Často, když nějaká instituce slaví významné jubileum, iniciuje zrod publikace, jejíž autor má jeden hlavní úkol — důstojně instituci oslavit. Podobně je tomu v případě knihy, na jejímž obsahu mají kromě Miroslava Novotného podíl také Jiří Dvořák a Bohumil Jiroušek, členové akademické obce nedávno zřízené Filosofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.
Od vlastního úvodu již kniha „usiluje o poznání a přiblížení vývoje školských i vědeckých institucí, které se v daném období zásadním způsobem zasloužily o rozvoj vzdělanosti na jihu Čech a dosud nebyly souhrnně podchyceny v odborné literatuře“. Hned první kapitola („Dějiny školství a vzdělanosti v historické perspektivě“) patří spíše k těm méně zdařilým, byť nakonec na pěti stranách poskytuje stručnou odpověď na bazální otázku po smyslu celé publikace. Pokud by kniha měla skutečně obohatit naše poznání dějin školství, měla by začít již zevrubnou, tedy nikoli povšechnou kritikou dosavadních zkoumání.
V kapitolách III.—VI. postupuje autor "trychtýřovitě" od dějin evropské vzdělanosti, dovedených po práh moderny, přes dějiny školství a vzdělanosti v českých zemích do doby tereziánských reforem, aby v kapitole páté stanul se svým zkoumáním v době předbřeznové. Tyto tři kapitoly jsou jakýmsi jevištěm a kulisami části, jež pojednává „Proměny českobudějovického školství na prahu nové éry (1762—1848)“. Zde, na rozdíl od tří předchozích oddílů, kde byl nucen se spokojit s kusými studiemi nebo ne vždy vyhovujícími kompendii, mohl Novotný již navázat na soustavnější regionální výzkum, jemuž jako vedoucí mnoha diplomových prací de facto "velel" a jejž mohl takto poprvé syntetizovat do většího, kompaktnějšího autorského celku.
Kapitola „Škola ve službách občanské společnosti (1848—1948)“ je nejprve zaměřena na proměny školství v českých zemích do roku 1918, poté mezi léty 1918—1948 a až následně se autor opět vrací ke školství českobudějovickému. Jih Čech je tedy prakticky omezen na krajské město, školství v Českých Budějovicích je potom sledováno podrobněji na příkladech — kněžském teologickém institutu — biskupském semináři a (německém a později také českém) učitelském ústavu.
Líčením dějin obou učitelských ústavů autor připravil půdu dvěma kapitolám, jejichž obsah je oním nejbezprostřednějším impulsem k vydání knihy: kapitola osmá nese název „Českobudějovické vysoké školy v letech 1948—1989“ a devátá „Alma Mater Budvicensis“. Ačkoli kvalitu — přes vše řečené — nelze upřít ani předchozím částem textu, považuji poslední dvě kapitoly za nejhodnotnější. Zejména v první z nich se autoři potýkali s nepřehledným množstvím často kusých pramenů, což Novotný vyřešil přizváním svých dvou kolegů; v závěrečné kapitole pak pramenná základna, dosud velkou měrou neutříděná, opět narůstá na šíři. Práce na obou kapitolách pak s sebou nesla ještě jedno velké riziko. Mnozí z těch, o nichž se zde pojednává, jsou dosud činní členové akademické obce nynější Jihočeské univerzity. Přesto právě tyto dvě kapitoly představují nosný odrazový můstek dalších zkoumání, syntetizují data často obtížně dostupná a představují Jihočeskou univerzitu "od plenek". Stručný přehled dějin jejích jednotlivých součástí pak celou práci završuje.
V závěru neschází nutné přiznání faktu, že celá kniha představuje pouze neúplný přehled dějin vyššího školství a vzdělanosti na jihu Čech. Jen v Českých Budějovicích dnes působí také další vyšší odborné a vysoké školy, které však musely zůstat stranou pozornosti. Kniha je bezesporu dárkem univerzitě k jejím narozeninám. Název publikace tak nesmí ve čtenáři vyvolávat dojem, že půjde o komplexní pojednání. Skvostná kniha s plnou nůší příloh všeho druhu je totiž především svědkem své doby. Chvat, aby byla dokončena k stanovenému datu jí zřejmě trochu ublížil — vinit z toho její autory by však byla neodpustitelná chyba. Za pět, za deset let, k dalšímu jubileu, bude i nová narozeninová publikace jistě lepší. A její autoři budou triu Dvořák, Jiroušek, Novotný velmi vděčni za jejich průkopnický čin.
Jihočeská univerzita, České Budějovice 2006, 268 s., 480 Kč