Česká historická obec je plná zvláštních paradoxů. Jedním z nich je fakt, že členové této obce zvolí za knihu roku 2005 titul Vítězové? Poražení?, téměř 2000 stran redakčně upravených rozhovorů s disidenty a předními představiteli komunistického režimu, zatímco velká většina z nich se při zmínce o oral history jen potměšile usmívá. Asi to prostě byly jen zajímavé rozhovory... Omyl. To, co nabídl Miroslav Vaněk a kolektiv jeho spolupracovníků v této dvoudílné publikaci, představuje jedinečný soubor pramenů nejen v českém, ale i v širším měřítku. Centru orální historie ÚSD AV ČR se totiž povedl nevídaný počin: soubor rozhovorů, které autoři čtenářům předložili, nemá v současném vývoji ani jednoho z hlavních center bádání o oral history obdobu. Američané se v rámci oral history věnují především menšinám, které se stávají většinami. Škola Annales vytlačila francouzskou oral history do prostoru státního sektoru, poněvadž každodennost se stala jejím vlastním výsostným územím. V bývalém komunistickém bloku jsou snad nejblíže tomuto směru rozhovory s německými historiky na téma nacifikace německého dějepisectví za hitlerovského Německa. Tématu společenských elit ve 2. polovině 20. století se na této úrovni dosud nikdo nezhostil. Na kongresu v Sydney tento fakt ocenili historikové oral history z celého světa a Praha byla navržena jako jedno z možných míst zasedání kongresu v roce 2010.
Recenzenti publikace Vítězové? Poražení? vytýkali autorům chybějící interpretaci uvedených rozhovorů. S ní přichází teprve sborník textů Mocní? a Bezmocní?. Všechny studie, jichž je v knize devět, mají identickou strukturu a metodologicky se zcela shodují, což je fenomén v českých zemích zcela ojedinělý, který svědčí o úzké a příkladné spolupráci všech zúčastněných autorů.
Vlastním cílem knihy byla interpretace klíčových témat rozhovorů v kontextu rozhovorů samých. Tato témata byla již částečně předem určena okruhem otázek, který vytipovali hlavní řešitelé výzkumu. Studie se tak odvíjejí především od interpretace problému generační výměny v oficiálních strukturách, osoby Gorbačova a jeho místa v paměti bývalých funkcionářů i disidentů a významu 17. listopadu 1989. Tato tematizace je největší výhodou interpretace rozhovorů, stejně jako je však i její největší slabinou. Autorům totiž často nedovoluje jít za ni samotnou. Je nicméně nesporné, že teprve ona umožnila tyto fenomény jasně zachytit. Autoři díky ní například velice citlivě popsali formování novodobých mýtů české společnosti, kam patří například osoba Václava Havla, jiné mýty naopak zřetelně vyvrací. Mocní se na pozadí formování těchto mýtů jeví jaksi bezmocně: velké většině z mýtů vdechli život právě oni. To je zřetelně patrné v interpretacích postojů dobové funkcionářské elity. Dalším velkým tématem je postavení Michaela Gorbačova a jeho nahlížení očima těchto funkcionářů. Gorbačov je uváděn jako zrádce dělnické třídy (Vladimír Janota), nebo jako ten, kdo to teda potentoval geniálně (Milouš Jakeš). Soustředěním se na tyto okruhy se ze zorného pole interpretace vytrácí ono panoráma každodennosti, možných témat by se dalo v rozhovorech objevit snad i více. Schází zde také vzájemná konfrontace postojů obou skupin elit: jednotlivé studie se zabývají buď pohledem komunistických funkcionářů, nebo pohledem disidentů, pouze v jediné studii (Petry Schindler- Winstenové) se tyto dva světy protínají.
Největším přínosem k výzkumu období tzv. normalizace je však tematizace úpadku starých elit a vzestupu nových elit. Pohled samotných funkcionářů na nástup nové generace okresních tajemníků a na vzestup "mladých" do nejvyšších funkcí není zatížen žádnými vědomostmi, které mohli načerpat z denního tisku či z jiných médií, včetně historických studií. Do hry vstupuje snad jedině jejich reflexe historických událostí, s níž však zkušený tazatel kalkuluje předem, a nemůže jej překvapit. Na výměnu elit komunistických kádrů se dá aplikovat Paretova teorie úpadku a vzestupu elit. V rovině obecné refl exe doplňuje toto téma ona již zmiňovaná proměna reflexe Gorbačova v českém prostředí. V textech však stojí za povšimnutí i úpadek starých disidentských elit a nástup nových.
Interpretace rozhovorů vydaných v roce 2006 je významným počinem, jehož hlavní význam spočívá v tom, že definitivně pohřbívá hned několik mýtů. Kromě mýtů uvedených výše je to především mýtus absolutní moci mocných a absolutní bezmoci bezmocných. V dnešní společnosti tak populární černobílé vidění tohoto období šedne a místy dokonce začíná probleskovat i mnohem barevnější obraz. Na pozadí osobních výpovědí se období normalizace jeví zcela zřetelně jako ona post-totalitní společnost, jak ji ve svém eseji označil Václav Havel. I za onou rituální komunikací se však ukrývá člověk.
Samotná publikace nejde za cíle, jež si vytkla. Jejich překročení je úkolem historiků, kteří se budou jednoho dne zabývat celkovou syntézou daného období. Právě na sborníku textů Mocní? a Bezmocní? se však ukazuje specifikum práce s historickým pramenem typu rozhovoru. V knize proto neschází ani fundovaný rozbor povahy rozhovorů i jejich respondentů: proč se věnoval ten který respondent jistému tématu více a jinému méně (Petra Winsten-Schindlerová, Jana Nosková), jaké volil výrazové prostředky (Jiří Petráš, Miroslav Vaněk), atd. Právě v těchto studiích se prokazuje specifická povaha rozhovorů oral history. Rozhovor není doplňkem archivního materiálu úřední provenience, nýbrž jeho rovnocenným partnerem. Fenomén formování společenské paměti a vytváření novodobých mýtů nelze zachytit v záznamech jednání úředních institucí. Projevují se v osobních reflexích, v sémiotické proměně jazykových jevů dané doby, v proměně vnímání historismu atd. Problém rozhovoru coby nového typu pramene připomíná v českém prostředí kvadraturu kruhu: uznáváme jejich význam, v očích historika jim však schází ona historická hodnota "pravého" pramene.
Rozmach oral history je bezesporu jedním z doprovodných jevů konjunktury pamětí, která v současné době zmítá Evropou. Problém však tkví jinde: přestali jsme si posílat osobní vzkazy v podobě psaných dopisů, deníky si vedeme v počítačích a většina lejster, které si doma zakládáme, jsou především složenky a účty. Myslím, že být historikem za sto let by pro mnohé z nás ztratilo své kouzlo. Třeba nám teď nabízí oral history náhradu za to, co dnes rozumíme pod pojmem pramen a osobní pozůstalost. Nevím. Jen mě děsí představa archivního materiálu úřední provenience, který se co nevidět stane alfou a omegou historického bádání. I tak může vypadat paměť našeho národa za pár let. Někomu ta myšlenka může přijít zajímavá a velmi vědecká, mně osobně nikoliv. Mocní by se v takovýchto dějinách stali ještě mocnějšími a bezmocní ještě bezmocnějšími.
Prostor, Praha 2006, 412 s., 395 Kč