Snad jen v reportážích Mileny Jesenské ze Sudet, které v roce 1938 vycházely na stránkách Peroutkovy Přítomnosti, je uchováno autentické svědectví o statečném a českou většinovou společností nedoceněném boji těch Němců v pohraničí, kteří nepodlehli vábení fašistoidní Henleinovy strany.
I oni byli ochotni za své demokratické a pročeskoslovenské přesvědčení platit celou svou existencí, jak to Jesenská napsala v jednom ze svých článků. Z lidí, se kterými se tu tehdy setkávala a kteří stáli v prvních liniích boje o zachování československé demokracie, už dnes sotva někdo žije. Řada z nich, stejně jako Milena Jesenská sama, nepřežila druhou světovou válku. Těch, kteří přežili, se až příliš dlouho nikdo neptal, co pro jejich život znamenaly tehdejší události a více či méně dobrovolný odchod z republiky, kde po válce pro sebe jako Němci neviděli žádnou budoucnost. Zaplatili tak dvakrát za to, že stáli na straně demokracie: jednou za války, protože byli antifašisté, podruhé po válce, protože byli Němci. Teprve nyní, šedesát let po skončení druhé světové války, začínáme konečně mapovat jejich životní osudy a s nimi vracíme českému pohraničí kus jeho ztracené historie. Splácíme tím dluh, který vůči nim máme. Skutečnost, že sudetoněmeckým antifašistům bylo dosud, jak na německé, tak i na české straně věnováno tak málo pozornosti, má bohužel svou logiku. Svým politickým postojem se totiž nehodili do žádného z výkladových schémat ustálených v NSR, v NDR a stejně tak i v Československu během čtyřiceti let rozdělené Evropy. Svou existencí tito Němci, kteří stáli na straně Československé republiky, v době jejího ohrožení de facto delegitimovali tezi o Československu jako žaláři německé menšiny. Ta byla v podání Sudetoněmeckého krajanského sdružení v NSR nedílnou součástí ideologické výzbroje studené války a zdůvodněním faktu, proč se českoslovenští občané německé národnosti ve své většině připojili k fašistoidnímu Henleinovu hnutí směřujícímu k rozbití posledního demokratického státu ve střední Evropě. (Seligerova obec, sdružující sociální demokraty jakschovské orientace, zůstala uprostřed Krajanského sdružení malou skupinou bez velkého vlivu.) V NDR, která se považovala za dědice antifašistických tradic a v jejímž státním i stranickém aparátu hráli nepřehlédnutelnou roli z Československa přesídlení komunisté, odporovalo zase zdůrazňování jejich minulosti principu integrace. Kromě toho neměli tito přesídlenci jako internacionalisté potřebu se sdružovat, což ostatně nebylo ani dovoleno. V Československu zase existence sudetoněmeckých antifašistů odporovala doktríně o nebezpečných sudetských Němcích, před nimiž nás může ochránit jen Sovětský svaz. Na tomto přehlížení sudetoněmeckých antifašistů a jejich zásluh v boji o zachování Československa se ovšem nic nezměnilo ani po listopadu 1989. V česko-německém diskurzu nehráli sudetoněmečtí odpůrci nacismu prakticky žádnou roli. Výkladové schéma Krajanského sdružení tomuto diskurzu dominovalo, stejně jako i kritickým reakcím na něj z české strany, akcím Smíření 1995 i dalším podobným aktivitám. Ještě v roce 2003 se senátoru Zdeňku Bártovi podporovanému Petrem Pithartem nepodařilo v Senátu prosadit slyšení k tomuto tématu. Reakcí na tuto ignoranci české politiky se v roce 2005 stala podpisová akce iniciovaná Jiřinou Šiklovou, Jiřím Vančurou a Alenou Wagnerovou, která vyjadřovala v souvislosti s šedesátým výročím konce druhé světové války těmto našim bývalým občanům svůj dík. K podstatnému obratu v postojích české politiky k této otázce došlo teprve v srpnu 2005 prohlášením tehdejšího ministerského předsedy Jiřího Paroubka, jenž také iniciovanoval projekt Dokumentace osudů aktivních odpůrců nacismu, kteří byli po skončení druhé světové války postiženi v souvislosti s opatřeními uplatňovanými proti tzv. nepřátelskému obyvatelstvu, který právě probíhá.
MY JSME ODEJÍT NECHTĚLI
My jsme odejít nechtěli, říká Gerlinda Honigschmid, a v jejím hlase je cítit pohnutí. Když jsme odjížděli, stáli Češi na chodníku před domem a mávali nám. Dnes třiaosmdesátiletá Gerlinda Honigschmidová patří k těm přibližně 50 000 sudetoněmeckých komunistů, kteří byli v letech 1945–1948 „přesídleni“ v tzv. antifa-transportech (tzn. se svým mobilním majetkem) do sovětské okupační zóny. Ve stejnou dobu odešlo do západních okupačních zón, především do Bavorska, přibližně 70 000 sociálních demokratů. Razítko v jejich výjezdních dokumentech – praxe byla na různých místech různá – potvrzovalo, že republiku opouštějí dobrovolně a bez práva na návrat. Jen asi 7000 sudetoněmeckých antifašistů, především starých lidí, chtělo a mohlo využít svého práva zůstat v Československu. Když sudetoněmečtí antifašisté, přesněji českoslovenští odpůrci nacismu německé národnosti, opouštěli Československo, měla většina z nich za sebou deset let tvrdého politického boje s Henleinovou SdP a s jejími zfanatizovanými přívrženci. Stejně tak ale byli pronásledováni nacistickým režimem. V jejich řadách chybělo několik set mužů a žen, kteří během války zahynuli v koncentračních táborech Dachau, Mauthausen a Flossenbürg. Mnoho z nich proto pro sebe označení sudetoněmecký dodnes odmítá. Je pro ně příliš spojeno s Henleinovým hnutím a jeho fašistickou ideologií národa a rasy. Pokud jde o politickou příslušnost, tvořili mezi německými antifašisty ze Sudet největší skupinu členové Německé sociálně demokratické strany (DSAP) a členové Komunistické strany Československa. Třetí skupinu představovali katolíci, především kněží a příslušníci řádů, a pak ti členové Svazu rolníků, kteří v březnu 1938 odmítli splynout s Henleinovou Sudetoněmeckou stranou, a dále i jednotliví členové sociálně liberální strany. Příslušnost ke komunistické nebo sociálně demokratické straně se ve většině rodin dědila z generace na generaci, takže se tu setkáváme s celými „klany“ levicově orientovaných rodin. Také Gerlinda Honigschmidová pocházela z takové rodiny. Její dědeček, původně sociální demokrat, založil se svými dvěma syny v roce 1921 základní organizaci KSČ v Rýmařově. Za prací se pak rodina odstěhovala do Studénky, kde se také zařadila mezi aktivní komunisty. Cesty sudetských Němců se začaly rozcházet v okamžiku Hitlerova nástupu k moci. S postupujícím nacistickým nebezpečím si jedna jejich část začala stále více uvědomovat význam československé demokracie, druhá, bohužel větší, podlehla nacistické propagandě národnostního boje, „volkstumskampfu“, jak ji hlásalo henleinovské hnutí, jehož konečným cílem bylo rozbití Československa. Volby v roce 1935 se v tomto smyslu rovnaly zemětřesení. Krátce před tím založená Sudetoněmecká strana Konráda Henleina (SdP) získala 64 % německých hlasů a stala se druhou nejsilnější stranou v parlamentu. Přes tento obrovský posun sil v německém táboře měla řada pohraničních obcí jako např. Nejdek, Nové Město pod Smrkem, Nýrsko nebo Horní Vrchlabí až do komunálních voleb v květnu 1938 sociálnědemokratické nebo komunistické starosty. Například v západočeské Bublavě volilo komunisty 400 voličů ze 2000. Podíl odpůrců Henleinova hnutí se lišil podle regionů a pohyboval se mezi 5–20 %. Hned po Hitlerově nástupu se stalo Československo jako země s rozvinutou německou kulturou a s dlouhou společnou hranicí „první adresou“ pro uprchlíky z nacistického Německa. Téměř ve všech vzpomínkách pamětníků se objevují anonymní muži, kteří v rodinách den nebo dva přespali a pak zase zmizeli neznámo kam, nebo se jednou za týden pravidelně objevovali u rodinného stolu, který byl v ten den zvlášť bohatý. Mnozí si vzpomínají i na noční schůzky funkcionářů z pražského exilu se členy strany, kteří působili v Říši v ilegalitě, i na pašování knih a novin a jejich ukládání do dohodnutých skrýší v blízkosti hranic. V dělnické kolonii nedaleko moravské Studénky, v níž vyrůstala Gerlinda Honigschmidová, se na rozdíl od mnoha jiných míst rostoucí napětí mezi Němci a Čechy i vzájemně mezi Němci vcelku neprojevilo. Čech nebo Němec – to bylo u nás v kolonii jedno. Naši tátové pracovali všichni ve studenecké vagonce a většina z nich byli sociální demokrati nebo komunisti, vypráví Honigschmidová. Její odpověď na otázku, proč se její dědeček, otec a strýc angažovali v komunistické straně, je jednoduchá: Protože chtěli sociální spravedlnost a žádnou válku. Malá Gerlinda prošla typickou socializací dítěte z uvědomělé komunistické rodiny. Už ve třech letech ji tatínek zavedl do Dělnického tělocvičného spolku ATUS, ve čtrnácti letech se stala členkou komunistické mládeže. Děti ze sociálnědemokratických rodin vyrůstaly prakticky stejně, jen v jiných organizacích a skupinách. Sportem, výlety, letními tábory, divadelními představeními a praktickou činností – nikoliv politickými školeními – vrůstala nová generace do politické práce se vší samozřejmostí. K hodnotám vštěpovaným dětem patřila i úcta ke vzdělání. Na nové kalhoty ne, ale na knížku u nás peníze vždycky byly, vzpomíná Gerhard Goldbach z Nového Města pod Smrkem. Když začala občanská válka ve Španělsku, dostala tehdy čtrnáctiletá Gerlinda první politický úkol: vybírat peníze na fond pomoci pro budoucí interbrigadisty. Šest nebo sedm jich tam tenkrát od nás z kolonie jelo, Češi i Němci, vzpomíná si. Domů se většina z nich vrátila teprve po osmi letech v uniformách československé zahraniční armády. Jako komunisté a Němci měli ovšem často problémy. I pozdější muž Gerlindy Honigschmidové patřil mezi interbrigadisty. Během roku 1938, a především po březnovém anšlusu Rakouska, se politická situace v pohraničí dále vyostřovala. Židé, Češi, komunisté a sociální demokraté se stávali hlavními cíly verbálních i násilných útoků henleinovců. Židovské a „levé“ obchody a konzumy byly bojkotovány, politická shromáždění přepadávána a rozháněna henleinovskými ordnery. Řada otců ze sociálně demokratických a komunistických rodin se v této době stala členy SOS (Stráž obrany státu) nebo oddílů Rudé obrany (Rote Wehr), které se v kritickém období sudetské krize změnily v dobrovolnické oddíly Obrany republiky. Kdo nevstoupil do Henleinovy Sudetoněmecké strany, která měla v roce 1938 již 1,3 milionu členů, tomu často hrozil vyhazov z práce. U nás v kolonii žádní henleinovci nebyli, ale v okolních vesnicích už to vřelo, vzpomíná Gerlinde Honigschmidová. V legendární mobilizaci 23. září 1938 narukovala do československé armády i řada rodinných příslušníků dnešních pamětníků sudetoněmeckých antifašistů. O sedm dní později uzavřená Mnichovská dohoda znamenala pro demokratické Němce stejnou katastrofu jako pro Čechy. Co jim zbývalo, byl útěk do vnitrozemí, exil, nebo možnost vyčkat v pohraničí, jak se věci vyvinou. Velká skupina sociálních demokratů se tehdy vystěhovala do Kanady, zvlášť ohrožení odcházeli do exilu do Švédska, Anglie nebo do Sovětského svazu. Většina se jich ale musela nakonec vrátit zpět do svých domovů v pohraničí, kde už na ně často čekalo gestapo vybavené seznamy „podezřelých osob“ připravenými už dlouho před záborem členy SdP. Celkem bylo v Sudetech zatčeno asi 20 000 odpůrců nacismu, přibližně polovina z nich byla poměrně brzy zase propuštěna, druhá polovina prožila válku v koncentračních táborech. Otec Gerlindy Honigschmidové, v místě známý komunista, první vlně zatýkání sice unikl, o něco později jej ale gestapo stejně zatklo a po krátkém věznění přeřadilo na nucenou práci do Brestu Litevského „až do konečného vítězství“. Gerlinda Honigschmidová jako dcera komunisty nesměla jít do učení a úřad práce ji přidělil jako služebnou a chůvu do německé rodiny v Jičíně. Zapojit se do odboje cítili sice zbylí odpůrci nacismu v Sudetech jako svou povinnost a závazek, podmínky pro ilegální práci tu však byly neobyčejně nepříznivé. Odboji většího rozsahu tu chybělo především spolehlivé zázemí u samotného obyvatelstva. Zbývaly tedy drobné, leč často životy zachraňující aktivity jako pomoc zajatcům a vězňům, šíření informací ze zahraničního rozhlasu, příspěvky Rote Hilfe vypomáhající rodinám vězněných a udržování vzájemných kontaktů. Ani tyto drobné činnosti nebyly bez rizika. Jen v severních Čechách bylo kvůli těmto aktivitám odsouzeno k trestu smrti a popraveno 53 mužů a žen a kolem stovky jich zahynulo v koncentračních táborech. Mezi nimi byl i Valentin Meerwald, kterému se podařilo vytvořit rozsáhlou odbojovou organizaci, do níž byli zapojeni i ruští zajatci. Na konci války čekalo sudetoněmecké antifašisty zklamání, s nímž nepočítali. Považovali se za internacionalisty a občany Československé republiky. Postupně však zjišťovali, že jejich čeští spoluobčané v nich vidí především Němce. Z České Lípy tak byla v divokém odsunu vyhnána i rodina Raimunda Grafa, nejbližšího spolupracovníka Franze Spiny – ministra československé vlády z let 1926–1938. Vítězství nad fašismem, proti němuž bojovali už od poloviny třicátých let, se pro německé antifašisty stalo katastrofou srovnatelnou s Mnichovem. Napřed se bránili. Také otec Gerlindy Honigschmidové jel tehdy do Prahy intervenovat přímo ke Klementu Gottwaldovi. Na výsledku to však nic nezměnilo. Jako Němci neměli v poválečném Československu žádnou budoucnost ani odpůrci nacismu. Situace v pohraničí, řádění Revolučních gard a šikany českých úřadů jejich rozhodnutí jen urychlily. Ti z nich, kteří se rozhodli odejít do sovětské okupační zóny, transformovali svůj smutek nad během dějin ve vůli vybudovat na německé půdě socialistický stát, z něhož by už nikdy nemohlo vzejít fašistické nebezpečí. Ve stranických a odborových strukturách pozdější NDR zaujímali komunisté ze Sudet nepřehlédnutelné místo, i když pro ně samotné jejich geografický původ žádnou roli nehrál. Mezi tyto kádry patřila také rodina Gerlindy Honigschmidové. Ale to už je jiná historie.
LITERATURA J. W. Brügel, Tschechen und Deutsche. Bd. I. 1918–1938, München 1967, Bd. II. 1939–1946, München 1974; J. Foitzik, „Der Transfer sudetendeutscher Kommunisten in die SBZ 1945–1952“, Vierteljahreszeitschrift für Zeitgeschichte, 31, 1983, č. 2, s. 308–334; H. van Horn, Neue Heimat im Sozialismus, Essen 2004; H. Mejdrová, Trpký úděl, Praha 1997;
Alena WAGNEROVÁ (nar. 1936), spisovatelka a publicistka žijící v Saarbrückenu a v Praze. V současné době spolupracuje s Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR. Autorka četných publikací, mj. Odsunuté vzpomínky (Praha 1993), Neodsunuté vzpomínky (Praha 2001).