Češi a jejich setkání s mořem. Téma nesamozřejmé, ale přitažlivé. Nesamozřejmost, údiv, někdy i obavy a strach z neznámého, to vše provázelo setkání středoevropských suchozemců s mořským a oceánským živlem.
K setkání s mořem museli se staří stejně jako současní Čechové vydat na cestu. To je banální konstatování, z nějž ovšem plyne, že také popisy moře a zážitků z plavby nalezneme v cestopisech, cestovních denících, zprávách, v korespondenci. Ve vybraných ukázkách najdeme zážitky cestovatelů z moří jižních i severních, z pobřežní plavby stejně jako z transoceánské cesty. Někteří z našich mořských cestovatelů si mořské trmácení zvolili dobrovolně, jako třeba zvídavý českobratrský student Daniel Vetter, jiní se museli s plavbou nevolky smířit, aby se dostali ke svému cíli, k poutním cílům ve Svaté zemi, do jezuitských misií v Latinské Americe či do odlehlé grónské misijní stanice herrnhutských bratří. Svou cestu více či méně svědomitě popsali a z jejich líčení vyplývá víc strázní a útrap než cestovních radostí. Plavbu znejisťovalo přirozeně hlavně nepřející počasí, bezvětří či bouře nebo mlhy, ale také loupeživí piráti, ozbrojené nepřátelské lodi a ovšem mořská nemoc či nedostatečná strava. Přesto najdeme v mnoha líčeních spoustu postřehů a pozorování, které dokazují, že si naši cestovatelé plně uvědomovali výjimečnost svého zážitku. Začtěme se do některých z nich.
OLDŘICH PREFÁT Z VLKANOVA (1523–1565) Pocházel ze zámožné pražské patricijské rodiny, která se díky obchodu suknem dopracovala roku 1545 dokonce rytířské nobilitace. Prefát vykonal svou zbožnou pouť do Svaté země v roce 1546 a vlastně jí završil období svých studií. Své zážitky z cesty do Palestiny prý nejdříve nechtěl vydat tiskem, na domluvy přátel se k tomu v roce 1563 přece jen odhodlal. Z původního tisku z pražské oficíny Jana Kozla, opatřeného i dřevořezovými ilustracemi, pořídil moderní edici v roce 1947 Karel Hrdina. Prefát byl vzdělaný muž, jenž se zajímal především o matematiku a astronomii. Jeho cestopis do Svaté země je sice důsledně založen na vlastních zážitcích, avšak zároveň je prodchnut snahou vyprávění systematicky uspořádat a čtenáře všestranně poučit. Tak jako pro většinu palestinských poutníků v 16. století začala pro Prefáta jeho pouť v Benátkách. Dopravu poutníků k jejich cíli zajišťovali na svých lodích benátští obchodníci, kteří sami obcházeli hostince a nabízeli se poutníkům. V druhé kapitole Prefát otiskuje celou Smlouvu mezi patronem neb hospodářem lodí a poutníky. V další se pak dozvíme O spuosobu a velikosti navi nebo lodí i o tom, co v ní bylo, což doplnil pečlivý Prefát ještě obrázkem: A protož aby každý tomu všemu, co jsem tuto o té naší navi nebo šífu psal, lépe vyrozuměti mohl, teď pravý její conterfet neb vymalování má. Následující kapitolu věnoval pak posádce, přičemž si všimněme, jak se vyrovnává s nedostatkem české námořnické terminologie: O čeledi patronově v navi a jaké jich práce: Předkem jest patron, to jest pán neb hospodář lodí; ten vší i vším, co jest v ní, vládne tak jako hospodář v domě svém, ačkoli pravý pán lodí, čí jest byla, s námi jest nebyl, nebo ostal v Benátkách; než poslal s námi jednoho na místě svém. Ten vším vládl, jako by sám pán byl, též i patronem sloul a říkali mu Antonio Diaganzi. Po patronovi jest druhý hejtman lodí, který slove vlasky capitaneo de la nave. Potom jest třetí cesty vůdce, který navi její cestou zpravuje, a ten slove vlasky pilota, latině guberantor navis, německy mu říkají Stirman, ten opatruje kompas neb stellam maris a jeho ouřad jest, aby cestu věděl a lodí dobře a právě její cestu zpravoval. Čtvrtý jest ten, který plachty zpravuje, a ten slove vlasky luggiero a má ouřad a práci, aby plachty zpravoval, a také má stříbrnou píšťalku vždycky na hrdle, a když na ni zapíská, tehdy marynáři pacholci všickni se mu ozvou a on jim káže, co potřeba: plachty obraceti, spouštěti, vytahovati a cožkoli jiného potřebí. Ten nastrká nahoře lodí dva neb tři malá praporečky a po těch zví, odkud vítr jde a kdy se promění. Potom jest jiný, který slove paron, ten pacholkuo marynářuo pobízí k dílu, s nimi k zemi jezdí po sladkou vodu, po zboží a jiné potřeby. Pod tim jest opět jiný, který slove vlasky peneze, ten zpravuje a opatruje předek lodí, kotve odvazuje, když se spouštějí, a zase když se vytahují, přivazuje. Potom jest skalko, ten muože slouti česky kuchmistr nebo maršálek, který vydává špíži kuchaři a co má vařiti, jako maso, chléb a jiné věci k jídlu náležité. [...] Ani výčtem posádky a jejích úkolů Prefátovo bezmála encyklopedické vypsání dočasného domova poutníků nekončí. V další kapitole se věnuje právě cestujícím a vylíčí, Jakou stravu patron v navi dával a na čem jsme léhali. Cesta do Palestiny vedla po zavedené trase s přistáními na Korfu, Zakynthu, Krétě a Kypru a cestou na východ nebyla rušena nějakou mimořádnou událostí. Prefát popisuje plasticky všední život poutníků během plavby: Potom když po obědě bylo, šel každý z poutníkuov po navi, kam mu se líbilo, někteří hráli v vrhcáby, v karty, někteří sobě nětco čtli, jiní rozprávěli, někteří kvasili, neb každý skuoro z poutníkuov měl v své truhle svého vína láku neb puol, a když jsme to vypili a potom k kterému ostrovu přistali, nakoupili jsme jiného. Jiní pak také spali a činili, co se každému vidělo a zdálo i náležité bylo. Podstatně dramatičtější průběh měla však zpáteční plavba, kdy byli vracející se poutníci přepadeni nedaleko Kypru pěti tureckými galérami. Účast poutnických pasažérů na obraně lodi nebyla přitom diktována jen pudem sebezáchovy, ale byla zakotvena přímo ve smlouvě s patronem: A tu hned počali stříleti ze všech čtyř gallí do naší nave, takže kule skrz navi nahoře proskakovaly a létaly třísky a kusy prken od nave odskakovaly. A netoliko z kusouv, z ručnic a puolhákuov na nás do nave stříleli, ale také šipkami z lukuo velmi zhusta, co by pršelo. Ale plachta veliká nás hrubě před šipkami hájila, neb tehdáž nebylo skuoro žádného větru a ona rovně doluo visela a v ní šipky vázly, každá skůro po peří uváznouc dál proniknouti nemohla [...] Náš pak patron z dobytým kordem běhaje sem i tam po navi nás napomínaje těšil jako dobrý muž; poté hned jsme z naší nave zas také na ně stříleti počali a jim se brániti. [...] Visel pak zadu z navi řebřík udělaný z provazuo [...] Po tom řebříku počali Turci nahoru lézti z bárky do naší navi; tu na nás, kteří jsme uprostřed lodí na plácku byli, bylo zkřiknuto a zavoláno, abychom tam běželi. A když jsme nahoru zadu na navi vešli, vidouc je nahoru lézti, kamením jsme na ně házeli, a tak je s toho řebříku sehnali. Byl mezi námi jeden mnich bosák Slovák; ten tomu jednomu Turku, který přední na řebříčku byl, dal kamenem, až doluo do moře spadl. [...] V tom střílení a šarvátce zabito a zastřeleno v naší navi, kteří tu hned na místě ostali, 9 osob, 5 poutníkuov a 4 marynáři pacholci, krom co jich zraněno bylo a potom zemřelo. Neb zastřelen byl jeden dobrý člověk stavu rytířského z švábské země, pan Jakub z Hundtpis, který v Jeruzalémě na rytířstvo pasován byl, na té cestě tovaryš muoj milý. Ani tím však nebyl konec všech nebezpečí. Až skoro na konci cesty, totiž na Jadranu poblíž ostrova Visu, potkala Prefátovu loď nejničivější bouře za celou cestu. Náš autor předešle nejprve soustavné vylíčení průběhu mořské bouře, založený na shrnutí minulé zkušenosti, a v kapitole O bouři mořské veliké, kterak se při ní od počátku až do konce děje pokračuje pak téměř reportážně: Po západu sluonce k hodině na noc vnenadále vítr velmi veliký od západu se strhl, takže s velikou těžkostí a prácí plachtu velikou jsme doluo spustili a svázali a zadní plachtu kosovatou, které mezana říkají, u hořejšího konce vítr svou prudkostí nám roztrhl, čemu žádný neuvěří, kdo toho nevidí, aby plátno tlusté a nové vítr tak roztrhnouti mohl [...] Také moře se všecko zdvihlo a zdulo a vlny velmi veliké nahoru k nebi se vyzdvihovaly, k tomu z nebe příval veliký se doluo do moře lil, takže se zdálo nic jináč, než že moře nahoru do oblakuo vstoupiti a oblaci do moře spadnouti a jedno z druhým se zmíchati chce; a taková bouře a šturm, hruoza a strach na moři byl, že, jak říkáme, soudného dne dosti bylo, a jináč jsme nevěděli, než že již všickni utoneme a zahyneme. [...] A tak ta ukrutná bouře trvala tu celou noc až ke dni.
DANIEL VETTER (1592–1663?) Českobratrský student v Brémách pocházel z Hranic na Moravě. S bratrským knězem Janem Salmonem podnikl zcela ojedinělou plavbu na Island. Vypluli v létě 1613 na kupecké lodi z Brém a po 9–11 týdnech se vrátili do Hamburku. Vetterův text byl ve své době evropsky ojedinělým popisem tohoto odlehlého ostrova. Účel cesty obou Čechů neznáme, skoro se zdá, jako by tu šlo jen o cestovatelskou zvídavost a touhu po dobrodružství. Rovněž nevíme, kdy Vetter svůj cestopis nazvaný Islandia aneb Krátké vypsání ostrovu Islandu zapsal. Tištěné české vydání je datováno až po Vetterově smrti a jeho moderní edici, z níž zde vycházíme, vydal v roce 1931 Bohuslav Horák. Sám autor přišel roku 1632 do Lešna, kde byl ordinován na kněze a postaven do čela tamější bratrské tiskárny. Po zkáze Lešna odešel do slezského Břehu, kde se stal v roce 1663 spoluseniorem Jednoty. To je také poslední zmínka o něm. Na cestu do ostrova Islandu vypravili sme se z slavného města říšského Brému v dolních Sasích při řece Veseře [...] Od toho města plavili sme se na malé lodi ke dvoum šífům, kteříž od města šest mil na řece již jmenované stáli a do Islandu plouti měli. Na ten jeden z nich vstoupili sme a na den božího Vstoupení, dobrého větru dostavše, pustili sme se s pomocí Boží a s vzýváním jména jeho svatého na moře; a tu již pořád bez všelijakého stavunku plavili sme se až k Islandu. Na té cestě víc zarmoucených věcí nežli veselých a potěšitedlných sme zakusili. Veselá sic a potěšená věc byla, že v devíti dnech tak daleko sme připluli, že sme Island, kterýžto okolo čtyř set mil od Brému vzdáli jest, s předního konce nejen znamenati, ale dosti dobře spatřiti mohli. Ale i to s nebezpečenstvím smíšeno bylo. První nebezpečenství měli sme od loupežníků mořských, kteříž druhého dne našeho se plavení na nás natrefili a za námi na svém velikém šífu se hnali, my pak plachtu horní na prostředním sloupě k vůli a vystřelení jejich z kusu velikého sme spustiti musili domnívajíce se, že by konfojové, to jest průvodcové mořští byli; ale když k nám blíže připlouli, spatřili sme, že loupežníci sou, jichž sme se velmi lekati a báti počali; pročež, co kdo lepšího a obzvláštnějšího měl, do poslamek, obuví, za bednění v šífě a jinam, kamž kdo nejlépe věděl, schovali. Ale mimo naděj Bůh je zdržel, že k nám k samým nepřiplouli; než vidouce šíf chatrný, propustili nás. [...] Druhá žalostná věc aneb nebezpečenství byla nemoc mořská, kteráž nemálo také, ale velice nás trápila a rmoutila. Nebo několik jich stonalo, i kupec, s nímž sme se byli vypravili, i marinář sám také bídný byl, a v nemnohých dnech, jakž sme se na ostrov dostali, umřel [...] Také u Vettera najdeme velmi expresívní zážitek z mořské bouře, kterou cestovatelé prodělali na zpáteční plavbě: Když sme již mezi Škoty a Hytland [tj. Shetlandy] přijížděli, bouře veliká se strhla a vždy více po tři dni a tři noci se rozmáhala. [...] Plavci všecky plachty dolu spustiti museli a nechati větru šífem zpátkem hnáti tam, kamž vál. Nebylo tu lze ani na vrch šífu vyjíti, nechtěl-li od vln zlit a zkropen býti. Nebo tak silně na šíf bily, že se přes šíf přelívaly a přenášely; koho na vrchu zastihly, pracně ten s suchou nití odtud odešel a silně se držeti musel, aby jej z šífu do moře nevyrazily. Jaký tu strach byl, když šíf ze všech stran od násilného vlnobití praštěl, ti, kdož toho co zkusili, nejlépe vědí! Jaký ovšem tehdáž, když jednoho času v noci již lámati se počal a voda pomalu se do šífu lila, povědíti téměř nelze. Jak nám to vděčnou věcí bylo, když v druhou noc vlna okno dosti silně ucpané a železnými hřebíky zacvokované nad hlavami našimi v komoře, v níž sme odpočívali, vyrazila, na nás plným oknem za hrubou chvíli tekla, takže sme již sotva zívali, i to v dobré paměti zůstává. [...] Ze všeho však díky Pánu Bohu, jako že i toho nám bez ublížení zdraví našeho okusiti dal. Dopustil nebezpečenství, avšak neopustil, nedal v něm zahynouti, vyslyšel nás, vytrhl z něho a šťastně potom asi v týmdni k břehu, až k [...] Hamburku [...] nás přivedl. K nejbarvitějším pasážím Vetterova spisu patří jeho zoologické exkursy, viditelně ovlivněné ovšem kdovíkde vyslechnutými báchorkami. V dalším textu, zde již vypuštěném, nechybí ani mořský had nebo trojhlavá obluda. O rybách a potvorách mořských okolo Islandu: Jsouť pak velrybové na pohledění velice hrozní, jakož pro svou velikost, tak i pro svou černost, nebo samy oči toliko jejich blyští se a k ohni podobné jsou. Když se po moři procházejí, tehdy mnoho vody vysoko před sebou ženou, a kdekoli se vyskytují, tu voda se vzhůru jako skály dme a zdvíhá, vyskytnouc se nad vodu, skrze chřípě své, kteréž jako nějaké komíny veliké a velmi široké mají, vodu, kteráž se v nich zadrží, vysoko nahoru vydmychují a v tom vydmychnutí tak ji zdrobí, že nejinak než jako mlha býti se zdá, a vítr to bere a do povětří zanáší. To pak vydmychování jejich tak se hřmotně děje, že je i na dvě míle slyšeti může, ano i spatřiti. [...] Spatřují se také okolo Islandu ryby, kteréž Schwerdfisch [tj. mečoun] slovou, a ty jsou v nepřátelství s velrybem. Ty, majíc na hřbetě dlouhé a velmi ostré špice, velrybům nemalou škodu a překážku činí, pod ně podbíhajíc a prudce sebou nahoru vyhazujíc, takže i rány škodlivé v břichu velrybovém dělají.
P. VÁCLAV EYMER (1661–1723) Další příležitostí k dalekým mořským plavbám byly zámořské misie, na něž se vydávali zvláště jezuité (po nich ovšem i příslušníci některých dalších řádů) z české provincie. Jedním z nich byl Václav Eymer, který pocházel z Mělníka a do Tovaryšstva vstoupil roku 1678. Jako indipeta (tj. žadatel) se ucházel o práci v misiích jedenáctkrát, teprve podvanácté mu bylo vyhověno. Z Čech se vydal v zimě 1692 do Janova, odtud po moři do Cádizu a nakonec v červenci 1693 přes oceán, do Karibské oblasti Ameriky. Jeho dopisová svědectví tu otiskujeme dle edice a v překladu Zdeňka Kalisty Cesty ve znamení kříže. Dopisy a zprávy českých misionářů XVII–XVIII. věku ze zámořských krajů, vydané v Praze 1941. Z dopisu psaného v Seville 13. května 1692: Vypluli jsme z Janova 2. března na lodi, která se jmenovala kdysi ,Naděje‘ a dnes se zve ,Sv. František Xaverský‘ [...] 21. března, než jsme přijeli do Alicante, spatřili jsme za nastalého bezvětří spousty delfínů, kteří se vymršťovali z vody, a, když lodníci zahvízdali, připlouvali blíž k lodi [...] Vyrazili jsme odtud 25. března. Zatím umřel jeden lodník a, jak je při pohřbívání námořníků zvykem, byly mu uvázány na nohy dvě koule a byl vržen do moře; pohřební obřad byl uzavřen ranou z děla. Z dopisu odeslaného z Mexika 19. prosince 1692: Velmi zajímavé je tu vypsání zásob, kterými se vybavovala loď k zámořské plavně přes Atlantik. V popisu lodi a jejího zařízení si zase Eymer nezadá s Prefátovou systematickou důkladností: Nyní co možná stručně vylíčím V[aší] D[ůstojnosti] cestu ze Španěl do Mexika. 15. července vstoupili jsme na jednu z nejsilnějších a největších lodí, nazvanou Santo Christo Maraçaigo. Za místo na lodi a za jídlo jsme dali 9000 pataconů [tj. brabantských tolarů], zaplativše ještě zvlášť za naše zvláštní zavazadla. Tato loď byla přede dvěma léty vybudována v Americe z cedrového, ne však neporušitelného dřeva a připlula minulého roku do Španěl; nyní, obtížena nadmíru zbožím a zejména bohatě obsazena apoštolskými misionáři, prvním svým návratem přináší přešťastnou pomoc své matce. Velikost lodi si lze představiti podle toho, že jen pro zabezpečení rovnováhy, která jinde zabezpečuje se kameny, aby majitel lodi mohl zároveň využíti i dna, bylo tu složeno sedm tisíc centů železa. Ostatní váhu jsem nemohl přezvědět, ale znalci mi odhadli cenu zboží, svěřeného této lodi, na devět či osm milionů. Hlavní stožár je 48 loket vysoký a je z jediného kmene; na něm visí největší plachta, na jeho rahnoví jsem napočetl 40 lodníků pracujících tak, aby jeden druhému nepřekážel. Na tomto kmeni nahoře je upevněn jiný o 28 loktech, z něhož visí plachta zvaná gabbia. Nad tu se na širém moři upevňuje třetí kmen, 8–9 loket dlouhý, s něhož splývá třetí plachta zvaná bonnete. Druhý stožár jest o málo menší; ostatní dva, jež jsou určeny k jiným potřebám, jsou značně nižší. Loď vezla 500 lidí; ponor její činil 12 loket neboli 4 sáhy, nad vodou vyčnívala 20 loket. Zaopatřivše si potřebnější věci na 100 dní a přijavše na loď asi 100 beranů, množství telat, něco krav a 1500 slepic, tak aby každý den vedle soleného masa bylo možno přidati něco čerstvějšího, vypluli jsme 18. července okolo 9. hodiny ranní, pozdraveni salvou z 12 děl v přístavu, šťastně na svou pout. [...] Plavili jsme se již devět dní a dosud jsme se nedostali z obzoru Španěl [...] začala [tedy] celá loď navečer toho dne devítidenní pobožnost k svatému Ignácovi; a ne nadarmo, neboť okolo půlnoci začal vát od východu nejprve mírný vítr, který pak s východem slunce zesílil a konečně začal hnát loďstvo plnými plachtami, takže 30. července jsme minuli Kanárské ostrovy, které jsou od Španěl vzdáleny 300 mil. 31. července [tj. svátek sv. Ignáce] jen s obtíží jsme odsloužili dvě tiché mše [...] neboť vítr rozbouřil moře v malou bouři a zdálo se nám, že sestupujeme s hory, jak byly vlny veliké. [...] Vedle obvyklých trablů s počasím vyplňuje Eymerovu relaci také pozorování mořské fauny: Když jsme vypluli z Portorika ... za bezvětří objevilo se množství žraloků. Je to velmi žravý druh ryb; cokoli se mu naskytne, i člověka, popadne. Proto námořníci sedí na bocích lodi opatrně, obráceni dovnitř korábu, aby se příliš nepřiblížili nohama k vodě. Neboť nejednou se stalo, že takový neopatrník byl za nohy stržen žralokem do moře. A věru zdá se mi, že není lepšího prostředku jak zkrotit bujnost námořnické chásky, která, chtějíc se vykoupat, vrhá se i s vrcholku zádi do moře (tak nerozvážní jsou mnozí), než, zavolá-li někdo, že se blíží žralok. Tu se všichni co nejrychleji utíkají na loď a oblékají se. Spatřivše žraloky, vrhli jsme do vody velikou, na patřičném provaze připevněnou udici s kusem masa, přidavše ještě, abychom oklamali zuby té bestie, k udici na prst tlustý železný drát, a šťastně jsme chytili tak velikého [žraloka], že šest silných lodníků, kteří předtím jiným provazem – jak, nedovedu říci – bleskurychle dravce ve vodě omotali, že se nemohl hnouti, mělo co dělat, aby jej vytáhlo na loď. Na palubě, mlátě volnou částí ocasu, dával takové rány, že jsme se báli, že paluba se zřítí do moře. Když byl žralok přivlečen na loď, vyloupli mu oči a přivázavše mu na hlavu veliký hliněný džbán, pustili jej ne bez veselosti na svobodu. Tento dravec, třebaže je tak strašný, má i tvory, kteří jej milují; proto zhusta, jak sám jsem viděl, provázejí jej jako dva efebové dvě jiné ryby, podobající se prostřední štice, černě a bíle pruhované, které, když uvidí žraloka, okamžitě se všechny sletí k jeho ocasu a při plavbě jej provázejí tak, že zůstávají stále u jeho ocasu a nikdy nepřijdou k jeho ústům; nedbají-li toho, utrpí nemalou pohromu. Zatím co tyto věci ulehčovaly nám v době bezvětří vedro, které do nás pražilo, a zároveň dávaly nám látku k přemýšlení, celá loď, zneklidněna dlouhotrvajícím bezvětřím, jala se horlivě naléhat, abychom započali devítidenní pobožnost k svatému Františku Xaverskému. [...] 24. září navečer pobožnost [...] započala; po celou dobu její zůstával však světec hluchým k našim prosbám, neboť po všechen čas trpěli jsme nejprotivnějším bezvětřím za strašného slunečního žáru. A přece jaké to bylo štěstí! Neboť od 10. září (jak nám později ve Veracruzu vyprávěli), řádila na moři [v Mexickém zálivu] vichřice tou měrou, že mnozí již o příchodu loďstva pochybovali [...] A kdybychom byli měli příznivý vítr, není pochyby, že bychom byli zakusili zuřivost vichřice [...] 4. října skončila pobožnost k svatému Františku Xaverskému a současně ustala vichřice v Mexickém zálivu. Té noci lodník, který právě byl dokončil zbožně pobožnost [...], spadl s prostředního ráhna a, zaopatřen svatými svátostmi, umřel.
BRATRSTVO KÖNIGSEEROVIC A BRATR GRILLICH Poslední ukázkou našeho výběru je Zpráva Bratrstva Königseerovic a bratra Grillicha o jejich cestě z Barby až do Lichtenfelsu v Grönlandu, od 2heho Marcy až do 8ho Julii 1773. V Herrnhutu-Ochranově došlo pod patronátem majitele panství hraběte Zinzendorfa v roce 1727 k oficiálnímu ustavení obnovené „Jednoty bratrské” či „moravské církve“, výslovně navazující na předbělohorskou českou Jednotu bratrskou. V roce 1731 navštívil Zinzendorf dánský královský dvůr a už v roce 1733 tři ochranovští vyslanci – Christian David a bratranci Christian a Matthäus Stachové – zamířili do Grónska. Tam založili Nový Herrnhut a krátce nato i osady Lichtenfels a Lichtenau. Tyto misijní stanice se tu pak udržely až do konce 19. století, v bývalém Novém Herrnhutu v hlavním městě Nuuku působí dnes dokonce grónská univerzita. Náš text je zprávou od tří dalších misionářů, kteří se vydali na dálný sever roku 1773. Jejich původně německou relaci přeložil neznámý J. Š., zřejmě duchovní helvétské církve z Hrušové na Vysokomýtsku okolo roku 1830. Text zatím nebyl publikován. Misionáři se vydali z anhaltského Barby do Magdeburku, odtud po Labi lodí do Lauenburgu, kde si najali vůz a pak loď do Kodaně. Odtud vypluli 20. dubna 1773 do Grónska, kde byla jejich cílem osada Lichtenfels (dnes Qeqertarsuatsiaat). Dne 20ho Apr. šli sme na náš šíf. Ten šífař jmenuje se Hermann Kofod, s kterýmž se taky bratr Herrnberg do Grönlandu plavil. My sme se dne 20ho z rána odplavili, jsouce plni radosti, a myslili sme, že bez velké obtíže do Grönlandu se doplavíme, ale večír o 10ti hodinách stal se vítr protivný, a my sme se museli zpátky do Helsingör vrátiti. Dne 25ho pruboval šífař opět se odplaviti, bylo však ale na darmo a my sme museli v trpělivosti očekávati na pohodlnější čas. Náš čas na šífě hleděli sme našemu srdci k užitku a k požehnání vynaložiti. […] Já sem na větším díle můj čas k tomu vynaložil s Grönlandskou řečí se známiti. A někdy sme, já trochu na harfu a bratr Grillich na housle melodie hráli a moje manželka k tomu zpívala a tak sme měli každý večer, když ticho bylo, požehnanou zpěvací hodinku. Dne 3. máje odplavili sme se a ještě spolu jiných několik a sedumdesát šífů. […] Dne 8ho k večerou dostali sme bouřlivé povětří, které 24 hodin trvalo, kdežto vlny jedna po druhej přes náš šíf se válely, my sme nemohli celou noc spáti; já však ale sem, buď Spasiteli chvála, na té celé cestě ustavičně zdráv zůstával, jakož i také moje manželka a bratr Grillich mnoho nestonali na mořskou nemoc. […] Dne 16ho uhlídal bratr Grillich ze šífu hrozné zvíře zvejší jednoho muže z moře vystupovati a náš šíf sobě ohlížeti, snad to byl mořský had. […] Dne 20ho dostali sme dobrý vítr, kterýž tři dni trval a s kterýmž sme se jedno sto mil byli odplavili, začež sme Spasiteli velice vděčni byli. Však nám ale brzo nová nouze nastala, kteráž nás do velké péče přiváděla, nebo náš šíf dostal nějakou díru, tak že každou hodinu přes sto okovů vody vyplumpováno bylo. Šífař se vynasnažoval co jeho možného to místo vynalézti, poněvádž v kuchynným sklepě tak bylo slyšeti do šífu técti jako když lep ze sudu vytáhne, nemohl ale to místo nalézti a do nějakého stanoviště se připlaviti bylo pozdě. […] Dne 30ho byla tak silná bouřka, že se šífař o velké žezlo (Mastbaum) obával. […] Dne 3.ho Junii bylo zase bouřlivé povětří; […] v noci udeřila jedna vlna s takovou mocí do šífu, že nebylo jináče, než jakoby se všechno roztrhnouti chtělo. V tyto dni viděli sme také bez počtu mnoho mořských ptáků, což nám ale nikdy milé nebylo, poněvadž vždycky nějaká bouřka na to následuje. […] Dne 26ho byla silná mlha, takže skoro nic viděti nebylo, což nám odpoledne velký strach způsobilo, nebo mímo našeho nadání byli sme vůkol a vůkol ledem obklíčený, takže sme sotva dosti s bídou šíf obrátiti a k polední straně se plaviti mohli, což se, buď Bohu chvála, beze škody stalo. Dne 23ho měli sme poslední bouřku, která nad všecky jiné předešlé ta nejsilnější byla, takže nám šífař řekl, to že není bouřka, nýbrž poloviční orkán. Žádný marinář nemohl pro silný vítr na šífu státi a až po kolena stáli vždycky ve vodě. […] Dne 30ho Junii uhlídali sme ponejprv Grönlandské hory a děkovali sme Pánu Bohu, že nám tak daleko dopomohl. […] Dne 2ho Julii před polednem o 10ti hodinách došli sme žádoucí skončení naší cesty a připlavili sme se do stanoviště Friedrichshaab [dnes Paamiut v jižním Grónsku], kdežto sme naši kotev spustili. […] Nuž Bohu buď chvála a díky vzdané za tuto šťastně dokonanou cestu. Amen
Zdeněk HOJDA (nar. 1953) přednáší na FF UK, zabývá se dějinami kultury 16.–19. století, historií cestování a skandinávských zemí.