V nejrůznějších zemích světa se můžeme setkat s horami či vrchy, které pro svou dominantní polohu v krajině či z jiných důvodů odedávna poutaly pozornost obyvatel sousedních krajů, a byly proto obestřeny nejrůznějšími mýty, často etymologického rázu.
V Čechách to byl například Říp, šumavský Boubín, Oškobrh u Poděbrad nebo Turov u Náchoda, na Moravě Radhošť nebo Hostýn, ale i Petrovy kameny v Jeseníkách, Pálava a řada dalších. Pověsti s nimi spojené většinou byly původně rozšířeny jen v bezprostředním okolí hory, byly však i případy, že se některé z nich postupem doby staly majetkem celého národa. Tak tomu bylo zejména za rozmachu národního hnutí v 19. století, kdy se mnohé ze zmíněných hor proměnily v národní symbol a předmět celonárodního kultu. Staly se „památnými“ horami. V české mytologii sice horám nepřipadlo tak významné místo jako třeba na Slovensku Kriváni nebo Králově Hole, nicméně jejich postavení v systému nacionálních symbolů rozhodně nelze přehlížet. Mezi nejznámější z „památných“ či „posvátných“ hor Čechů, které jako „místa paměti“ napomáhaly upevnit historické vědomí české společnosti, patřil Blaník. Nápadný ortorulový vrch se dvěma vrcholy tvořící dominantu středního Posázaví získal symbolický význam v české národní ideologii díky spojení s pověstí o dřímajícím zázračném vojsku, jež v době nejhorší vyjede z hory na pomoc svému národu. Blanický mýtus měl ovšem poněkud zvláštní povahu. Události, jako byl příchod praotce Čecha na Říp nebo porážka Tatarů pod Hostýnem, sice nelze doložit prameny, ale logicky vzato se stát mohly a v jejich reálnosti národně uvědomělí Češi a Moravané v 19. století také upřímně věřili. Naproti tomu vyprávění o blanických rytířích bylo od samého počátku svého přerodu v „národní pověst“ chápáno nepochybně jako pouhý mýtus či symbol, v jeho reálný obsah věřil málokdo. A přesto právě toto vyprávění patřilo mezi našimi národními mýty k nejznámějším, nejpůsobivějším a nejinspirativnějším.
KOŘENY POVĚSTI Počátky blanického mýtu sahají hluboko do středověku. Tak jako v řadě jiných případů, i k jeho vzniku přispěla vedle dominantní polohy Blaníku v krajině také existence pozůstatků dávných staveb na jeho temenu i úbočí, jitřící lidskou fantazii. Svědectví o blanické pověsti se poprvé vynořují na počátku 15. století, v okamžiku, kdy se také nakrátko mihne v pramenech blanický hrad, který stával nejspíše na Veřejové skále, kam lidé později kladli vchod do blanického podzemí. Ve složitém, neklidném čase kolem roku 1400 se v Čechách, stejně jako v sousedním Německu, objevilo hned několik falešných poutních míst, mezi nimi i náš Blaník. Jakýsi laik žijící v blízkosti hradu tehdy začal vykládat, že na hoře odpočívají těla apoštolů Petra a Pavla, a vyzýval k tomu, aby sem lidé nosili kameny na zamýšlenou stavbu kostela. Na Blaník skutečně začali proudit poutníci z okolních míst, avšak když roku 1404 zasáhl pražský arcibiskup, poutě ustaly. Vědomí magického významu hory nicméně přetrvalo. Ještě v 15. století zanechalo stopy ve dvou písemných projevech, ve Vidění pana Oldřicha z Rožmberka (údajně z roku 1417) a v proroctví Mikuláše Vlásenického, lidového kazatele z jižních Čech. Rožmberkovo vidění zřejmě mělo v očích současníků ospravedlnit konverzi pana Oldřicha ke katolické víře, k níž došlo na samém počátku husitského hnutí. Některé nesrovnalosti časových údajů a zejména relativně přesná předpověď délky husitské periody v českých dějinách i fakt, že text je dochován až v rukopisech a tiscích ze 17. století, vesměs jezuitské provenience, vedly některé historiky k pochybnostem o jeho stáří a k domněnce, že jde o jezuitské falzum. Pravděpodobnější však je, že text přece jen vznikl v okruhu pana Oldřicha z Rožmberka, ne však v počátcích husitství, ale spíše až na sklonku Rožmberkova života. V proroctví Mikuláše Vlásenického, pocházejícím asi ze 70. let 15. století, již nalezneme nám dobře známou pověst o vojsku spícím v hoře. V první části proroctví jsou nejdříve podrobně líčeny pohromy, které stihnou obyvatele Čech pro jejich hříšnost a bezbožnost. Obyvatelům Čech bude dána výstraha osmi znameními, mimo jiné tím, že hora blanická pomalu schnouti bude od svrchu dřeva, znamenávajíce proměnu času. Magická hora se však v proroctví objevuje ještě jednou, a to již přímo jako úkryt božího vojska. Úplné české znění proroctví se nám dochovalo až v rukopisu z přelomu 16. a 17. století, o něco starší jsou i jeho tištěné německé úpravy, záhy zpětně převáděné do češtiny. O dobové oblibě blanického proroctví svědčí nejlépe fakt, že jeho části byly přejímány ještě v 18. století do dalších textů. Základní obsah proroctví se v průběhu doby příliš neměnil, nicméně v mladších verzích docházelo k určitému ideovému posunu. V původním textu totiž nemělo blanické vojsko vyjet na pomoc českému národu jako celku, ale jen „věrným Čechům“, přijímajícím podobojí, přičemž po vítězné poslední bitvě zůstanou zachováni jen ti, kteří žili důsledně podle božího zákona. Postupně se však vytvořily dvě linie proroctví, husitská a katolická. A právě ve druhé z nich se vypuštěním motivu víry automaticky zvýraznil prvek nacionální, což vytvořilo dobré předpoklady pro pozdější přetvoření blanické pověsti v národní mýtus. Ještě dříve než k tomu ale došlo, byla v lokálním rozměru pověst obohacena o další prvky. V záznamech katolického kléru i vrchnostenských úředníků z okolí Blaníka, pocházejících z doby vrcholného baroka, se objevují zprávy o tajemném troubení a bubnování, o záhadných urozených jezdcích na koni, ale i o děvečce, kováři a postupně i dalších jedincích, kteří navštívili blanické podzemí a sešli se tu s jeho obyvateli. Pověst se tak dotvářela do podoby známé „pověsti o hoře“, jejíž analogie známe i z jiných částí Evropy. Na rozdíl od kyffhäuserské pověsti (Durynsko) nebo artušovského cyklu však prozatím bojovníkům dlícím v Blaníku stále chyběl jejich vůdce, bylo to vojsko zcela anonymní.
BLANÍK V LITERATUŘE Rozhodující podnět k přeměně blanické pověsti lokálního rázu v nacionální mýtus vyšel na konci 18. století z krásné literatury. Josef Schiffner totiž pověst zpracoval v povídku nazvanou Zdenko von Zasmuk und seine Gefärten oder im Berge Blanick eingeschlossene Ritter a roku 1798 ji anonymně vydal knižně. O rok později se knížce dostalo českého zpracování z pera Matěje Václava Krameria pod názvem Zdeněk ze Zásmuk se svými tovaryši, aneb Rytíři v Blanickém vrchu zavření. Posluchač Smetanovy Mé vlasti, přesvědčený, že vojsko spící v Blaníku byli husitští bojovníci, je ovšem obsahem Schiffnerovy povídky poněkud zaskočen a zmaten. V Blaníku totiž podle autora dřímali svůj sen někdejší katoličtí obhájci stejnojmenného hradu v čele s Menhartem z Hradce, padlí v boji s husity. K nim se připojí i hrdina knihy, jakýsi Zdeněk ze Zásmuk, a budou společně čekat na chvíli, kdy v nouzi nejvyšší vyjedou českému národu na pomoc. Od vydání Schiffnerovy povídky již zájem o Blaník v krásné literatuře neutuchal. Zpočátku o něm psali zejména němečtí autoři z Čech, vesměs vyznavači českého zemského patriotismu. Blanická pověst pronikala do sbírek lidových pověstí, ale stávala se i námětem povídek a básní německých autorů. Jejich zaujetí blanickým tématem trvalo až do let šedesátých, poté tváří v tvář rostoucímu česko-německému napětí v zemi utichlo. K německým autorům se záhy připojily i jejich české protějšky. Blanická látka totiž, jak ukázal Vladimír Macura, svým líčením protikladu světa uvnitř hory a mimo ni a jejich prolínáním vyhovovala dobovému romantickému zájmu o fantaskní témata, o míšení reálného a snového světa, navíc měla i významné nacionální konotace. Měla ještě jeden důležitý znak. Byla spojena s horou. Horská krajina se stala estetickým ideálem romantického umění, začala být ve stále větší míře navštěvována výletníky i organizovanými turisty, kteří v ní hledali především zotavení, ale uvítali, když některá její místa měla i svou historickou paměť, zejména pokud byla spojena se slavnou minulostí národa. To vše napomohlo blanické pověsti stát se obecně sdíleným mýtem. Česká zpracování blanické látky přitom zpočátku zachovávala tendenci v zásadě protihusitskou. Tak tomu bylo například v Klicperově dramatu Blaník (1813), vycházejícím v podstatě ze Schiffnerova textu. Díky své tendenci se dílo mohlo hrát nejen česky ve Stavovském divadle, ale dokonce i v německém překladu ve vídeňském Burgtheatru. Když Klicperovo drama upravil Matěj Kopecký pro loutkové divadlo, látka pověsti se rychle rozšířila po českém venkově, takže ještě roku 1894 zařadil tento typ blanické pověsti do své sbírky českých, moravských a slezských pověstí August Sedláček. Záhy se však u českých autorů objevily pokusy protihusitskou tendenci blanické pověsti potlačit, neboť česká národně uvědomělá společnost se od doby napoleonských válek ve stále větší míře identifikovala s husitskými předky, zejména za revoluce roku 1848 a za táborového hnutí z konce šedesátých let. Eliška Krásnohorská přímo charakterizovala vyprávění o blanických rytířích jako báji rázu protihusitského, tudíž protinárodního. V libretu k Fibichově opeře Blaník zmíněný rozpor vyřešila tím, že blanické rytíře, kterým stál v jejím textu v čele Oldřich z Rožmberka, přetvořila ve sbor duchů odpykávajících si své viny a čekajících na příležitost, jak v poslední bitvě napravit svou protihusitskou minulost. Jiní autoři však šli ještě dále. Od třicátých až čtyřicátých let se blaničtí rytíři mění v husitské bojovníky a do jejich čela se dostává svatý Václav, čímž posázavský vrch získává svého krále Artuše či císaře Barbarossu. Nové pojetí dokonce proniká i do některých textů německých autorů. Husitská tendence byla ovšem v době předbřeznové tlumena dobovou cenzurou. Ta se dotkla například básnického zpracování Františka Matěje Klácela. Největší zásluhu na zdomácnění představy blanického vojska jako husitských bojovníků měl ovšem Bedřich Smetana, který ve svém cyklu symfonických básní Má vlast těsně propojil poslední dvě, Tábor a Blaník, myšlenkou, že poražené vojsko reků husitských se skrylo v Blaníku, kde tito bojovníci čekají v těžkém spánku na okamžik, kdy vlasti mají přijít na pomoc. Zato v Jiráskových Starých pověstech českých z roku 1894 husitské reminiscence v souvislosti s Blaníkem kupodivu chybějí a setkáváme se tu výlučně s vojskem svatováclavským. Obsah blanické pověsti byl tedy nejrůzněji modifikován, avšak vždy si udržoval nacionální konotaci jako svou základní osu.
OD LITERATURY KE KULTU Při zájmu o Blaník v české literatuře nepřekvapí, že se sám vrch záhy stal předmětem kultu a místem významných národních festivit a demonstrací. Zájem o tajemnou horu se nejdříve projevil výlety jednotlivců i menších skupin, které byly příznačnou formou společenské zábavy doby předbřeznové. Roku 1851 národně uvědomělí jedinci z okolí dokonce zorganizovali na Blaníku po vzoru řipské pouti z roku 1848 národní pouť. Nástup neoabsolutismu pokračování v podobných akcích na čas utlumil, zato po nástupu konstitučního režimu v letech šedesátých a za tehdejšího usilovného boje o české státní právo tradice blanických poutí znovu ožila. První se konala roku 1862 z iniciativy pěveckého spolku Blaník z Benešova. Vrcholu dosáhly tyto akce v souvislosti s takzvanými tábory lidu. První z těchto akcí na Blaníku byla uspořádána v květnu 1868. Z hory byl tehdy zaslán do Prahy jeden ze základních kamenů Národního divadla. Nejvýznamnější akcí uspořádanou stejného roku na Blaníku byl ale tábor lidu, konaný 30. června. Byl zorganizován činiteli místní samosprávy, mezi nimiž vystupovali nejaktivněji poslanec zemského sněmu baron Karel Ignác Villani a katolický duchovní P. Norbert Antonín Vlasák. Na shromáždění se měly v zásadě projednávat stejné požadavky jako na Řípu. Byly to jednak požadavky státoprávní, jednak požadavky týkající se daní a národní osvěty, navíc však na Blaníku měla být slavena i památka Mistra Jana Husa. Několikatisícový dav byl ale rozehnán četnictvem. Ještě hůře dopadla podobná akce svolaná na 30. srpna, její organizátoři byli dokonce uvězněni. Třetí z plánovaných akcí, pochod na bělohorské bojiště ve výroční den bělohorské porážky, se již nekonala, protože v Čechách bylo vyhlášeno stanné právo. Stejně ztroskotaly podobné akce plánované o rok později. I tak znamenal rok 1868 vyvrcholení manifestací spojených s Blaníkem. Pouti na horu se sice konaly i později, ale již nikdy nedosáhly takového významu. Blaník jako symbol národní naděje si v té době zvolil i politický emigrant Josef Václav Frič, který v Berlíně začal vydávat roku 1868 politický týdeník Blaník. V české společnosti nenašel ale se svou propruskou orientací větší ohlas. Výjimku tvořila jen skupinka radikální mládeže v Praze, která založila tajný spolek Jednatelství z Blaníka. Dlouholetý žalář, k němuž byli zakladatelé spolku odsouzení poté, co zorganizovali roku 1869 výbuch dělostřeleckého granátu před policejním ředitelstvím v Praze, však činnost spolku rázně ukončil. Aktualizace blanického mýtu v 60. letech 19. století posílila jeho integrační úlohu v české společnosti a podpořila umělecký zájem o něj. Současně posílila i národní hnutí v okolí Blaníka a pocit sounáležitosti jeho obyvatel, jejichž kraji se od té doby začalo říkat Podblanicko. Zájem o Blaník byl ve druhé polovině 19. století podpořen i rozmachem organizované turistiky, provozované zprvu v rámci Sokola, jehož příslušníky Karel Leger v jedné básni srovnával s českých reků sbory dlícími v Blaníku. Turistický zájem o horu vyvrcholil roku 1895 vybudováním rozhledny. Ve 20. století už velká umělecká díla s blanickou tematikou nevznikala. Nicméně zájem o toto téma znovu zesílil za obou světových válek, kdy se Blaník stal opět symbolem naděje národa. Jindy nacionální zápal v dílech s blanickou tematikou spíše ustupoval do pozadí. Dokládá to zejména výtvarné umění. Zatímco monumentální Blaník Julia Mařáka svým kontrastem noční krajiny a vrchu zalitého sluncem představoval ve své době oblíbenou metaforu „probuzení národa“, pozdější výtvarná zobrazení hory spíše směřovala k postižení krajinného rázu Podblanicka jako chudého kraje tvrdé selské práce. V 19. století se přitom lze v literatuře setkat i s jistými prvky persifláže blanického mýtu. Již F. L. Čelakovský zaznamenal přísloví jest v Blaníku ve smyslu, že člověk dříme a neslyší. Eliška Krásnohorská v Blanické dumce přivádí do Blaníka zástup vdavekchtivých dívek hledajících mezi zdejšími rytíři své ženichy a Karel Horký zesměšňuje roku 1905 planý mladočeský radikalismus básničkou, v níž Duch Blaníka volá rytíře spící v hoře do boje, neboť vlast pod kopyty sténá a hodina se blíží poslední, ti ho však odbývají námitkami, že mu jdou špatně hodinky a že si právě dali černou kávu a zapálili čerstvé viržinky. Takové drobné žerty byly ve své době dobře přijatelné na pozadí obecně uznávaného a ctěného blanického mýtu jako jisté odlehčení. Daleko více se ovšem od jeho původního smyslu odchýlila Svěrákova a Smoljakova cimrmanovská hra Blaník, v níž se blaničtí rytíři včetně svatého Václava mění z bájných hrdinů v senilní staříky neschopné boje a jakékoliv akce. Nadšené přijetí hry zejména mladým publikem dokládá hlubokou proměnu české národní paměti. Blaník v tomto směru ale není jediný. Podobně se vytrácí a mnohdy i stává předmětem žertu nacionální konotace „paměti“ jiných hor, opěvovaných kdysi jako hráz mezi českým a německým živlem. Přitom se ale společnost o tyto hory trvale zajímá, ať již pro jejich turistickou přitažlivost, nebo z důvodů náboženských i jiných. V každém případě však osud blanického mýtu dokládá jinou strukturaci a orientaci národního vědomí, projevující se v současné české společnosti.
Eduard MAUR (nar. 1937) je profesorem na Katedře historických věd FF Univerzity Pardubice a vedoucím Semináře raně novověkých dějin na FF UK v Praze. Text příspěvku vychází z obsáhlejšího výkladu, který autor podal ve své knize Paměť hor (Havran 2006), kde čtenář najde i odkazy na příslušné prameny a literaturu.