roce 1897 napsal Vilém Mrštík ve spisku Bestia triumphans následující slova: „...není kamene, na který by se městská naše rada neopovážila namířiti svou sekeru — ta Praha stále si není vědoma barbarského svého díla — pustoší a vandalizuje dál a není týdne, ba není dne, aby člověk se strachem nebral noviny do ruky, nedočte-li se tam zas, že nějaký "genius" za souhlasu celé rady povstal s novým návrhem a patronu svou vložiti hrozí i do těch míst, která po tolikerých bouřích a reptání považována byla za nedotknutelná...“
Dělnická kolonie Buďánka se rozkládá na rozhraní pražského Smíchova a Košíř v malebné poloze ve svahu nad dnes zatrubněným Motolským potokem. V osmnáctém století to bylo místo polí, vinic a zahrad, mezi nimiž byly volně roztroušeny jednotlivé usedlosti a panské letohrádky. Teprve s rozvojem průmyslu se zástavba začala zahušťovat. Buďánka založili před polovinou 19. století dělníci z blízkého pískovcového lomu a smíchovských fabrik. Tvořila samostatnou osadu o čtyřiadvaceti domech. Ve druhé polovině předminulého století v ní žilo necelých tři sta obyvatel.
Dělnická kolonie Buďánka kolem roku 1920
(Archiv Klubu Za starou Prahu)
Aby uvolnila místo nové výstavbě. Ve Střešovicích to měly být diplomatické rezidence, na Buďánce panelák pro zaměstnance ministerstva vnitra. Město stihlo od starousedlíků pod nátlakem vykoupit domy a pozemky. Pak přišel listopad 1989 a demoliční výměr se podařilo zrušit. V roce 1993 byla dokonce osada Buďánka jako mimořádný urbanistický celek dochované drobné zástavby prohlášena městskou památkovou zónou. Zkázu nastartovanou vystěhováním stálých obyvatel se však zastavit nepodařilo. Budovy chátraly. Staly se přístřeším bezdomovců. Vyhořely. Střechy se propadly. Dnes zbyly z většiny domků pouze obvodové zdi. Více informací si lze přečíst na budanka.ecn.cz.
Prostá architektura malých domečků a zahrádek namačkaných ve svahu těsně na sebe má své kouzlo. Občanů a odborníků, kteří se vyjádřili pro jejich záchranu, bylo bezpočet. Zájemců nabízejících nejrůznější využití zachovávající celkový kolorit bylo také hodně. Ale již v devadesátých letech se zdálo, že k záchraně Buďánek chybí politická vůle a že Městská část pouze čeká, až destrukce postoupí do míry legalizující prodej uprázdněného lukrativního pozemku. Nic s tím neudělaly články v tisku ani projevy občanské nevole. Mediálně nejznámější je velký žlutý nápis na střeše posledního soukromého domu v kolonii. S dobou se mění. Nejprve zněl Pozor, chtějí nás zbourat, potom Koukale, padáme i na tvou hlavu. Nyní se dočteme: Obecní úřad — náš hospodář.
Jidáš zradil Ježíše za třicet stříbrných. Zastupitelstvo Městské části Praha 5 prodalo na svém zasedání 26. ledna 2007 Buďánka developerské společnosti za 31 miliónů. Osmadvacet zastupitelů bylo pro, jedenáct proti.
Ráz osady je založen na tom, že domky jsou malé a do značné míry připomínají spíše venkov než město. Zachování — nebo spíše rekonstrukce — něčeho takového je podmíněna přiměřeně skromným využitím. A skromné využití jak známo nevydělává velké peníze. Citlivá obnova Buďánek je možná pouze s pomocí dotací. Prodej pozemků se tak rovná demoličnímu výměru. Firma, která se z podstaty svého podnikání bude snažit dostat vložené prostředky zpět a ještě na tom vydělat, nemůže s patnácti drobnými domečky vystačit.