Nakladatelství Libri úspěšně rozšířilo svoji ediční řadu Knihy o Praze již třetím svazkem publikací věnovaných architektuře. První svazek se zabýval pražskou architekturou v letech 1891—1918, druhý pojednával o meziválečné architektuře (1919—1940) a nejnovější práce se věnuje poválečné architektuře od roku 1945 do roku 2003. Všechny tři dosavadní svazky zpracoval i obdobný autorský tým, v předkládané knize posílený o fotografa Vladislava Skalu a o Radomíru Sedlákovou, která je autorkou úvodu. Analogické je i obsahové třídění knih, jež jsou členěny místopisně podle pražských katastrů.
Druhá polovina 20. století byla v dějinách pražské architektury z mnoha důvodů dobou plnou paradoxů. Zatímco na jedné straně probíhala poměrně zdařile oprava památkových jader měst, na straně druhé došlo k hromadné výstavbě bytů budovaných z typizovaných a prefabrikovaných materiálů.
Poválečná Praha se potýkala s řadou problémů do značné míry způsobených škodami z druhé světové války a také zastavením výstavby během války. Došlo ke zničení některých objektů — např. Nobileho křídla Staroměstské radnice, po kterém přes několik soutěží návrhů na jeho dostavbu zůstává stálé prázdné místo. Naproti tomu poměrně zdařile byly dostavěny nové věže kláštera Na Slovanech a zrekonstruovány některé další památky — např. Karolinum a Betlémská kaple. Jistě ne všechno, co bylo v období socialismu vybudováno, lze hodnotit kladně, ovšem nepopiratelným faktem je, že v historii Prahy šlo o období, kdy se hlavní město nejvíce územně rozrostlo. Byly postaveny nové stavby: pavilon EXPO 58 pro světovou výstavou v Bruselu, plavecký stadion v Podolí, hotel Intercontinental, Nuselský most, obchodní domy Máj a Kotva. Za nezdařilé počiny socialistické éry lze naopak považovat Stalinův pomník na Letné, Palác kultury či asanaci Těšnovského nádraží.
Zatímco v padesátých a šedesátých letech držela Praha ještě krok se světovou architekturou, v sedmdesátých letech docházelo k postupnému úpadku, jenž se projevil výstavbou rozsáhlých bytových komplexů na okraji. Počátkem osmdesátých let začalo v Praze svítat na lepší časy — vznikla budova ČKD na Můstku ve stylu nového funkcionalismu nebo paláce Motokov, Koospol, Kovo či Centrotex. S jistými výhradami pak byla přijata budova Nové scény Národního divadla.
Po roce 1989 již architektura přestala být omezována ideologií a objevila se řada nových staveb. Zatímco tzv. Tančící dům V. Miluniče a F. O. Gehry či Zlatý anděl J. Nouvela lze považovat za stavby špičkové světové architektury, poněkud hůře dopadá v porovnání s nimi proluka Myslbek, zástavba části Karlova náměstí či hotel Four Seasons na Starém Městě. Výstavba se dotkla také Václavského náměstí a jeho okolí, kde vznikl palác Euro či zdařilá rekonstrukce Langhansova domu ve Vodičkově ulici od architekta L. Lábuse. Poměrně výrazně se proměnila tvář náměstí Republiky a jeho okolí, jehož podoba rozhodně není definitivní, protože z Josefských kasáren vzniká velké obchodně-administrativní centrum Palladium.
I výstavba obytných domů se změnila k lepšímu, zejména stavbou menších sídlištních domů se zděnými stavebními prvky (Černý most, Vysočanská).
Zamyslíme-li se nad pražskou architekturou posledních šedesáti let, musíme konstatovat, že nevyrostlo příliš mnoho nových kulturních zařízení (koncertní síň minimálně evropské úrovně v Praze pořád citelně chybí), naproti tomu vyrostla gigantická Sazka aréna a další sportoviště hodlá Praha ještě vybudovat. V recenzované knize není věnována větší pozornost novému druhu architektury — nákupním a obchodním centrům, které mění tvář Prahy, ovšem jejich architektura někdy budí dojem, že snad ani architekturou není. Publikace splnila svou roli prvního přehledného zpracování architektury doby nedávno minulé, což jistě ocení nejen badatelé zabývající se danou problematikou, ale také obyvatelé hlavního města.
Libri, Praha 2006, 300 s., 990 Kč