Český čtenář se knihou Svátky bláznů a karnevaly poprvé setkává s dílem francouzského historika Jacquese Heerse. Z posledních knih emeritního profesora pařížské Sorbonny lze jmenovat práci o francouzském šlechtici — masovém vrahovi mladých chlapců — Gillesu de Rais, a zejména knihu L´Historie assasinée — Les pièges de la mémoire, jejíž název bychom mohli volně přeložit jako Vraždění historie, v níž se autor zamýšlí nad současným stavem historiografie ve Francii, zejména nad jejím ovlivněním ze strany francouzské vlády a zákonodárství.
Heers není rozhodně prvním ani posledním historikem zabývajícím se problematikou svátků. Emmanuel Le Roy Ladurie popsal ve své obsáhlé práci Masopust v Romans průběh jednoho svátku od Hromnic po Popeleční středu 1579—1580. Už sám název jeho knihy dává tušit, že půjde o důkladný popis jediné události, zatímco Jacques Heers se nás rozhodl seznámit se světem svátků a karnevalů jakýmsi průřezem celé jeho šíře. Svátek je především zábava a rovnou zdůrazněme, že zábava mnohdy neodůvodněná, charakterizuje v úvodu své knihy Heers význam pojmu svátek. Svět, do kterého nás Heers zavádí, je plný barev, rituálů, symbolů a gest. Středověk bývá prezentován jako svět od antiky vzdálený, jde však o vzdálenost pouze zdánlivou, protože právě hry v mnohém na starší časy navazují. V Itálii se tak můžeme setkat s ceremoniálem triumfu s vavříny, vozy a zástupy lidí. Přímou souvislost se starší tradicí mají také některé křesťanské svátky. Okázalostí se vyznačovaly také slavnostní vjezdy panovníků do měst či jejich návraty z úspěšných bitev či cest a zejména korunovace, to vše doplněné slavnostní výzdobou, kašnami naplněnými vínem a proudem lidí v ulicích.
Pro příklady nemusíme ostatně chodit daleko. Pečlivě popsaná je například okázalá korunovace krále Václava II. a jeho manželky Guty v roce 1297. Cestu Karla IV. do Francie nedávno výstižně vylíčil František Šmahel, který mimo jiné uvedl řadu svědectví o slavnostech konaných na počest našeho panovníka. V okázalých slavnostech pak nezaostávala hlavně italská města. Dalším účelem slavností byla oslava společenského postavení, upevnění prestiže, privilegií a moci. Takovými oslavami mohly být svatby i pohřby.
Pro středověkou společnost bylo zcela přirozené, že řada slavností a svátků se konala v kostelích, kde se odehrával společenský život obce, uzavíraly se zde smlouvy, pořádaly hostiny a v jeho prostorách se často odehrávalo také milostné namlouvání svobodných dívek a chlapců. Podobnou funkci plnily také hřbitovy, šlo o jakési společenské a obchodní centrum, ale také o místo milostných schůzek. Svět živých a mrtvých nebyl oddělen zdaleka tak ostře jako dnes.
Pro někoho může být zvláštní, že právě svátky bláznů vzešly z církevního prostředí, přesněji řečeno z okruhu kolegiátních kostelů a jejich kanovníků. Datace těchto svátků bývala různá, nicméně časově svátky vycházely zhruba na měsíc od prosince do ledna (například svátek sv. Mikuláše, sv. Štěpána či Tři králové). Je třeba si také vyjasnit terminologii, neboť svátky bláznů nebyly oslavami bláznů a bláznovství, nýbrž svátky mnohem rozmanitějšími — šlo o svátek Neviňátek, svátek dětí, svátek osla apod. Prvotní obřady svátku bláznů se vyznačovaly na jedné straně oslavou dítěte, tj. Kristova dětství i dětí obecně, na straně druhé pak také velebením bezvýznamných obyčejných lidí z dolních pater společnosti. Do pomoci dětem se zapojovaly rovněž kolegiátní kapituly, zejména pokud šlo o správu darů a almužen.
Jakýmsi symbolem bláznovství je známá báseň Sebastiana Branta Loď bláznů, bohatě ilustrovaná dřevoryty, která inspirovala například Hieronyma Bosche, jenž na svém obrazu dokonale vystihl svět pomatenců se všemi jeho atributy. Své šašky a blázny měli také panovníci na svých dvorech.
K pestrému světu středověkých svátků patřily i turnaje, klání, bláznivé jízdy a karnevaly. Podle Heerse nelze pokládat turnaje a klání pouze za zábavu nejvyšších vrstev společnosti. Měšťané dokonce brzy začali pořádat své vlastní hry, zpočátku velmi přesně napodobující hry šlechtické, avšak s postupem času se měnící v žertovné parodie. Svět zábav samozřejmě přitahoval též mravokárce, ve Florencii to byl proslulý Savonarola, na území říše pak byl jeho předchůdcem kazatel Jan Kapistran, pověstný díky své misi i v Čechách. Heersova kniha, i když není prací z nejnovějších, je díky atraktivnímu tématu pro české čtenáře stále zajímavá, a to i přesto, že není a nesnaží se být vyčerpávajícím popisem všech svátků a zábav. Naopak mnohdy pouze naznačuje, a tím nechává prostor pro další možné výklady či badatele.
Přeložila Helena Beguivinová, Argo, Praha 2006, 228 s., 279 Kč