Polovina 19. století bývá považována za jeden z důležitých mezníků dějin střední Evropy. Rok 1848 a jeho důsledky přinesly i podstatné změny ve vztazích tohoto regionu a Ameriky.
Z českých zemí odcházelo před rokem 1850 za Atlantik velmi málo osob, aby delší čas žily či zůstaly natrvalo v Novém světě. Historikům česko-amerických vztahů tak nezbývá než opakovat několik desítek jmen mezi nimiž vyniká kartograf Augustin Heřman, zakladatel moderní latinskoamerické přírodovědy Tadeáš Haenke, texaský politik Anton Dignowity či „americký Beethoven“ Antonín Filip Heinrich. Nikdo přitom nepochybuje, že kromě oněch známých osobností odešly před polovinou devatenáctého století do Ameriky přinejmenším stovky dalších obyvatel českých zemí, jejichž osudy neznáme a patrně nikdy nepoznáme. Ve čtyřicátých letech devatenáctého století lákala americká Unie především svým ekonomickým rozmachem a demokratickým politickým systémem stále větší počet přistěhovalců ze západní Evropy a tento sílící proud inspiroval společnosti nabízející přepravu zboží a lidí přes Atlantik k nabídce nových služeb na plavidlech, která se diametrálně lišila od lodí plujících vodami tohoto oceánu v předcházejícím období. Parníky překonávaly vzdálenost mezi britskými, francouzskými, belgickými či holandskými přístavy za kratší dobu než staré plachetnice a nabízely větší komfort než „dřeváky“, konstruované pro přepravu amerického dříví pro evropské odběratele a převážející pak při zpáteční cestě ve svém podpalubí stovky stísněných nešťastníků odsouzených trávit zde měsíce o mizerné stravě za otřesných hygienických podmínek. Porážka revoluce v roce 1848 uvolnila další vlnu vystěhovalectí – prchající z Vídně, Prahy či Lipska posílali z Ameriky přátelům a známým nejrůznější informace. Často zmiňovali možnost najít zde zaměstnání ve městech a koupit levnou půdu na venkově, což spolu s politickým, hospodářským a sociálním vývojem ve střední Evropě vedlo k rostoucímu zámořskému vystěhovalectví, fenoménu zvanému později masová migrace. Už na počátku padesátých let mířily do Ameriky stovky a do konce desetiletí tisíce vystěhovalců ze zemí rakouské monarchie a společnosti, nabízející do této doby přepravu přes Atlantik jen v západní Evropě, najímaly ve střední Evropě agenty, aby zde získávali klientelu pro plachetní lodi i moderní parníky. Třebaže první Středoevropané nastupovali k cestám do Ameriky zřejmě na lodi kotvící u liverpoolských či antverpských mol, ovládli region brzy zástupci společností z Brém a Hamburku. Jejich ataky proti nezodpovědným náhončím nabízejícím lodní lístky z přístavů, dostupných pro vystěhovalce z Čech pouze komplikovaným putováním s přestupy, však ukazují, že britští, nizozemští či belgičtí loďaři nevzdali boj úplně. Hamburští a brémští agenti se ovšem nepotýkali jen s konkurencí. Jejich aktivity sledovala s podezřením i úřední místa. Rakouská administrativa a část společnosti hleděly na vystěhovalectví z monarchie velmi rezervovaně a na tomto postoji nezměnil později mnoho ani fakt, že prosincová ústava právo na vystěhování přímo zaručovala, byť žadatelé o naplnění tohoto práva museli splnit veškeré povinnosti vůči státu. V roce 1852, kdy začala společnost Morris and Co. Columbia hledat v Čechách agenty pro šíření svých letáků inzerujících spojení do New Yorku, Bostonu, New Orleans či Galvestonu hlavně mezi hostinskými, vydaly úřady výnos, který umožňoval stíhání agentů dopouštějících se trestného svádění vystěhovalců. Na základě tohoto dokumentu byli pak vyšetřováni skuteční či domnělí provinilci, vykonávající jinak různá občanská povolání úředníků, hostinských, učitelů atd. a honorovaní firmami podle počtu zakoupených přepravních dokladů. Autoři tiskovin šířených agenty a jejich pomocníky proto do každého materiálu začleňovali větu výslovně konstatující, že nechtějí podněcovat k emigraci. Ferdinand Missler v úvodu své brožurky prezentující Texas jako zaslíbenou zemi imigrantů např. upozorňoval: Pročtete-li bedlivě a pozorně mé spisky, musíte dojít ku přesvědčení, že se v nich nikde ani nedává podnět, ani neobsahují úmysl někoho povzbuzovati ku vystěhování se, naopak: radím nezkušeným upřímně, než cestu nastoupí, dobře vše uvážiti; varuji všude před nepředloženým stěhováním se; lidem, kteří rozhodnuti jsou již k odcestování, poukazuji na vhodná místa, kde lze najít lepší výdělek, nebo kde se možno usaditi s prospěchem a doporučuji těmto k jejich cestě své služby. Zatímco pak Missler pravidelně publikoval ve svých tiskovinách dopisy vystěhovalců, kteří cestovali přes moře s jeho agenturou a došli v Americe naplnění svých nadějí, bojovaly úřady proti aktivitám agentů zveřejňováním opačných případů. Někteří emigranti psali z Ameriky o svých špatných zkušenostech nebo do Ameriky vůbec nedorazili. V přístavech je čekalo zklamání. Zjistili, že nemají na cestu dost peněz, protože jim agenti nesdělili přesné podmínky plateb, jiní byli připraveni o svou hotovost podvodníky nebo byli prostě okradeni. Už v padesátých letech tak varovaly různé články i brožury před nezodpovědnými agenty, podvodnými směnárníky a emigrací vůbec. Na druhé straně začal v roce 1856 pracovat jako český jednatel brémské společnosti F. M. Bödecker, Jr. Alois Kareš, původně obchodník ve Vamberku, působící možná už dříve jako zástupce firmy Morris. Kareš vybudoval během krátké doby síť spolupracovníků v celých východních Čechách, později i Čechách jižních a nakonec měl své zástupce také v Praze, Podmoklech a Lipsku, tedy ve všech důležitých městech, jimiž projížděly vlaky vezoucí vystěhovalce do brémského přístavu. V Brémách v Oberstrasse 13 sídlil sám Kareš a zásoboval zájemce o vystěhování do Ameriky letáky, brožurami i plakáty, v nichž nabízel své služby a varoval před podvodníky matoucími veřejnost planými sliby ve věci cestování přes Atlantik. Jak velká část z oněch tisíců vystěhovalců mířících na konci padesátých let z českých zemí do USA využívala Karešovy nabídky, ovšem přesně nevíme.
NEJLEPŠÍ CESTA DO AMERIKY Za mořem se ovšem v té době už chýlilo k událostem, nutícím Evropany uvažující o emigraci do Spojených států své rozhodnutí znovu zvažovat. V roce 1861 vystoupilo z americké Unie několik států a jejich secese znamenala konflikt, vytvářející situaci málo příznivou pro masovou imigraci. Ještě v průběhu bojů ale podepsal prezident Abraham Lincoln tzv. Homestead Act, zákon o domovinách. Ten zaručoval americkým občanům i cizincům, kteří projeví přání stát se občanem Unie, právo na bezplatný příděl 160 akrů federálních pozemků. Zákon vzbudil v Evropě obrovský zájem a znamenal impuls k nové přistěhovalecké vlně. Středoevropská veřejnost si mohla zákon brzy prostudovat v německém překladu stejně jako dokumenty amerického ministerstva vnitra včetně podrobných map federální půdy. Mezi těmi, kdo vyrazili ze střední Evropy do Ameriky v druhé polovině šedesátých let, byl i Josef Pastor. Na rozdíl od většiny Evropanů mířících v této době do Spojených států se však vrátil a v roce 1872 vydal brožurku Přátelské slovo pro americké vystěhovalce. V úvodu sice odmítl vystěhovalectví jako faktor oslabující národní těleso, ale současně vyslovil politování nad nešťastníky cestujícími za moře bez informací a bez pomoci. Proto se Pastor rozhodl nabídnout své zkušenosti a jako nejpohodlnější, nejrychlejší, nejbezpečnější a nejlevnější cestu do Ameriky představil trasu přes Hamburk. Přepravní společnost Hamburg-Amerikanische Packetfahrt Actien-Gesellschaft (HAPAG) zde zřídila české oddělení, jež zaměstnávajíc upřímných a amerických poměrů úplně znalých národovců, vždy věrně a bezzištně českým vystěhovalcům poslouží a jim všemožnou, často velmi výhodnou radou nápomocno bude. Pastor důtklivě vyzýval, aby vystěhovalci nikdy nepoužívali k cestě přes Atlantik plachetnice, ale pouze parníky. Na parníku najde cestující lepší podmínky přepravy včetně dobrého stravování a dosáhne amerických břehů po pouhých dvou týdnech plavby, zatímco plachetník, odkázán jsa toliko na příznivé větry, plahočí se 8 až 12 neděl po vodě. Ani zde neopomněl autor zmínit HAPAG. Nejbezpečnější a nejlépe zaopatřen budeš na obrovském poštovním parníku nadmíněné hamburské společnosti, která co do řádné výpravy a svědomitého postarání se o své pasažéry na slovo vzata jest. Vzhledem k velkému počtu vystěhovalců doporučoval Pastor zájemcům rezervaci lodních lístků s předstihem tří až čtyř týdnů, pojištěnou finanční zálohou. Varoval také před zřejmě stále ještě rozšířenou iluzí, že je možné část ceny přepravy odpracovat na lodi, popřípadě doplatit po přistání v Americe. Doporučoval vyřídit před cestou potřebné formality v podobě získání pasu, byť tuto radu okamžitě zpochybnil odkazem na situaci v Americe, kde nikdo takový dokument nevyžaduje. V přístavním městě čekali vystěhovalce úředníci, aby jim doporučili specializované hostince s pevnými cenami noclehu, spolehlivé směnárníky a obchody, kde si mohli zakoupit nezbytné propriety pro přepravu – slamníky, přikrývky a jídelní nádobí. Zvláštní pozornost věnoval autor financím. Upozorňoval na nebezpečí cestovat s hotovými penězi a radil zakoupit směnku splatnou po příjezdu do Ameriky. Důtklivě pak vyzýval, aby nikdo nekupoval už v Evropě železniční jízdenky. Během celého putování do nové vlasti předpokládal Pastor u adresátů svých slov značnou obezřetnost, či dokonce nedůvěru vůči cizím osobám. Se samotným naloděním neměli cestující zbytečně otálet. Po příjezdu do newyorského přístavu a Castle Garden si měl každý pohlídat správné vyřízení celních formalit, a poté co vykročí z bezpečí tohoto zařízení spravovaného místními úřady projevovat mimořádnou obezřetnost. Jakmile vykročíš z ústavu vystěhovaleckého, buď velmi, velmi opatrným. Všude se hemží mnoho prohnaných podvodníků, kteří z nevědomosti nováčků kořistí. Tato varovná slova pak kontrastovala s obrazem Ameriky z další části spisku. Spojené státy nabízely podle Pastora lepší podmínky pro život než starý svět dělníkům v městských továrnách i zemědělcům na venkově. V prvních dnech ovšem přistěhovalec žasne zároveň nad lhostejností, s jakouž se má k jeho neštěstí a nouzi nesmírným bohatstvím oplývající kolem něho svět. ‚Help yourself‘ (pomoz si sám) jest tu příslovím a rozhodujícím pravidlem. Amerikán nechtě, aby se kdo o něho staral, sám se o nikoho nestará, aniž uděluje almužen… Imigrant tedy musí vzít zavděk zpočátku jakoukoli prací a sezná přitom, že dostane zaplaceno mnohem víc než v Čechách. Během několika let tak může ušetřit značnou čátku, aby se mohl osamostatnit. Brzké seznání poměrů a osvojení si jazyka anglického umožňuje jim … buď zaříditi si vlastní obchodní a průmyslové závody ve velkých i malých městech, jichž čítáme již nemalý počet, aneb zakoupiti si kus pozemku a věnovat se polnímu hospodářství. Třebaže pak čeští rolníci čili farmáři nežijí přímo ve skvělých poměrech, je jejich situace nadprostřední. Americký farmer je na tom ve srovnání s českým rolníkem mnohem lépe v několika ohledech – menších daních, celistvosti pozemků či užívání strojů, jimž co do praktičnosti náleží první místo na světě.
KONKURENCE V PŘEPRAVĚ V roce 1885 začal Josef Pastor v Hamburku vydávat časopis České osady v Americe. Jeho první číslo obsahovalo seznam všech vesnic a městeček v USA, kde měl agent HAPAGu své kontakty, stručný popis hospodářských poměrů Spojených států a jako přílohu pak železniční mapu Great Rock Island Route společnosti Chicago, Rock Island and Pacific Railway spojující města Východu, Západu, Jiho-Východu a Severozápadu. Zachované exempláře těchto map bývají značně opotřebené a není pochyb o tom, že si jejich uživatelé přečetli také informace o službách, jež na nich Pastor zájemcům o cestu do Ameriky nabízel. Kromě jiného seznamoval ctěné publikum i s kompletními náklady na dopravu z Hamburku do různých amerických měst ve vnitrozemí, kam započítával cenu lístků na místní železnici. Různé americké železniční společnosti představovaly ostatně před koncem devatenáctého století na svých mapách středoevropské veřejnosti půdu, jíž získaly v rámci koncesí na stavbu drah protínajících pláně na západním břehu Mississippi i způsoby možností jejího nabývání včetně dlouhodobých úvěrů. Na počátku devadesátých let adresoval Pastor svým potenciálním zákazníkům barevný leták. Obrázek dýmajícího parníku Fürst Bismarck doprovázel text představující Hamburg-Amerikanische Packetfahrt Actien-Gesellschaft jako jednu z největších paroplavebních společností na světě s více než čtyřiceti obrovskými loděmi. Mezi tři tisíce zaměstnanců patřil i český jednatel, jakožto prostředník mezi společností a českým obecenstvem. Není to tudíž žádný zbytečný poběhlík aneb vtíravec, jenž by jako upír na vystěhovalce čekal a je lákal. Německá paroplavba ho musí mít kvůli českému obecenstvu a české obecenstvo ho musí mít kvůli německé paroplavbě. Kdybych já zde nebyl, byl by zde někdo jiný a kdo ví, jestli by někdo jiný českému obecenstvu poskytoval tak platných služeb, jako já. Vystěhovalci mohli při cestě do Ameriky vybírat ze tří typů lodí, obyčejné odplouvaly z Hamburku každou středu, poštovní každou neděli a expresní každý čtvrtek. První přepluly Atlantik za 14 až 15 dní, druhé za 11 až 12 dní a expresní potřebovaly na stejnou trasu pouze týden či osm dní. Za lístek na expresní parník sice zaplatil cestující o dvacet marek víc než za přepravu lodí obyčejnou, zato si ovšem mohl být jist, že se plaví, podle agentových slov, na nejrychlejším a nejbezpečnějším plavidle na světě. Největší loď flotily a celé Evropy Bismarck o délce 502 stop a šířce 57 a půl stopy dosahovala rychlosti téměř čtyřiceti kilometrů za hodinu. Byla podle Pastora nepotopitelná díky dvojitému plášti v dolní části lodi a rozdělení plavidla do vodotěsných sekcí. K posádce nepatřili jen důstojníci, námořníci, inženýři či topiči, ale také holič a cukrář. Kromě přepravy v kajutách první a druhé třídy nabízeli agenti i pět oddělení v mezipalubí. V této době už vyrostl Pastorovi velký konkurent v podobě Ferdinanda Misslera. Ten sice původně hledal zákazníky především mezi českými zájemci o emigraci do Spojených států, nakonec se ovšem specializoval na vystěhovalectví do Latinské Ameriky, zejména Argentiny, kde si otevřel vlastní zastoupení. Ze své brémské kanceláře rozesílal do celé střední Evropy nejen tisíce exemplářů brožurek s výmluvným titulem Spolehlivý rádce pro cestovatele do Ameriky, ale také stručné anglické a španělské konverzace. Ve Spolehlivém rádci inzeroval prodej přepravních lístků na rychlolodi z Brém do Ameriky i výměnu peněz a se skromností vlastní své profesi hned v úvodu textu oznamoval: Na cestu do Ameriky vydá se pod ochranou mou každoročně mnoho tisíc cestovatelů z Čech, Moravy, Haliče, Uher atd., které jak pečlivě, tak svědomitě k jejich největší spokojenosti vždy vypravím. Kromě obvyklých výzev k opatrnosti před podvodníky a nezodpovědnými agenty, jejichž informace neodpovídají skutečnosti, vyzdvihoval Missler úroveň cestování na zcela nových, pěkných, velikých a pohodlně zařízených poštovních parnících jak v kajutách, tak v mezipalubí, které volila pro cestu do Ameriky kvůli nižší ceně většina vystěhovalců. Mezipalubí (třetí třída) je velmi pohodlně zařízeno a tak rozděleno, že rodiny, paní a dívky bez průvodu, jakož i muži od sebe odděleni jsou. Místnosti mezipalubní (za noci elektricky osvětlené) jsou velmi světlé a prostranné a jsou čerstvým vzduchem stále provětrávány, jakož i parou dobře vytápěny, takže nemožno se nachladiti. Postele jsou čisté a slamníky vždy čerstvou slamou opatřeny. Vydatná a silná strava jest zákonem předepsána a podává se čtyřikrát denně jakož i čerstvý bílý chléb. Kojenci obdrží čerstvé mléko, které k obsluze paní a dívek určené ošetřovatelky nejméně třikrát denně roznášejí. Nemocní obdrží zvláštní, lodním lékařem předepsanou stravu; chorobným neb slabým ženám a dětem dodá se silná polévka z masa a vejce. Missler pak nabízel všem, kdo si to budou přát, zaslat jejich rodinám informaci o šťastném přistání v Americe hned potom, co agent obdrží ve své kanceláři příslušnou telegrafickou zprávu od přepravní společnosti.
ŠPATNÁ POVĚST Přestože se agenti velice snažili prezentovat svoji činnost jako obětavou a nezištnou službu všem, kdo chtěli zkusit svoje štěstí za mořem, měli obecně špatnou pověst. Nedůvěru, již k nim chovaly rakouské úřady, potvrzovaly časté případy odmítnutých žádostí o legalizaci působení v českých zemích. Když pak uspořádal v roce 1912 zahraniční odbor České národní rady velkou anketu o problematice vystěhovalectví, v níž zaslal množství dotazníků institucím i významným osobnostem znalým situace v dané oblasti, přišla řada velmi kritických odpovědí vůči činnosti agentů. Významná část respondentů dokonce soudila, že vystěhovalectví, k němuž zaujímali vesměs odmítavé stanovisko jako k jevu oslabujícímu českou společnost, má dvě hlavní příčiny – sociální a hned na druhém místě právě činnost agentů zastupujících přepravní firmy. Proto požadovali respondenti buďto přímo zákaz aktivit těchto agentů, nebo zřízení úřadu pod přímým dohledem státu, který by seriózně informoval o možnostech emigrace včetně cestovních otázek. Zklamání nad kvalitou služeb poskytovaných agenty, či dokonce podvádění veřejnosti z jejich strany pak odráží korespondence a různá svědectví publikovaná dobovým tiskem či „cestovatelskou“ literaturou. Zatímco tak Missler velebil hotel, v němž argentinská vláda ubytovávala v prvních dnech evropské přistěhovalce, nešetřil jeden z nocležníků při popisu svých zážitků kritikou: Po celní prohlídce byli jsme zavedeni do vystěhovalecké budovy o dvou patrech, rozkládající se nedaleko přístavu. Tehdy ještě to bylo staré stavení, sbité z poloshnilých prken, činící dojem spíše hodně sešlého cirkusu než ‚vystěhovaleckého hotelu‘, jak tato stará červotočivá budova byla úředně nazývána. Tam jsme byli ubytováni ve špinavých a smrdutých světnicích, kde jsme ztrávili [!] první noc. Poprvně jsem spal v Argentině! František Čech–Vyšata popsal i způsob, jenž do Argentiny přivedl jednu z rodin jeho už latinskoamerických přátel. Dozvěděl jsem se při tom, jak lehkovážně se oba manželé vydali na tuto cestu, která za dané situace znamenala pro ně katastrofu. Bylo to za krásného večera, když se Poláková roztesknila o jejich pěkném domku s malou zahrádkou, který měli ve své vlasti. Muž byl zaměstnán v dole a spokojeně a rád se staral o svou rodinku. Tu vpadl do jejich vísky agent zámořské dopravní společnosti, který v brzku několik rodin přemluvil k přeplavbě do zámoří. Tomuto útoku však Polákovi odolali, ale pak náhle počal přicházet z Brém jeden prospekt za druhým, vypočítávány skutečné případy, kdy vystěhovalci zbohatli takřka za jedinou noc a – červ byl zasazen. Celé noci přemýšlela o tom, stále bojujíc, až podlehla. Dobrý její muž ovšem poslechl, prodal domek a teď jsou zde v tomto postavení… Přesto však nepřinesl konec aktivit agentů přepravních společností v českých zemích ani zákrok rakouských úřadů, ani znechucení veřejnosti. Velkou ránu pro ně znamenala až první světová válka a změna situace ve střední Evropě, ale také v Americe po skončení válečného konfliktu. Od počátku dvacátých let začaly Spojené státy omezovat počet přistěhovalců, a protože to byly právě USA, kam mířil v předcházejících desetiletích hlavní proud evropských emigrantů, musel doznat celý stávající systém podstatné proměny a „klasičtí“ agenti období masové migrace ve střední Evropě rychle mizeli.
LITERATURA J. Polišenský, Úvod do studia vystěhovalectví do Ameriky I–II, Praha 1992, 1996; F. Kutnar, „Počátky hromadného vystěhovalectví z Čech v období Bachova absolutismu“, Rozpravy ČSAV, č. 15, Praha 1974; F. Missler, Spolehlivý rádce pro cestovatele do Ameriky, Bremen, b.d.; J. P. H-ský, Přátelské slovo pro americké vystěhovalce, Praha 1872.
Josef OPATRNÝ (nar. 1945) působí jako vedoucí Střediska ibero-amerických studií FF UK. Zabývá se dějinami amerického kontinentu, především devatenáctého století, a obrazem Ameriky v české společnosti.