Ta slova se k sobě nehodí. Zkuste si je napsat vedle sebe: komiks o Miladě Horákové. Ale jen pokud pod termínem komiks vnímáme žánr humoristické, dětské nebo tzv. pokleslé literatury. Když jej budeme brát jako osobitý kulturní fenomén, který má i osvětovou, případně propagandistickou funkci, už nám jeho spojení se jménem této ženy, jež je symbolem zvěrstev prováděných komunisty, tak podivné nepřijde. Nebylo to navíc poprvé, co se některá postava z českých dějin objevila v komiksovém zpracování — například již za druhé světové války se stal hrdinou jednoho amerického obrázkového časopisu český odbojový pracovník Jan Smudek.
Tenký, čtrnáctistránkový sešitek s červenou obálkou a černobílými ilustracemi vydal ve Spojených státech v roce 1951 Národní výbor pro svobodnou Evropu. K nám se dostal pravděpodobně až po roce 1989, kdy jej dcera Milady Horákové a Bohuslava Horáka, Jana Kánská, předala Národnímu archivu v Praze spolu s dalšími písemnostmi a fotografiemi vztahujícími se k jejím rodičům. Kromě pozoruhodného komiksu obsahovala krabice, kterou z Ameriky přivezla, například deníkové zápisky a vzpomínky jejího otce.
Neznáme autora ilustrací, ani doprovodných, anglicky psaných textů. Ale porovnáme-li informace v komiksu s prameny a nejnovější literaturou o Miladě Horákové, zjistíme, že autor komentářů musel životní příběh této statečné ženy znát velmi dobře a neopíral se jen o svoje vzpomínky nebo svědectví českých exulantů, ale měl pravděpodobně k dispozici i písemné materiály. Zcela patrné je to například v části, kde je popisováno její věznění během nacistické okupace: „Ačkoli jí donutili pracovat v podzemní továrně na střelivo, na polích zamořených komáry anebo uklízet gestapácké domácnosti, Milada si nikdy nestěžovala. (...) Její optimismus a naděje byly povzbuzením pro její spoluvězně. (...) V pevnosti Terezín strávila Milada Horáková šestnáct měsíců na samotce, dalších šest v temné, izolované kobce. Ačkoli nikdy nemohla na čerstvý vzduch, byla spoutána řetězy, kousaly ji obrovské krysy a k jídlu dostávala jen minimum polévky a vody, odmítla se nacistům podrobit. Mnoho měsíců na samotce zatřáslo s Miladiným zdravím. Jakmile však byla propuštěna mezi ostatní, bez ohledu na vlastní stav se starala a pečovala o staré a nemocné vězně. Její nepoddajný duch byl zářným příkladem ostatním, slabším vězňům, aby se nevzdávali.“
Milada Horáková o svém věznění napsala v roce 1947 ve stati „Národně socialistické ženy v odboji 1938—1945“ následující: „Velkou část své vazby jsem byla v samotce. Půl roku jsem byla z trestu za neprozrazení spolupracovníků Dr. K. Bondyho a docenta Fischera (oba byli židovského vyznání) dána do židovské cely bez vycházky a se všemi potupami, které snášeli ve vězení Židé. (...) V Terezíně jsem byla pět a půl měsíce v těžké vazbě v kasematech a později v r. 1944 také v tzv. bunkru na mužském dvoře. (...) Nejdříve jsem pracovala na pletení dřevěných rohoží, pak sedm měsíců ve švadlenské dílně, pak na poli, v prádelně, jako služebná v rodině gestapáckého dozorce a konečně v ženské ošetřovně. V Lipsku jsem pracovala v podzemí věznice v muniční továrně...“ Snad jen ty obrovské krysy jsou autorovou hyperbolou, neboť i věty o jejím odhodlaném úsměvu a o tom, že ač sama nemocná, obětavě se starala o spoluvězně, je pravdivá. Památník Terezín zaznamenal po válce svědectví tamních vězňů. Většina z nich uvádí, že dokázala držet ostatní "nad vodou", pomáhala, jak mohla, a večer se s ostatními modlila. Nazývali ji prý Anděl Terezína.
Komiks obsahuje několik drobných nepřesností a tvrzení nepodložených prameny — například že se jí nacisté báli odsoudit k trestu smrti, aby z ní nevytvořili mučednici (to jistě roli nehrálo, vzpomeňme na jiné ženy, které nacisté bez skrupulí popravili — na vůbec první Češku odsouzenou německým lidovým soudem k trestu smrti, Inku Bernáškovou, dceru Vojtěcha Preissiga, či na mladičkou Marii Kudeříkovou) nebo že ji v roce 1945 osvobodili Američané v koncentračním táboře (Horákovou konec války zastihl v káznici Aichach u Mnichova), že její sluha byl ve skutečnosti špeh (služebná u Horákových byla sice členkou KSČ, ale nepotvrdilo se, že by na ně donášela).
Životní příběh Milady Horákové si o literární nebo filmové zpracování přímo říká. I pro komiks je její dramatický osud, její boj se silami zla a obětování se pro vyšší mravní ideály silné téma, o čemž svědčí i expresivita ilustrací, které svým stylem nezapřou dobu svého vzniku.
Jak již bylo řečeno, komiks vyšel v roce 1951, tedy rok po popravě Horákové, která tehdy otřásla svobodným světem. Připomeňme, že o milost pro ni žádala řada významných světových osobností i organizací. Národní výbor pro Svobodnou Evropu, který jej vydal, byl založen 1. června 1949 v New Yorku s cílem přispět ke svržení totalitních režimů v zemích tzv. lidové demokracie. Později byl přejmenován na Výbor pro svobodnou Evropu, který stál u zrodu Rádia Svobodná Evropa.