- Jacques Le Goff (82)
K tomu, abych zde uvedl některé názory "starých mistrů" historiografie, mne vede úcta k jejich dílu, nikoliv úcta k vysokému věku. Autorita starců v pradávných dobách vyplývala z toho, že se nepsalo nebo psalo málo a paměť byla skutečně jedinou pokladnicí vědění. Vysoký věk již dávno není zdrojem autority a předmětem úcty, ani zárukou moudrosti, spíše pramenem skepse a pesimismu. Nicméně existují výjimky. Jednou z nich je nejslavnější žijící francouzský medievista Jacques Le Goff. Překročil osmdesátku, je nemocný, ale pracuje a sleduje a komentuje dění kolem sebe a snaží se stále promlouvat nejen ke kolegům, ale i k veřejnosti.
Le Goff se zapsal do dějepisectví jako vůdčí osobnost třetí generace školy Annales, čili "nové historie". Je také bojovníkem za rehabilitaci "dlouhého" středověku jako plnohodnotné epochy, která trvala od rozkladu římské říše do 18. století. Za skvrnu na středověké civilizaci pokládá nejen inkvizici, nýbrž i křížové výpravy. „Nepřinesly žádný pokrok... a skončily pokořením a vyhnáním Západu. Velkým vítězem křižáckých výprav je Saladin... a výpravy dodnes živí nenávist musulmanů.“ Tak jednoznačně může mluvit jen ten, kdo nepřestává svou dobu a civilizaci vidět z historického nadhledu.
Z této výše se může vyslovovat jednoznačně i k současnosti. Le Goff je přesvědčeným Evropanem a odmítnutí návrhu evropské ústavy Francouzi pokládá za chybu. Říká také: „Nenávidím takové knihy jako je Orwellův román 1984, protože není včleněn do dějin.“ Současné politické problémy Evropy považuje za přechodné a „podprůměrnost vládců nezabránila lidstvu vyvíjet se přesto k lepšímu“. Jako doklad uvádí vládu krále Karla VI. (1380—1422). „...tento šílený vládce panoval přes třicet let a v době jeho vlády země prosperovala materiálně i intelektuálně.“ Odmítá pesimismus vycházející z obav z přetechnizovanosti dneška. „Věřím, že člověk je schopen zvládnout techniku. Ta sterilizuje leda idioty. Vlna terorismu je dočasná a totéž platí o oteplování planety, jak prokazují dějiny klimatu... A z krizí se rodí pokrok.“ Historická práce vede tohoto starého mistra k optimismu, i když se nabízí otázka, zda přílišný nadhled neodvádí pozornost od konkrétních problémů současnosti, které se skrývají nebo jsou skrývány a často vyžadují mikroskop, aby byly vůbec zahlédnuty a poznány?
- Jacqueline de Romily (94)
Této velké dámě historie a hellénismu je devadesát čtyři let. V rozhovoru z počátku roku pro Point odpovídá také na otázku, jaký je její recept na intelektuální mladistvost: „Láska pro to, co dělám, k mým výzkumům, k mé práci a k mému drahému Thúkydidovi. Ale... stáří je strašlivý zápas, kde máme jistotu, že podlehneme ...člověk možná dospěje k moudrosti, k nadhledu, k morální odvaze, ke stoicismu... ale ztrácí zrak, sluch a nemůže chodit.“ Tato klasická filoložka a historička řecké kultury psala knihy o řecké demokracii, modernosti Eurípida, o objevu svobody ve starém Řecku. Učila na univerzitách a stala se členkou nejprestižnějších akademií.
Ani ona nepropadá skepsi, ale uchovala si na velké problémy naší doby kritický, erudovaný pohled. K čemu ji dovedlo studium řecké kultury a demokracie ? „Učit se myslet, uvažovat, být přesný, zvažovat výrazy svého projevu, naslouchat druhému — to znamená vést dialog, což je jediný způsob, jak postavit hráz tomu strašnému násilí, které se kolem nás šíří a ...hrozí, že právě ono pohltí náš západní humanistický ideál.“ Na otázku, zda se obává války civilizací odpovídá: „Ani tady nesmíme zjednodušovat. Já odmítám shrnovat, schematizovat problémy politickou terminologií plnou anachronických narážek. ...jediným nebezpečím je demagogie. Neupadněme do ní ...od Alkibiadových dob se nic nezměnilo. Proměny jsou okrajové, anekdotické. Jen nekulturnost se rozmohla.“
Dodejme také, že se rozmáhá brutalita všeho druhu. Není to jen produkt nekulturnosti. Je to také produkt brutalizace obrazu dějin, který nabízí masová media, první velmoc naší doby.