Od zveřejnění Fukuyamova článku o konci dějin v roce 1989 a rozšíření této myšlenky v knižním vydání (1992) je vše, co tento autor napíše, ihned v zorném poli renomovaných nakladatelství. Na český překlad (Konec dějin a poslední člověk) jsme si však počkali deset let. A téměř stejný počet roků trvalo i vydání jeho dalšího díla v češtině. Text Velkého rozvratu vznikal jako cyklus vysokoškolských přednášek v roce 1997 a analyzuje stav společnosti od poloviny šedesátých, do začátku devadesátých let minulého století, která Fukuyama charakterizuje jako industriální éru a počátek informačního věku. S tím je spojen útlum těžkého průmyslu a posun od výrobních odvětví k sektoru služeb, což je období, kdy se „ve většině průmyslových zemí světa výrazně zhoršily sociální podmínky“. To mělo za následek rostoucí zločinnost, klesající porodnost, stoupající rozvodovost, vandalismus, klesající úroveň vzdělanosti a sociální nepokoje — autor to vše zahrnuje pod pojem společenské zlořády. A tyto dalekosáhlé změny způsobily také „velký rozvrat hodnot“.
Autor dokládá, jak se život v městských centrech nejbohatších zemí světa natolik znepříjemnil, že jsou téměř neobyvatelná. Statisticky prokazuje, že většině evropských států by bez přistěhovalců hrozilo vylidnění, že ve Spojených státech je každé třetí dítě z nemanželského svazku a ve Skandinávii více než polovina. Analýze zlořádů věnuje Fukuyama první třetinu knihy a přičítá je důsledkům hospodářského systému spočívajícího na větší míře informací, které způsobily též „některé špatné věci v našem společenském životě a morálce“.
Silný individualismus, zdůrazňuje Fukuyama, nahlodal v podstatě všechny formy autority a oslabil pojítka, jež drží pohromadě nejen rodiny, občanská společenství, ale i národy. Společnost, která neustále převrací normy a pravidla ve jménu individuální svobody, bude stále dezorientovanější, atomizovanější, izolovanější a neschopnější plnit společné cíle a úkoly. Z toho mu vyplývá nepřekvapivý závěr, že „maximální osobní svoboda se bez zodpovědnosti vůči ostatním stává samoúčelnou“.
Rozvrácený společenský řád se obvykle začne "předělávat" samovolně a Fukuyama z mnoha náznaků soudí, že velký rozvrat začíná ustupovat. Názvy kapitol dávají tušit, kterým směrem se ubírá jeho zkoumání: zločinnost, rodina, demografické, ekonomické a kulturní příčiny, zvláštní úloha žen, lidská přirozenost a společenský řád, technický pokrok, sítě a sociální kapitál.
Po vydání Konce dějin se stal Fukuyama terčem oprávněné kritiky za řadu nedotažených myšlenek. Některými kritiky bývá Fukuyama označován za geniálního šiřitele mylných myšlenek; rozruch, který jimi způsobuje vede obvykle k vášnivým diskusím a vyjasňování stanovisek. Připusťme, jeho omyly jsou inspirující. Také Velký rozvrat nabízí řadu nedotažených, mnohdy protikladných názorů, úvah a závěrů, nad kterými je možné si brousit kritický ostrovtip. Považuji to však za příliš laciné, protože autor je dnes již názorově někde úplně jinde.
Léta, která uplynula od prvního vydání této knihy v roce 1999, změnila svět a také Fukuyamu. Loni v březnu totiž vyšlo jeho nejnovější dílo — America at the Crossroads: Democracy, Power, and the Neoconservative Legacy, v němž zaujímá kritický postoj k aktuálním světovým událostem a svým dřívějším stanoviskům jednoho z předních mluvčích neokonzervatismu. Na otázku, co se stalo, že již není neokonzervativcem, odpověděl lakonicky: „Stal se Irák“.
Jestliže ve Velkém rozvratu Fukuyama obecně píše, že „dnešní prezident Spojených států má v určitých ohledech větší moc, než o jaké se kdy snilo orientálnímu despotovi“, v nejnovější knize ostře kritizuje nejen zneužívání této moci, ale distancuje se i od konkrétního počínání současného prezidenta. Hlavní důvod? Mnozí neokonzervativci učinili s koncem studené války falešné závěry, že ke zhroucení totalitních režimů mohou vést vnější impulzy, a zobecnili skutečnosti z východní Evropy na poměry Blízkého východu. Neokonzervativci se domnívali, že Amerika je morálnější než jiné státy a u ostatních lidí najde porozumění její hegemonie, která je — podle jejich mínění — velkorysejší než u všech dosavadních impérií. To byl ovšem omyl. A bude trvat nejméně jednu generaci, soudí Fukuyama, než Amerika získá znovu respekt, jaký měla ve světě před válkou v Iráku.
Dlouhodobý úpadek není posledním stadiem velkého rozvratu, domnívá se autor, v průběhu života několika generací je společenský řád na vzestupu nebo sestupu „a nic nezaručuje, že se bude vracet do vzestupné fáze tohoto cyklu“. Fukuyamův Velký rozvrat je svědectvím nejen o sestupné fázi společnosti poslední třetiny minulého století, ale je i jedním z vývojových stupňů rozvažování vlivného amerického intelektuála (japonského původu) na přelomu jedenadvacátého století. Lepší start si nakladatelství Academia pro první svazek nové edice XXI. století, jež chce avizovat témata s vazbou na nový věk, ani vybrat nemohlo.
Přeložila Alena Faltýsková, Academia, Praha 2006, 376 s., 315 Kč