Dějiny a současnost

Jedním z nejvýraznějších rysů revolucí je zběsilá žízeň po divadelnosti, po komedii, po póze, po cirkusu. V člověku se probouzí opice. Tato slova si 12. dubna 1919 zapsal do deníku Ivan Alexejevič Bunin, ruský básník a prozaik, budoucí laureát Nobelovy ceny (1933). V souladu s Buninovou charakteristikou revoluce lze jeho knihu deníkových záznamů označit za sbírku tragikomických glos, postřehů a zamyšlení, do nichž autor vtělil všechnu beznaděj, vztek i opovržení, které pociťoval v čase ruské bolševické revoluce. Záznamy pokrývají období od srpna 1917 do června 1919 a pod názvem Proklaté dny je vydalo nakladatelství Argo (Praha 2006). Svědectví citlivého literáta, který coby skvělý povídkář mistrně ovládal umění zkratky a přesného pozorování, přibližuje bolševický převrat v nečekané plasticitě. Čtenář má možnost spoluprožívat autorův úžas i zděšení nad devastací dosavadních norem, zánikem starého řádu i nad chováním lůzy opojené nabytou mocí. Buninovy sarkastické komentáře k citacím z dobového tisku nás přimějí k nevěřícnému úsměvu, celkové vyznění knihy je ale nanejvýš mrazivé. (jde)

Český ráj Josefa Pekaře a jeho současníků vykresluje Jana Scheybalová ve své knize (Nakladatelství Roman Karpaš RK, Liberec 2006), která vyšla péčí měst Liberce a Turnova a Libereckého kraje. Pekařovými současníky jsou míněni malíř Jan Prousek, od jehož narození letos uplyne 150 let, jeho manželka, vlastenka Ludmila Prousková, jež zemřela před 100 lety, a fotograf Jan Šimon, který zemřel před 90 lety. A výčet jubileí nekončí, v roce 2007 si totiž připomínáme 70 let od úmrtí jednoho z nejslavnějších "českorájských" rodáků Josefa Pekaře. V knize útlé sice na pohled, ale o to malebněji doplněné fotografiemi a obrázky převážně ze sbírek turnovského a libereckého muzea se čtenář dozví nejen mnohé o zmiňovaných osobnostech, ale hlavně nasaje atmosféru krajiny a lidí v ní na přelomu 19. a 20. století. (ivc)

Tak trochu vybočením z řady je další dílo z nabídky nakladatelství Computer Press (Brno 2006), tentokráte věnované tématu holokaustu. Dospělý čtenář se v knize mnoho nových skutečností nedozvídá, ale stejně jako třeba dospívající mládež, je přímo vtažen do děje. Kniha opět obsahuje celou řadu dobových dokumentů, množství fotografií, popř. map. O co účinněji přeci vyzní text na vyhlášce ze srpna roku 1939, v níž se zakazuje „s okamžitou platností Židům vstup a jakékoli prodlévání ve Stromovce (Královské Oboře) v Praze XIX“, než pouhé konstatování skutečnosti, že židovští spoluobčané byli vyřazeni z každodenního života. František Emmert v knize Holocaust přispěl k možnostem, jak se přiblížit utrpení národa určeného k záhubě v době, kdy již přímých pamětníků a jejich svědectví valem ubývá. (lic)

Tvrzení, že ne všechno, co je barevné a na křídovém papíře, je současně i nejlepší či úplné, bohužel potvrzuje publikace Obrázková kronika aneb Vratislavice nad Nisou dříve a dnes, kterou sestavil František Jelínek a která vyšla za podpory Úřadu městského obvodu ve Vratislavicích (Nakladatelství Petr Polda, Liberec 2006). Rodiště automobilového konstruktéra Ferdinanda Porsche či neblaze proslulého Konrada Henleina je na stránkách této knihy prezentováno v kapitolách tématických (např. Vratislavická kyselka, pivovar, továrny, významná místa), ale především v chronologické řadě (jak jinak, jde-li o kroniku). Jenže. Ve stručném přehledu za rokem 1939 (s přípisem: Část Vratislavic — Nová Ruda — byla přičleněna k Liberci) následuje rok 1946 (s poznámkou: Pošta přemístěna do objektu č. p. 232 na okraji parku). To by jeden neřek', jak nudně se dalo v pohraničí za války žít... (ivc)

Trochu detektivka a trochu historický román à la Miloš Urban. Tak by se zjednodušeně dala charakterizovat kniha profesora klasické archeologie Jana Bažanta. V románu Knihovna (Paseka, Praha 2006) autor propojuje svůj zájem o renesanční architekturu a žánr detektivních příběhů. V úvodu románu je zavražděn mladý historik umění Sebastián Bergmann, který právě dokončuje svou disertační práci o pražském Letohrádku královny Anny. Případu se ujímá dvojice detektivů, která záhy zjišťuje, že motivem pro vraždu je unikátní knihovna starých tisků, kterou Bergmann zdědil po svém otci. Dobrý začátek románu prokládaný ukázkami z Bergmannovy práce (mimo jiné vtipně napsané fiktivní rozhovory mezi císařem Ferdinandem I. a architektem Paolem della Stellou) se však záhy rozpadá do řady nepravděpodobných situací a náhod, které na čtenáře působí poněkud chtěně. Autor bohužel rozehrál příliš mnoho příběhů, které však sám v závěru nedokázal rozuzlit. (dm)