našla jsem sice práci u říšského místodržícího sudetské župy v oddělení na podporu zemědělství, ale život jsem zpočátku lehký neměla. Potom se ukázalo, že v tomhle úřadě bylo hnízdo antifašistů. Mezi nimi byl dr. Becher, syn bývalého sociálnědemokratického starosty, neteř tajemníka odborů atd. Tomuto muži vděčím, že jsem se nemusela účastnit žádných shromáždění nebo pochodů. Viděl, jak jsem jednou při zpěvu Horst-Wessel-Lied stáhla ruku a nezpívala jsem a uvědomil si, že to vidí i ostatní. Byla jsem tehdy ještě šíleně mladá.
Jak jste prožila konec války? Nechci vyprávět nic o válečných událostech. Nejdřív přišli Američani. Téměř přes noc se stáhli za demarkační linii, která byla kousek od hranice obce a Rusové byli tu. Rusové přikázali ženám nucené práce, a tak jsem začala, možná trochu i ze zištných důvodů, zase mluvit česky, nebo jsem se alespoň pokoušela. Kromě toho jsme dali do všech oken v domě české vlaječky. To zapůsobilo. Češi zase nasadili osvobozené vězně z koncentráků a bývalé sociální demokraty jako pomocnou policii na vyklízení německých bytů. Brzy jim došlo, že byli zneužiti jako obětní beránci, a tak se z toho různými výmluvami vykroutili. Byl tam jeden velmi zahořklý muž, který byl po zkušenostech z koncentráku plný nenávisti vůči nacistům, takže mu vůbec nevadilo vyhazovat lidi z bytů. V Německu ho pak vysídlenci umlátili skoro k smrti.
Jak jste se dostala do karlovarského antifašistického úřadu? Protože už došlo k divokým vyhnáním, tak jsme věděli, že se něco děje. Měli být sepsáni lidé, kteří nebyli nacisté a při vysídlování by si mohli eventuálně vzít s sebou víc věcí. Místní pověřenec Stowasser si mě jednoho dne nechal zavolat, abych při dvoudenním jednání antifašistů, které se konalo v konzumu ve Staré Roli, vedla protokol. Když potom byla v zadním traktu domu Svépomoc v Karlových Varech zřízena centrála antifašistického úřadu, zavolal mě zase, protože jsem trochu rozuměla česky, psala jsem na stroji a znala spoustu lidí. Pod dohledem jednoho emigranta, karlovarského žida, který byl v americké armádě, se v úřadu sestavovaly seznamy pro vlaky určené antifašistům. Češi nám určili počet míst, který nesměl být překročen. Když ale komunističtí zástupci prohlásili, že mají ještě tolik a tolik lidí, musel být vyškrtnut příslušný počet sociálních demokratů. Místní němečtí pověřenci mohli rozhodnutí jen potvrdit. Proto vznikla v rámci dělnického hnutí tak velká nenávist, která vedla k založení Seliger-Gemeinde.
Víte o dalších nedorozuměních? Mnohým sociálním demokratům nešlo o to, aby si mohli vzít těch pár kousků nábytku, což byl veškerý jejich majetek. Bylo to prostě depresivní. Lidi si říkali: My jsme se zasazovali za Čechy a za stát proti vlastním krajanům a tohle je dík. Čeští soudruzi se už nechtěli nebo nemohli znát ke svým bývalým spolubojovníkům. Každý Čech dělal všechno pro to, aby nebyl vnímán jako kolaborant Němců, bez ohledu na to, byl-li Němec antifašista nebo nacista.
Byly antifašistické průkazy spojeny s nárokem zůstat v zemi? Ano, ale člověk by se musel prohlásit za Čecha. Jako Němec neměl nikdo v Československu žádná práva. Staří lidé se už nemohli naučit česky a němčina byla v této době zakázaná. A potom, v průmyslových oblastech byli kvalifikovaní dělníci přemlouváni, respektive částečně nuceni zůstat. Museli údajně nejdřív zaučit svoje nástupce, ale potom se stejně nedostali ven. Ovšem našlo se i mnoho takových, kteří řekli: Přestože tady musím žít za těžkých podmínek, jsem tu přece jen doma.
Jak se sestavovaly vlaky pro antifašisty? Vyjmenovávat všechny ty předpisy by trvalo dlouho. Věděli jsme ale, že máme povolení naplnit v jeden konkrétní den nákladní vlak určitým počtem lidí z určité místní části Karlových Varů. Každá osoba měla nárok na čtvrtinu vagonu. Upřímně k tomu ale musím dodat: Více než čtvrtinu vagonu by ale nikdo z našich lidí stejně nenaplnil. V průmyslové oblasti byly přece běžné jednopokojové nebo dvoupokojové byty. Obývací pokoj u nikoho neexistoval.
Jak dlouho jezdily vlaky do americké okupační zóny? Náš transport z Karlových Varů byl poslední. Dne 19. listopadu 1946 jsme odjeli z Karlových Varů do Mettenheimu. K tomuto termínu jsme strhli stany antifašistického úřadu, zabalili psací stroje a taky všechno ostatní.
Po různých přesunech jste našla vy a vaše rodina nové bydliště v Königsdorfu. Co dělala sociální demokratka v jižním Bavorsku? Kočka myši lovit nepřestane. V lednu jsme přišli a v létě jsme založili AWO. Nejdřív jsme si zjistili, jací uprchlíci tam jsou a jak jim můžeme pomoct. Na podzim 1947 už jsme založili SPD a zúčastnili jsme se obecních voleb.
Našla jste si novou práci brzy? Po různých oklikách jsem se znovu vydala do Mnichova do Goethovy ulice 64, kde mě Volkmar Gabert angažoval jako kancelářskou sílu pro volební kampaň do Spolkového sněmu. Brala jsem polovinu toho, co on. Takže za 150 marek jsem musela denně odjíždět v šest hodin ráno z Königsdorfu do Mnichova a večer zpátky. Svoje dítě jsme viděla spící ráno a spící večer. Starala se o něj babička. Všechno začalo v Goethově ulici. Pracovala jsem tam, ale zároveň jsem musela dělat redakční práci pro Südpost a od roku 1949 také pro Brücke, což byly jediné noviny odsunutých Němců. Práci v novinách jsem se učila od píky. Finančně to tak akorát stačilo k životu. Můj muž padl ve dvaatřiceti letech a já dostala jenom základní důchod.
Byla pro vás Goethova ulice něco jako domov? Ano, odtamtud bylo sudetoněmecké dělnické hnutí znovu vybudováno a vedlo až k založení Seliger-Gemeinde v roce 1951. Pokud je mi známo, jsem dnes ze zakládajících členů Seliger-Gemeinde jediná žijící. Zpočátku nikdo nemyslel na vlastní organizaci. Všichni jsme vstoupili do SPD. Mnoho místních organizací, především v jižním Bavorsku, se skládalo z 80% ze sudetoněmeckých sociálních demokratů.
Jak je možné, že se Seliger- Gemeinde strká do jednoho pytle s dalšími sudetoněmeckými spolky, především s pravicovým spolkem Witiko-Bund? Seliger-Gemeinde byla v roce 1951 založena jako organizace blízká SPD, ale přesto jako nezávislé společenství. Od začátku se hlásila k tomu, že chce být mostem mezi SPD a krajanským sdružením (Sudetendeutsche Landsmannschaft), které samo sebe jmenovalo zastřešující organizací všech sudetských Němců a chápalo se jako jejich hlásná trouba. To neznamenalo, že členové Seliger-Gemeinde museli být zároveň členy Landsmann- schaftu. Já jsem nikdy členkou Landsmannschaftu nebyla. Ale Richard Reitzner, Adolf Hasenörl a především Wenzel Jaksch nám kázali, že existují společné problémy pro celou tuto národnostní skupinu. Tehdy šlo o velké politické otázky, jako bylo finanční odškodnění a důchodový zákon pro sudetské Němce, scelování rodin, přesídlování atd. Jejich vyřešení se nedalo očekávat od malých uskupení. To bychom si jenom uškodili.
Jakou roli hrála SPD při budování Seliger-Gemeinde? Při pohledu na padesátiletou historii Seliger-Gemeinde nemůžu vlastně říct, že by spolupráce s SPD byla nedostatečná. První spolkové setkání Seliger-Gemeinde se uskutečnilo s pomocí SPD. V předsednictvu SPD byl po léta výbor vyhnaných, ke kterému jsem dlouhou dobu také patřila. Osobní vazby z doby emigrace – například mezi Erichem Ollenhaurem, Willy Brandtem a Ernstem Paulem – v tom hrály velkou roli.
Cítila se být Seliger-Gemeinde skrze SPD dobře zastupovaná? Reprezentace prvních sudetoněmeckých sociálních demokratů Wenzela Jaksche, Richarda Reitznera a Ernsta Paula byla zajištěná tím, že byli všichni zvoleni do vrcholných orgánů SPD a stali se poslanci Spolkového sněmu, takže mohli pracovat jak politicky v SRN, tak směrem ke staré vlasti. Nechtěli jsme být vyloučeni ani na tomto poli.
Profitovala SPD ze sudetoněmeckých sociálních demokratů? Na komunální úrovni určitě hodně. Přinášeli s sebou zkušenosti ze sudetoněmeckého dělnického hnutí. Její organizátoři kladli – podle rakouského vzoru – mnohem větší důraz na stranickou strukturu a spolkovou činnost, než bylo zvykem v Bavorsku.
Přeložila Tamara NOVÁKOVÁ
Olga Sipplová používá v rozhovoru slovo Vertreibung (vyhnání), tento výraz se běžně užívá v německém prostředí, kdežto v českém kontextu se vžilo slovo odsun. V textu rozhovoru ponecháváme doslovný překlad.
Olga SIPPLOVÁ se narodila v roce 1920 ve Staré Roli, okres Karlovy Vary. Od mládí se aktivně angažovala v DSAP, Německé sociálnědemokratické dělnické straně. Po skončení druhé světové války se stala členkou tzv. Antifa-Büro v Karlových Varech. Tyto výbory udělovaly doporučení, na jejichž základě byl vydáván československým státním příslušníkům německé národnosti statut antifašisty, jímž byli vyňati z působnosti dekretů prezidenta republiky. Většina antifašistů se však stejně jako Olga Sipplová nakonec rozhodla opustit ČSR v tzv. Antifa-transportu. Rozhovor o životě této osobnosti sudetského protinacistického dění, o jejím působení v Antifa-Büro, v Seliger-Gemeinde i o jejím vlastním transportu z Čech vznikl v rámci vládního projektu, jehož cílem je mapovat osudy pamětníků a dobových aktérů.