Jistě není překvapujícím zjištěním, že produkty populární kultury v hojné míře využívají postav, motivů a témat, spjatých s více či méně vzdálenou historií. Je to fakt, který s sebou zároveň přináší řadu dalších souvislostí, dotýkajících se také způsobu, jakým vnímá dějiny široká veřejnost.
Dnes toto bere v potaz i vědecký výzkum, především sociologický, kulturologický a literárněvědný, daleko méně se jimi zabývá historiografie. Zatímco zahraniční badatelé, mezi nimi i historikové, věnují různým aspektům populární kultury pozornost už po desetiletí, čeští dějepisci se tohoto tématu i po šestnácti letech od pádu komunistického režimu, který pochopitelně podobnému bádání nikterak nepřál, sotva dotkli. Kromě několika málo časopiseckých článků je čestnou výjimkou sborník Pop History (2003), obsahující studie o historické věrohodnosti populárních knih, filmů, komiksů a počítačových her. Jednotlivá díla a žánrové oblasti jsou zde ovšem nahlíženy především z hlediska jejich slučitelnosti či neslučitelnosti s výsledky současného historického výzkumu a případné využitelnosti pro popularizaci dějepisu, nikoli v širším kulturním kontextu.
Kulturní retrotrendy jsou zakořeněny hlavně v nostalgii konzumentů po „starých dobrých časech“ a popkultura poměrně rychle exploatuje artefakty doby, která sotva skončila. Tento proces akceleruje především na konci 20. století, kdy se móda vrací dokonce již pouhé jedno desetiletí zpět. Hbitost, s jakou se masová kultura zmocňuje i nedávné minulosti, je ale typická už pro rané fáze století. Tak například první známky nostalgie po 19. století je možno zaznamenat již v době mezi oběma světovými válkami, jakkoli jistě nešlo o jev všeobecně rozšířený. Ovšem peklo prvního celosvětového konfliktu a společenská a hospodářská krize třicátých let byla jistě velmi dobrým důvodem k návratu do (samozřejmě silně idealizované) doby předešlého století, alespoň na stránkách dobrodružných či sentimentálních románů…
Formy využití historie jako prostředku zábavy se samozřejmě měnily a přizpůsobovaly době a publiku. Populární kultura postupně vykonala cestu od uchopení jednotlivých postav a dílčích motivů až po tvůrčí parafráze celých děl, respektive stylů. Postmoderna k tomu zhruba od šedesátých let 20. století vydatně přispěla svým důrazem na stírání hranic mezi uměním a trivialitou, hojným využíváním aluzí, parafrází, parodií a travestií,a výraznou intertextualitou. Historie prosákla popkulturními produkty v rozpětí od zcela nenáročných výtvorů, určených k rychlé konzumaci, až po rafinovanější díla, jejichž hodnota je trvalejšího rázu. Jejich tvůrci pracují nejen s minulostí „reálnou“, skutečně proběhnuvší, ale s oblibou i s konceptem tzv. alternativních dějin. To je ostatně téma, o nějž se, byť okrajově, zajímá rovněž současná historiografie.
Také události a osobnosti devatenáctého století jsou stále velmi atraktivním materiálem pro autory populárních děl. Zkusme si přiblížit na několika příkladech způsob, jakým s ním pracují. Zaměřil jsem se přitom výhradně na angloamerickou produkci, která hraje v dnešní popkultuře roli hegemona, a v jejím rámci na vybrané literární žánry, orientované převážně na mužské publikum, konkrétně na fantastiku a detektivku. Na konkrétních dílech, případně skupinách děl lze ukázat možné přístupy k dané látce.
FANTASTIČTÍ VIKTORIÁNI
Píše se rok 1855 a svět je jiný, než jsme se o něm učili v hodinách dějepisu. Takzvaný diferenční stroj Charlese Babbage, v „naší“ historii spíše kuriozita, nedokončený a neúspěšný vynález, se totiž podařilo nejen zprovoznit, ale především sériově vyrábět a v široké míře uplatnit. Průmyslová, ale v podstatě i informační revoluce přišla mnohem dříve. Počítače na parní pohon, ukládající data na děrné štítky, slouží v různých oblastech života společnosti – samozřejmě v průmyslu a v dopravě, v zábavě, ovšem i při identifikaci občanů, kteří se prokazují štítkem s osobními údaji.
Jedním z hlavních „bodů změny“, od něhož se dějiny začaly odvíjet „jinak“, byl zde vedle Babbageova vynálezu úspěšný atentát na ministerského předsedu lorda Wellingtona v roce 1831, který byl signálem k rozsáhlému dělnickému povstání, krvavě potlačenému armádou. Politická scéna se v důsledku těchto událostí mění, moci se ujímá Průmyslová radikální strana, vedená vědci (Charles Babbage, Charles Darwin). Tradiční pozemková aristokracie rychle ztrácí vliv a vzniká nová průmyslová šlechta. Přírodní vědy a rychle se vyvíjející technika se stávají pevným základem této „novoviktoriánské“ společnosti.
Takovouto alternativně dějinnou fresku vykreslila v rozsáhlém románu The Different Engine z roku 1990 (česky vyšel o devět let později pod nepříliš šťastným názvem Mašina zázraků) dvojice amerických autorů science fiction William Gibson a Bruce Sterling. Jeho děj je zalidněn různými historickými i fiktivními postavami, ale celkově se zdá, že hlavním hrdinou díla je samotná Británie alternativního devatenáctého věku. Autoři čtivou beletristickou formou a s velkou vynalézavostí ukázali, jak jinak by případně mohl vypadat model společnosti, jehož tradiční podoba je pevně zafixována v historickém povědomí, mimo jiné i právě díky populární literatuře. Je příznačné, že další povstání, které v knize zachvátí smogem zahalený Londýn, nevede k nové společenské změně, ale naopak potvrdí dosavadní stav, který se jeví být stále životaschopný…
Motiv „alternativních dějin“ není samozřejmě v beletrii ničím novým, zvláště ve sféře populární literatury poskytuje nemalé možnosti při budování rafinovaných a vzrušujících dějových konstrukcí. Literární díla tohoto druhu přistupují k „virtuální historii“ v zásadě dvojím způsobem – buďto ji využívají pouze jako kulisu více či méně konvenčního příběhu, nebo se naopak soustřeďují na vykreslení dobových reálií ve snaze vzbudit dojem co největší autenticity. Mašina zázraků evidentně patří do druhé kategorie, přičemž vydatně a zároveň velmi stylově čerpá z odkazu Charlese Dickense. Iluze historické skutečnosti je navíc posílena kombinováním reálných a fiktivních postav, jejichž rozlišení vyžaduje poměrně dobrou znalost „skutečných“ britských dějin, což dílo obohacuje o další rovinu jeho možného vnímání.
Gibsonův a Sterlingův román ostatně z genealogického hlediska nestojí osamoceně, nýbrž je součástí specifického proudu literární fantastiky, nazývaného steampunk, který využívá typické atmosféry viktoriánské, případně edvardiánské éry jako atraktivního pozadí pro vyprávění dobrodružných příběhů. Tento literární směr, jehož vrchol spadá zhruba do rozmezí let 1985–1995, kombinuje postupy současné science fiction, fantasy a hororu s náměty ze zábavní četby 19. století i s historickými fakty, přičemž mnohdy modeluje rozličné historické alternativy. Nikoli náhodou je v názvu jednoho z internetových serverů, zaměřeného na tuto produkci, steampunk označován jako viktoriánská dobrodružství v minulosti, která nebyla. Přestože dnes je již v podstatě mrtev, ovlivnil nejen populární literaturu, ale i další média ve službách popkultury.
HISTORIE V ZRCADLE
ZÁBAVNÍ ČETBY
Poněkud jiným způsobem využívá reálií „věku páry“ další pozoruhodné dílo. Významný představitel současného komiksu Alan Moore vytvořil ve spolupráci s kreslířem Kevinem O’Neillem dvousvazkový komiks The League of Extraordinary Gentlemen (2000, 2003, česky Liga výjimečných, 2002, 2004), jenž velmi rychle dostal i filmovou, bohužel nepříliš vydařenou podobu (2003). Značně nesourodá skupina hrdinů románů Julese Verna, H. G. Wellse, Brama Stokera, H. R. Haggarda a R. L. Stevensona, konkrétně Wilhelmina Murrayová, Allan Quartermain, kapitán Nemo, neviditelný Hawley Griffin a dvojjediný Henry Jekyll/Edward Hyde, v něm tvoří tým pomocníků britské tajné služby. Jejich úkolem je bránit impérium proti nepřátelům, kteří přesahují síly a možnosti běžné policie. V prvním svazku, zasazeném do léta roku 1898, bojují s čínským zločineckým bossem, zvaným Doktor, a současně s profesorem Moriartym, kdysi soupeřem Sherlocka Holmese, který nyní překvapivě řídí tajnou službu britské říše. Další dobrodružství Ligy výjimečných časově navazuje na předchozí a je volně inspirováno dějem slavného Wellsova románu Válka světů. Skupina viktoriánských dobrodruhů sice (jak jinak) nakonec všechny protivníky přemůže, ovšem za cenu smrti některých svých členů, a především rozpadu tohoto volného společenství.
Obraz sklonku 19. století zde opouští historickou realitu ve prospěch fikce a je silně filtrován dobovou populární literaturou. Liga výjimečných představuje další možný typ populárně zpracované metahistorie, která na rozdíl od Mašiny zázraků vychází z dějin literárních, nikoli sociálních. Moorovy „grafické romány“ lze z tohoto hlediska chápat mimo jiné jako jakýsi postmoderní katalog postav a motivů klasické dobrodružné četby. Kromě již uvedených se to na jejich stránkách přímo hemží textovými i obrazovými odkazy na řadu dalších – mihne se tu třeba Poeův Dupin a případ vražd v ulici Morgue, zmínka o příbězích Johna Cartera na Marsu z románů Edgara Ricea Burroughse nebo Wellsův doktor Moreau. Druhý svazek je navíc doplněn Almanachem pro cestovatele, rozsáhlým „průvodcem“ po fiktivních zemích a místech, čerpajícím z různorodé beletrie, mýtů a fantastických cestopisů, kterým autoři vtipně evokují časy, kdy „bílý muž“ konal poslední velké objevitelské cesty do tajemného nitra Asie a Afriky.
Mimořádně důležitá je zde i zvolená forma. Komiks, kombinující prostředky literárního a výtvarného vyjádření, totiž představuje velmi svébytnou variantu využití atmosféry předminulého století v popkulturní produkci; autoři se v tomto případě nechali inspirovat žánrem kolportážního románu pro chlapce, přičemž dbali na zachování až minuciózních detailů, jak je to patrné například z nápodoby dobových reklam, provedené plně v intencích secesní ikonografie. Liga výjimečných je ve všech svých významových rovinách velkou, stejně ironickou jako láskyplnou poctou zábavní literatuře přelomu 19. a 20. století, která v mnohém vystihuje ducha doby lépe než leckteré učebnice.
Rovněž detektivní próza se v průběhu svého vývoje s oblibou opakovaně vrací do devatenáctého století, tedy vlastně do doby svého „početí“ a „dětství“. Jedním z nejlepších dokladů trvající autorské i čtenářské atraktivity tohoto období je rozsáhlá oblast „holmesovských apokryfů“. Už za života sira Arthura Conana Doyla se postava fiktivního obyvatele adresy Baker Street 221B stala jednou z prvních světových „pop star“, kolem níž postupně vznikal mohutný zábavní průmysl, inspirovala zrození pseudovědecké disciplíny „holmesologie“ a samozřejmě byla od počátku cílem mnoha parodií a parafrází. Od Doylovy smrti v roce 1930 až dodnes se na jeho „kanonické spisy“ pokouší navázat dlouhá řada autorů, kteří „rekonstruují“ Holmesovy údajně dosud nepublikované případy. K nemnohým účastníkům této literární hry, kteří využívají prostředí pozdně viktoriánské Anglie vynalézavěji než jako pouhou kulisu, patří například Donald Thomas. Jeho kniha The Secret Cases of Sherlock Holmes (1997, česky Utajené případy Sherlocka Holmese, 2001) obsahuje soubor detektivových „zapomenutých“ a „utajených“ případů, v nichž autor pracuje se skutečnými událostmi, kriminálními případy a skandály přelomu 19. a 20. století, jako byla například krádež irských korunovačních klenotů (1907), smrt francouzského prezidenta Félixe Faurea (1899) nebo skandál ohledně údajného tajného morganatického sňatku prince Jiřího, pozdějšího krále Jiřího V., v roce 1890.
Z Doylova nejslavnějšího literárního výtvoru vychází také americký scenárista a spisovatel Mark Frost, známý ze spolupráce s režisérem Davidem Lynchem. Jeho román The List of Seven (1993, česky Seznam sedmi, 1995), odehrávající se v Anglii na přelomu let 1884 a 1885, využívá přímo historické osobnosti Holmesova duchovního otce Arthura Conana Doyla, tehdy mladého lékaře, jehož literární dráha je teprve v začátcích. Doyle, aktivní zájemce o spiritismus, se v knize zaplete do spiknutí skupiny významných osobností, jehož cílem je přivést do materiálního světa Pána temnot. Jejich plány sice společně s Johnem Sparksem, zvláštním agentem Jejího Veličenstva, překazí, ale tento Doylův obdivovaný přítel v závěru příběhu mizí v Reichenbašských vodopádech. Mladý spisovatel na jeho památku začne psát příběhy, inspirované jeho dobrodružstvími…
Holmesovská matérie tvoří evidentní a neskrývaný základ díla (název knihy, evokující Podpis čtyř, postavy, tvořící předobrazy Holmese a Moriartyho, smrt ve švýcarských Alpách), literárních citací a historických narážek je zde ovšem více; Doyle se například setkává s Helenou Petrovnou Blavatskou, známou okultní autorkou a zakladatelkou teosofie, na jiném místě se před pozorným čtenářem odvíjí děj, který je prezentován jako reálná inspirace slavného Stokerova Draculy. Román svým vyzněním dovedně osciluje mezi hrdinským patosem tradiční dobrodružné četby a mezi jeho jemnou ironizací, zřetelnou především v dialozích, vedených v typicky „britském duchu“, aniž by ovšem sklouzával k prvoplánové parodii.
Poslední z příkladů popkulturního zpracování tohoto historického období se od předchozích liší nejen zaměřením na celou skupinu děl, ale především jistou vnitřní různorodostí. Holmesovská legenda může být nahlížena takříkajíc z „venku“ a detektivova fiktivní postava je vsazena do pečlivě propracovaného historického rámce (viz povídky D. Thomase). Nevznikají přitom žádné dějinné alternativy, Holmes působí výhradně v mantinelech, daných historickou skutečností. Tento druh tvorby se v podstatě blíží tradiční historické próze. Druhou možností je pohled „zevnitř“ (román M. Frosta), kdy tvůrce slavné literární postavy zaujímá pozici svého duchovního dítka a sám se nakonec stává jakousi „popkulturní ikonou“. Historie a literární fikce si tak v rámci obvyklé hry mezi autorem a čtenářem vzájemně vyměňují místo.
Uvedené tři modely využití postav a motivů dějin 19. století samozřejmě nejsou zdaleka jediné existující, a zajímavá díla podobného druhu rovněž nevznikají výhradně v anglosaských zemích. Světovým bestsellerem se třeba stala série románů ruského autora Borise Akunina, jejímž hrdinou je soudní úředník a později zvláštní carský vyšetřovatel Erast Petrovič Fandorin, odhalující rozličné zločiny a spiknutí v Rusku, ale i mimo něj v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století (česky zatím vyšly tituly Případ Azazel, 2004, Turecký gambit, 2005, Leviatan, 2005 a Achillova smrt, 2006). S podstatně menším komerčním efektem, ale s nemenší vynalézavostí a především s dobrými historickými znalostmi vytvořil český spisovatel Leonard Medek, inspirován atmosférou „belle époque“ a předními autory starší populární četby (zejména Edgarem Wallacem), postavu dezertéra z rakousko-uherského námořnictva Františka Franty, který v souboru povídek Dobrodruh (2004) prožívá v letech před první světovou válkou neuvěřitelná dobrodružství v širokém geografickém prostoru od severní Afriky až po Čínu.
Zdá se tedy, že devatenácté století, byť mnohdy jako kulisa nebo objekt ironie a parodie, je stále v módě. V současné době, pro niž stále častěji bývá včerejšek něčím, co nestojí za pozornost, to rozhodně není málo. Atraktivně podaná minulost je totiž nejen zdrojem zábavy, ale často také poučení. Při vytváření historického povědomí populace hrají velmi důležitou roli i některé výrobky zábavního průmyslu, byť je to samozřejmě jen jakýsi vedlejší efekt procesu, sledujícího v první řadě komerční cíle. Buďme jim za to vděčni.
LITERATURA M. Bartlová, „Populární kultura a historie jako věda i fikce“, in: Pop History, Praha 2003, s. 5–8; J. Clute – P. Nicholls, The Encyclopedia of Science Fiction, 2. vyd., London 1993, s. 1161; N. Ferguson a kol., Virtuální dějiny. Historické alternativy, Praha 2001, s. 23–26; internetové zdroje, např. Steampunk: Victorian Adventures in a Past that Wasn’t! (www.geocities.com/SoHo/9094/STEAM2.html); Steampunk Chronology (www.republika.pl/steampunk/chrono02.html).
Antonín K. K. KUDLÁČ (nar. 1971) vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice a Literární akademii J. Škvoreckého. Autor monografie Příběh(y) Volné myšlenky (Praha 2005). Zabývá se českými kulturními dějinami 19. a první poloviny 20. století.