Nejdřív se mě zmocnilo znechucení z mizerně odvedené práce pana Jiřího Fiedora po přečtení jeho článku „Bílé vrány v černém kraji“ s podtitulem „Chartisté a nezávislé iniciativy na Ostravsku“ (DaS 2/2007) a časopis jsem odložil. — Po chvíli mi došlo, že nemohu jen tak spolknout autorovu výmluvu na nedostatek pramenů — nedokáže-li je objevit, ať se nepouští do tak závažných témat a nezkresluje historii.
Prvním ostravským signatářem Charty 77 byl ing. Jan Leštínský, v roce 1968 angažovaný odborář a "tribun lidu" z Nové huti. Jeho jméno je už na prvním seznamu, protože byl shodou okolností v prosinci 1976 v Praze "při tom". Dále to byli v lednu 1977 PhDr. Jaroslav Krejčí, reformní komunista, kdysi pedagogický pracovník katedry marxismu-leninismu na Pedagogické fakultě v Ostravě, následoval jeho syn Jaroslav Krejčí ml. a dcera Taťána Krejčí, Ludvík Kavín a Nika Brettschneiderová a také já. — Všichni jsme byli už před podpisem Charty 77 vystaveni tlaku ze strany StB a nakonec přinuceni k vystěhování. Na počátku roku 1977 se v Ostravě objevil Zdeněk Vokatý (Londýn) s manželkou Dášou Vokatou — oba signatáři Charty. Také je StB vyštvala nejprve z Ostravy a pak z Československa. (Zde bych se ohradil proti slovnímu spojení odešli do exilu, což navozuje dojem, že to byl odchod dobrovolný. — To tedy rozhodně nebyl!)
Petr Podhrázký (nikoli Podhrázský) se v roce 1978 vrátil po rozpadu manželství z Tábora do Ostravy, upsal se ke spolupráci s StB, účelově podepsal Chartu 77 a byl vyslán do Vídně, odkud posílal informace o chartistech v exilu. Což vyšlo najevo až po jeho smrti (1990).
K dalšímu ve zmiňovaném článku nejsem kompetentní se vyjadřovat, protože jsem nebyl "přímým účastníkem", ani jsem se nepídil po pramenech. Obávám se však, že pan Jiří Fiedor cosi zanedbal.