Výstava V barvách chorobných, která v únoru 2007 skončila v Obecním domě, představila syntézu dosavadního systematického zájmu kurátora Otto M. Urbana o projevy dekadence ve výtvarném umění. Tato výstavní událost zůstane zachována v katalogu, který ve spolupráci s Obecním domem vydalo nakladatelství Arbor vitae. Velkoryse vypravená publikace je díky nekonvenční grafické úpravě a typografii Roberta V. Nováka ukázkou současného knižního umění a odkazuje k zálibě v bibliofilii, charakteristické právě pro dekadenty konce 19. století. Novákem zvolená růžová barva ostře světélkující z černého pozadí sugeruje přiznanou chorobnost a provokativnost tohoto krajního proudu modernismu, jenž je představen v několika stech reprodukcích a ve studiích Otto M. Urbana, Daniela Vojtěcha a Luboše Merhauta.
V úvodu se Urban zamýšlí nad místem dekadence mezi četnými proudy konce 19. století, ve výtvarném umění dekadence podle něj „vzniká subjektivním spojením obsahových extrémů naturalismu a symbolismu, spojením patologie těla a ducha umění“, forma je přitom závislá na vyhrocenosti obsahu, a proto nejednotná. Urban ve svém výkladu navazuje na přelomové práce Petra Wittlicha o umění fin de siłcle, zejména na Českou secesi (1982). V podstatě obsahový výklad dekadence — jako idey, pro niž umělci vytvářejí vlastní subjektivní formy — umožňuje jednak upozornit na nepříliš známá díla tvůrců, kteří s dekadencí dosud nebyli spojováni (objevem jsou rané malby J. Panušky nebo F. Kavána), jednak vytvářet nové spojnice mezi umělci různých generací a estetických názorů (v malbě a grafice např. M. Pirner, K. Hlaváček, F. Kobliha, J. Zrzavý, J. Váchal, E. Filla, B. Kubišta; v plastice F. Bílek, Q. Kocian, J. Štursa, L. Šaloun, B. Kafka). Ve filosoficko-esteticky založené studii „Na radikálním křídle moderny“ Daniel Vojtěch vynoření pojmu dekadence pronikavě spojuje s osvícenskými koncepcemi dějin a s emancipací racionální subjektivity. Pojem dekadence, původně vztažený k úpadku Říma, v 18. století začal označovat určitý negativní příznak modernosti, který je zároveň jako prvek iracionální vylučován mimo dějiny do oblasti ne-rozumu. Dále je zachycen moment, v němž moderní umění, zvně stigmatizované jako dekadentní, tento pojem provokativně přijímá pro označení vlastní diference a tematizací sféry instinktivní a emocionální začíná narušovat racionální konstrukci subjektu. V pregnantní charakteristice modernismu Vojtěch za konstitutivní rys určuje styl, jenž se v dekadenci stává výlučným kriteriem. Jako umělecké hnutí se dekadence vyhranila v 80. letech, studie se blíže věnuje její francouzské, anglické i české podobě. V posledních částech autor naznačuje limity a obtížnou udržitelnost dekadentního stanoviska, napjatého mezi sebetvorbou a sebedestrukcí, přitom však právě význam stylizace směřující k ideálu autonomie umění pokládá za nezastupitelný — stále znovu totiž vytváří alternativu „empirii, totálnímu nároku ideologií a univerzálnímu rozvrhu matematické přírodovědy a techniky“; dekadent je ironickým zpátečnickým protivníkem perspektivistických projektů.
Studie Luboše Merhauta „Vrchol a propast v jednom“ poukazuje na spojení dekadence na konci 19. století především s literaturou. Implicitně tak klade otázku oprávněnosti užití pojmu ve výtvarném umění, kde se nikdy nestal určitou vymezující kategorií. Problém mnohovýznamovosti, která se zdá základním rysem pojmu i v literatuře, Merhaut řeší rozvržením různých souřadnic a jejich proměn (návaznosti na předchůdce, mezigenerační polemické střety, rozrůzňování původně shodných generačních východisek, časopis Moderní revue, hlavní kritická stanoviska aj.), zachycuje tak literární jev v historických proporcích a zároveň citlivě zachovává jeho mnohovrstevnaté dění. Studie také v přesné zkratce charakterizuje dekadentně symbolistní poetiku, nezaměřuje se přitom jen na básníky stěžejní (O. Březina, K. Hlaváček, J. Karásek, S. K. Neumann), ale osvěživě uvádí také autory dnes téměř neznámé (K. Kamínek, K. Nejč, L. Ziková, V. Houdek, L. Křikava ad.).
V textu „V barvách chorobných“ O. M. Urban přibližuje proměny v českém výtvarném umění v letech 1880—1914 a počátky dekadence mimo akademické prostředí a charakterizuje ústřední představitele. Výtvarná díla v druhé, rozsáhlejší obrazové části pak osvětluje nejen Urbanův komentář, ale i citace dekadentní lyriky a dobové umělecké kritiky. Vzniká tak jedinečný, kompozičně vyvážený celek, který nově aktualizuje vztahy mezi poezií a výtvarnictvím, navazované na přelomu století. Maximálně také nechává promlouvat umění a dobové prameny, ovšem v předem stanoveném rámci čtyř základních tematických řad: autostylizační polohy umělců zachycuje oddíl „Zachmuřený, zhýralý, morózní“; zobrazení ženy a extrémní vztah obou pohlaví část „Démon láska“; herezi a mystiku vyrůstající z náboženské krize oddíl „Satanické halucinace“; téma nemoci a smrti je soustředěno v části „Očistec smrti“.
Interdisciplinární, esteticko-filosoficky, literárně- historicky a kunsthistoricky založený přístup k tématu, svou náročností u nás vzácný, přináší nová vymezení dekadence v českém umění, zbavená pejorativního příznaku, který pojem s různým zacílením měl od osvícenství až do věku avantgard a totalitních režimů. Příspěvky z různých stran akcentují hraniční povahu umělecké dekadence a její tvůrčí, anarchické a individualistické složky, nově zhodnocují stylotvorný výkon umělce na pomezí mezi rozumem a sférou šílenství, instinktu a smrti; otázku aktuality idey dekadence však především otevírá bohaté množství děl výjimečné estetické hodnoty. Arbor vitae, Obecní dům, Praha 2006, 416 s., 1990 Kč