Procházka pod cypřiši námořnického hřbitova v chorvatské Pule představuje současně poutavou exkurzi po dvou stoletích dějin habsburské monarchie a jejích nástupnických zemí.
Vznosné neoklasické stély s delfíny, palmetami a všudypřítomnými kotvami se zde vypínají v sousedství skromnějších biedermeierových náhrobků, pod nimiž odpočívají vojáci i civilisté sloužící na někdejší námořní válečné základně. Do kamene jsou vytesána jména německá, maďarská, italská, jihoslovanská, česká i polská – a často pak jejich zvláštní kombinace, upomínající na podivuhodnou řeč, jíž se vzájemně dorozumívali muži všech národností na palubách válečných lodí Jeho c. k. Veličenstva. Jsou zde však i řady hrobů mladších, upomínajících na skutečnost, že tímto půvabným jadranským přístavem až příliš často kráčely velké dějiny. Český nápis na stéle ve stylu art deco kupříkladu zvěstuje, že zde odpočívá František Koucký, vzbouřenec zastřelený v Pule 11. května 1918. Háje prostých křížů stojí nad hroby vojáků obou světových válek – Rakušanů, Italů a Němců. A pak tu nalézáme náhrobky, pod nimiž není pochován nikdo. Ti, jejichž jména nesou honosné kenotafy i prosté pamětní desky, nalezli svůj hrob na dně moře. Několikaslovná sdělení se čtou často jako dobrodružné romány. Vzhledem k bojové historii c. a k. válečného loďstva se zde nevyskytují pomníky mužů padlých v přímých ozbrojených střetnutích. Zato se tu připomínají třeba cestující z parníku, jemuž vybuchl kotel, námořníci omylem zastřelení při špatně řízených cvičných střelbách či muži smetení přívalovou vlnou během rutinní hlídkové plavby. Smrtí hrdiny, jak hlásá příslušný epitaf, zahynul v pulském přístavu dne 11. listopadu 1918 také Janko Vuković de Podkapelsky, poslední velitel bitevní lodi Viribus Unitis, chlouby císařské a královské flotily. Podstatně skromnější je deska vsazená do zdi pulského hřbitova a nesoucí tento německý nápis: NAŠEMU MILOVANÉMU KAMARÁDU OTTO KARSCHOVI, C. K. NÁMOŘNÍMU KADETOVI, NAROZENÉMU V BRNĚ 8. ZÁŘÍ 1866, ZTRACENÉMU VE VLNÁCH HUDSONU 3. ÚNORA 1886 VE SLUŽBĚ SVÉMU CÍSAŘI. Čtenář tohoto dojemného věnování nemusí být zrovna přísežným znalcem dějin c. a k. válečného námořnictva, aby mu došlo, že naši kadeti se neztráceli ve vlnách řeky Hudsonu zrovna masově. Přidá-li se zájem o tragický osud mladičkého námořníka, navíc rodáka z Brna, může se střípek po střípku začít skládat příběh jedné nešťastné zaoceánské plavby. Plavby, během které nepadl jediný ostrý výstřel, ale obětí bylo až příliš mnoho.
SMOLNÁ PLAVBA
Ani ne devatenáctiletý Otto Karsch byl vyřazen z námořní válečné akademie v Pule počátkem léta roku 1885. O několik týdnů později se znovu sešel se dvěma desítkami svých bývalých spolužáků, nyní čerstvých kadetů, na palubě korvety Jeho Veličenstva Donau. Anály c. a k. válečného námořnictva nám zachovaly jména těchto mladíků, která věrně obrážejí pestrý národnostní charakter posádky: Karl Dragutin Prica, Hugo Emo Descovich, Miroslav Makuc, Peter rytíř Risbek z Gleichenheimu, Vitus Voncina, Karl Stieber šlechtic ze Stürzenfeldu, Leopold Vernouille, Eduard Slonecki rytíř z Korabu, Johann Indrak... Lze předpokládat, že mladí čekatelé důstojnických hodností se těšili na první velkou plavbu svého života. Misijní expedice, na niž se připravovali, byla plánována na celý další rok. Rakousko-uherská válečná loď během ní měla dvakrát přeplout Atlantik. Chystala se navštívit americký kontinent a po návratu k břehům Starého světa ještě přístavy na pobřeží Severního, Baltského a Středozemního moře. Shodou okolností to měla být i poslední zaoceánská cesta korvety Donau. Postarší plavidlo již nějakou dobu sloužilo jako školní loď a s jeho dalším vojenským využitím se nepočítalo.
Prvního října roku 1885 opustila Donau pulský přístav a pod velením zkušeného fregatního kapitána Hermanna Czeikeho zamířila Středozemním mořem na západ. Krátce se zastavila na Maltě a v marockém Tangeru, proplula Gibraltarskou úžinou a v prvních dnech listopadu již spustila kotvu v rejdě přístavu Port-au-Prince na Haiti. Plných šest týdnů pak korveta beze spěchu křižovala Karibským mořem, aby přesně na Štědrý den přistála v Havaně. Zde o dva dny později podlehl nemoci kapitán Czeike. Velení převzal jeho zástupce, poručík řadové lodi 1. třídy Johann Holeczek (nomenklatura c. a k. válečného námořnictva označovala jeho funkci nádherným termínem Gesamt-Detail-Offizier). Po neveselé oslavě Nového roku vyrazila Donau v polovině ledna 1886 k další plavbě podle stanoveného itineráře. Cestu na sever komplikovalo císařským námořníkům mrazivé počasí a časté bouře, během nichž dosahoval nárazový vítr síly uragánu.
Nejdramatičtější chvíle ale čekaly na rakousko-uherskou korvetu poté, co její posádka spatřila 1. února poprvé newyorskou sochu Svobody. Podle instrukcí lodivoda vplula loď do ústí řeky Hudsonu a zakotvila před západním pobřežím Manhattanu na úrovni 27. ulice. Sloupec teploměru klesal v noci až na –20 C a 3. února začal na celý New York hustě padat sníh. Toho dne se vydal poručík Holeczek na správu přístavu, aby si zajistil chráněné kotviště u pobřežního mola. Po Hudsonu táhly obří ledové kry a velitel se právem obával, že na širé řece by mohla Donau doznat úhony. Jednání bylo úspěšné, úřad s přemístěním válečného plavidla souhlasil. Kolem šesté hodiny odpoledne se Holeczek za tmy a neustávajíci sněhové bouře vracel parní barkasou na svou loď. Vzápětí poté co vystoupil na palubu, vytáhla korveta kotvu a spustila stroje. Manévr byl zřejmě příliš rychlý, neboť Donau se během něj střetla s odplouvající barkasou. Rozdrtila jí přívod páry, takže menší z obou lodí se stala prakticky neovladatelnou. Strojovna barkasy utichla a člun se začal po proudu řeky rychle vzdalovat od temného trupu korvety.
Službu konající důstojník poručík řadové lodi Filipp svobodný pán Szende z Keresztese okamžitě nařídil spustit na hladinu kutr číslo 2. Naskákalo do něj sedmnáct námořníků, jejichž velitelem byl narychlo určen kadet 2. třídy Otto Karsch. Dostali za úkol zajistit poškozenou barkasu, vzít ji do vleku a bezpečně dopravit k molu. Člun odrazil od boku lodi, než však stačila Karschova malá posádka rokaz vykonat, vynořilo se ze tmy a sněhové vánice neočekávaně další plavidlo. Vlečný parník Blanche Page najel plnou parou na kutr a doslova ho rozlomil vedví. V ledových vlnách Hudsonu okamžitě zmizelo pět námořníků i se svým velitelem, kadetem Karschem. Pokusy o jejich záchranu byly za dané situace nemožné a současně zbytečné.
Vzápětí po neštěstí, o němž obšírně referovaly mimo jiné prestižní New York Times, zahájily americké úřady vyšetřování. Soudce Smith z policejního soudu v Tombsu vyslechl mimo jiné kapitána parníku Blanche Page Theophila Herberta. Ten se hájil tvrzením, že kutr nemohl vidět, neboť Rakušané prý zanedbali jeho povinné osvětlení. Důstojníci z Donau naproti tomu dokládali, že světla na člunu řádně svítila, zatímco vlečná loď nerespektovala zásady bezpečné plavby. Jednoznačné rozhodnutí o vině nepadlo. Viditelnost a povětrnostní podmínky onoho únorového večera zřejmě nedávaly Karschovým mužům nejmenší šanci ani při úzkostlivém dodržování veškerých předpisů.
Až počátkem jara 1886 opustila korveta Donau newyorský přístav a vydala se napříč Atlantikem zpět do Evropy. V půli dubna zakotvila před Cherbourgem, poté pokračovala přes Portsmouth do vod Severního a Baltského moře. Nejvýchodnějšího bodu své pouti dosáhla loď v létě, kdy ji hostil ruský přístav Kronštadt. Na zpáteční plavbě se při pobytu v Kodani rakouští námořníci dozvěděli, že císař in memoriam nobilitoval jejich zemřelého velitele. Vdova po kapitánu Czeikem se kromě penze mohla napříště těšit též z titulu šlechtičny z Hallburgu. Podél severního a západního pobřeží Evropy se Donau vydala do Lisabonu; před polovinou října znovu spustila kotvy pod Gibraltarskou skálou. Přes Alžír zamířila zpět k Istrii a 11. listopadu 1886 dorazila bezpečně do mateřského přístavu v Pule.
HROB V GREENWOODU Řeka Hudson dlouho nechtěla vydat těla obětí katastrofy kutru číslo 2. Teprve v červnu 1886 se nalezly pozůstatky dvou utonulých lodníků, Antona Cipariho a Antona Patinoviho. O pár týdnů později se podařilo identifikovat tělo dalšího člena posádky nešťastného člunu, námořníka 2. třídy Floriada Marchesana. Mrtvolu Otto Karsche nalezli rybáři na pobřeží Manhattanu za úsvitu dne 2. července 1886. Zpětný proud ji zahnal až na úroveň Západní 138. ulice v Haarlemu, severně od Central Parku. Kadetův pohřeb se uskutečnil teprve 4. června 1888, tedy na Den americké nezávislosti. Z podnětu rakouského konzula pochovali mladičkého námořníka s vojenskými poctami na Greenwoodském hřbitově v Brooklynu. Tento rozsáhlý historický hřbitov patří k čelným newyorským pamětihodnostem; odpočívají zde mimo jiné skladatel Leonard Bernstein či známý malíř amerického Západu George Catlin. U jednoduchého náhrobku s německým nápisem se ale zastaví jen málokterý z onoho půlmilionu návštěvníků, který Greenwoodem každý rok projde. STIŽEN NEŠTĚSTÍM PŘI VÝKONU SVÉ POVINNOSTI, praví se zde o tragickém osudu kadeta z lodi Donau. Karschovi kamarádi, kteří věnovali památce mrtvého druha pamětní desku na hřbitově v Pule, se tedy mýlili. Nebohý kadet se ve vlnách Hudsonu neztratil navždy (na epitafu stojí doslova verschollen – nezvěstný), ale nalezl posléze místo svého posledního odpočinku na brooklynském hřbitově. Určení jeho hrobu a rekonstrukce celého příběhu jsou dílem vzájemné spolupráce rakouských a amerických nadšenců v oboru historie válečného námořnictva. Avšak to už by byla, jak praví Rudyard Kipling, jiná pohádka... LITERATURA H. Bayer von Bayersburg, Die k. u. k. Kriegsmarine auf weiter Fahrt, Wien 1958; Gedenkblätter für die k. u. k. Kriegsmarine, I., Pola b. d.; http://www.kuk-kriegsmarine.at.
Vít VLNAS (nar. 1962) je ředitelem Sbírky starého umění Národní galerie v Praze a docentem dějin raného novověku na Pedagogické fakultě UK v Praze.