- Neválka nebo nemír? Římský občan pobýval buď "doma", nebo "v poli". Buď byl ve válce, nebo ne. Teoretikové věc formulovali jasně a nedvojznačně: buď je válka, nebo mír. Thomas Hobbes říká v Leviathanu: „Avšak doba, kdy nepanuje žádná válka, se nazývá mír.“ Carl von Clausewitz píše ve svém spise O válce: „Účelem války je mír, a když je ho dosaženo, končí se záležitosti války.“ Lidé žili ještě nedávno v dobách "před válkou", nebo "po válce". Toto jasné logické rozlišení se ale nyní rozplynulo, neexistuje již žádné buď anebo, existuje prakticky jen třetí možnost: "ne-válka", která ale není mírem. Nevedou se války jakožto více či méně formalizované střety suverénních států, ale planeta je přesto plná ozbrojených konfliktů. Neříká se jim ovšem "válka", nýbrž intervence, zvláštní opatření, special operation, preemptive strike, bezprávné teritorium, výjimečný stav, failing state, konflikt, vojenský střet. Jsou to zcela nové "asymetrické" války, kde se protivníky států stávají namísto jiných států často jen soukromníci. V těchto střetech nejsou nasazovány obrněné tankové svazy a masové dělostřelectvo, nýbrž obyčejné kalašnikovy a semtex. Válka v Iráku skončila drtivou porážkou Saddámovy armády a vítězstvím USA — tedy teoreticky mírem. Jenomže jaksi pokračuje dále se stále většími ztrátami. Kdo s kým tu bojuje, neví vlastně dost dobře žádná ze stran. Není to válka, umírají ale násilně statisíce lidí — válka to tedy přece jenom je. Velmi obecná nálepka, kterou se některé takové (ne všechny) situace označují, je "válka s terorismem", tedy se shodně vágním fenoménem, nikoli s někým určitým, viditelným a pojmenovatelným. Válka s někým takovým je bezpochyby neválka, ale mír to zcela určitě není.
Zdálo by se, že jde jen o hru se slovy, není snad jedno, jak tyto jevy pojmenujeme? Hlavní přece je, že o nich víme. Tak jednoduché to ale není. Pojmy nám slouží k orientaci ve světě, a protože jednáme podle toho, co víme (nebo se domníváme vědět) a můžeme jasně pojmenovat, utváříme svůj svět podle pojmů, jichž užíváme. Říkají nám, kdo jsme a co máme dělat. Pokud šlo až dosud o válku, bylo to jasné. Je to výjimečný stav, který je nutno co nejrychleji a jednoznačně ukončit, aby se dosáhlo normálního stavu — míru. Byli jsme kulturou, která normálně žije v míru. Nyní už ale nevíme, je-li mír, nebo válka, nejsme v normálním stavu. Přivykáme stavu, kdy všude zuří neválky. Nevíme, co s takovým nemírem udělat, především právě proto, že ho nedovedeme pojmenovat. Naše společnost se stává odjištěnou, přestává vědět, co je mír (Niels Werber, Frankfurter Rundschau 2. února 2007).
Ostatně: věci, které nejsou tím ani oním, vyřazovalo lidské myšlení vždy z normality a umísťovalo je do světa magie. Jmelí, které není ani stromem, ani keřem, rosa, která není ani deštěm, ani pramenem, klekánice, vyskytující se na rozhraních času (dne a večera), vždy patřily "jinam", měly zvláštní, nebezpečnou moc. Nesmrtelného boha (severského Baldra) bylo možné zabít jen oštěpem ze jmelí. Stav na rozhraní, kdy není ani válka, ani mír, by nás měl znepokojovat. Dává našim časům temný, "zakouzlený" a na našem rozumu nezávislý, nebezpečný charakter.
Britskost. Kancléř Gordon Brown, labouristický kandidát na britského premiéra, vystoupil na schůzi slavné Fabian Society s plamennou patriotickou výzvou na obranu britskosti jakožto národní identity semknuté okolo "Union Jacka". Tato vlajka by měla být symbolem britskosti coby vzoru tolerance a jednoty. Den národní paměti (Remembrance Day), připomínající vítězství ve dvou světových válkách, by měl být přetvořen v "britský den". Vláda nedávno zahájila kampaň propagující jedinečné britské výrobky upevňující prý britskou identitu. Obrana ohrožené "britskosti" se stává pro ostrovní království svrchovaně aktuálním tématem. Národní identity Skotska, Walesu a nejnověji také Anglie samotné jsou totiž živější a v očích mnoha lidí přirozenější než uměle zkonstruovaná identifikace s Británií jakožto Spojeným královstvím (od r. 1707), nebo ještě spíše s jeho ideou viktoriánské doby tak, jak ji reprezentovali David Livingstone, Rudyard Kipling, Florence Nightinghale nebo Lloyd George. Britskost je neoddělitelná od impéria a nese na sobě zátěž jeho koloniální minulosti. Gordon Brown sice tvrdí, že britská říše nebyla tak špatná a že je třeba se za ni přestat omlouvat. Nemá ale odpověď na otázku, zda se někdo vůbec omlouvat začal. A není nejslavnější produkt britskosti — "a cup of tea" — právě ikonou kolonialismu? Na otázku, co jsou Britové a jejich britskost, ale dali odpověď historikové, zejména Linda Colleyová svým dnes už slavným dílem Britové: Vytvoření národa 1707—1837 (1992), která ukázala, jak byl moderní britský stát vytvořen v 18. století pod vlivem impéria, protestantismu a válečnictví. Velká Británie tedy není žádným starým státem a Britové žádným starým národem, jejichž počátky by se ztrácely někde v šeru dávných věků. Jsou vlastně stejně mladí jako Spojené státy americké. Skutečně fungující mytologie tohoto moderního národa se opírá vlastně jen o heroickou naraci o obětech a vítězstvích ve dvou světových válkách. To ale sotva postačuje k zakotvení národní identity. Budoucnost evidentně není v této britskosti, nýbrž v identitách, které si vytvoří Anglie, Skotsko a Wales, tedy v jakémsi návratu před rok 1707.
Španělská chřipka v letech 1918—1920. Zemřelo na ni tehdy téměř 50 milionů lidí, více než v celé první světové válce. Strašná pandemie zabíjela především zdravé a silné jedince ve věku mezi 20—40 lety, nikoli děti a starce jako obyčejná chřipka. Nikdo dosud nevěděl proč, poslední číslo Nature ale přináší studii Michaela Katze z National Primate Research Center University of Washington (Kanada), která záhadu osvětluje. Zájem o španělskou chřipku byl vyvolán nebezpečím pandemie ptačí chřipky, viru H5N1. Exhumací obětí španělské chřipky byly získány vzorky zabijáckého viru a už v roce 2005 byl rozluštěn jeho genom. Proč ale zabíjel, a hlavně proč mu podléhali mladí a silní, se nevědělo. Katz, který se zabývá studiem primátů, použil desíti makaků, velmi blízkých člověku, které zčásti infikoval obyčejnou chřipkou, zčásti španělskou. Opice s běžnou chřipkou se rychle zotavily, jejich imunitní systém zafungoval bezchybně, avšak u makaků infikovaných španělskou chřipkou probíhala nemoc tak rychle a bouřlivě, že museli být utraceni. Ukázalo se, že jejich imunitní obrana začala fungovat naprosto přehnaně a vedla tak k zánětům (zejména plic) a k rychlému úmrtí. To svědčí o tom, že lidé zemřevší po první světové válce na španělskou chřipku byli oběťmi svého vlastního imunitního systému. U mladých a zdravých byl systém tak silný, že i jeho přehnaná reakce na vir byla silná a zabíjela. U starých lidí a dětí s buď oslabenou, nebo nevyvinutou imunitní ochranou byla reakce slabá a tito lidé přežívali. K válečné selekci, v níž bojovali a umírali mladí, tak přibyla perverzní selekce viru, hubící dodatečně dalších téměř 50 milionů mladých lidí. Epidemiologové z toho vyvozují poučení, že při případné pandemii — třeba ptačí chřipky — bude nutné při léčbě brát zřetel na to, aby se zabránilo "přestřelení" imunitního systému. Nabízí se ale také neodbytně hledání jiných "poučení", stejně jako při všech podobných katastrofách, kdy se lidé ptají, proč k nim došlo a co bylo jejich smyslem. Žádné rozumné odpovědi ovšem nenacházejí.