Hned na úvod řekněme, že při návštěvě výstavy bude zvýhodněn ten, kdo o životním osudu nevšední baronky Sidonie Nádherné (1885—1950) má určité povědomí. Každý z předmětů — ve vitrínách nejsou vystaveny jen knihy, ale také porcelán, stolní náčiní a fotografie — pak totiž nebude vnímat pouze sám o sobě, ale bude pro něho představovat příběh. A všechny dohromady pak budou vyprávět o ženě, jejíž život jako by byl zrcadlem dvacátého století.
Národní muzeum v roce 1996 zažilo překvapení. Obrátilo se na něj Velvyslanectví Nizozemského království v Praze s tím, že zaměstnanci objevili v depozitáři ambasády podivná zavazadla. Když je prohlédli, zjistili, že obsahují věci, které si zde těsně před svým odchodem do exilu v roce 1949 uschovala Sidonie Nádherná. Sama se na velvyslanectví dočasně ukrývala, když 16. srpna 1949 zatkli jejího přítele, bývalého šéfa Státního památkového úřadu Václava Wagnera. Bála se, že si StB přijde i pro ni. Uvěznění tohoto člověka, který jí pomáhal zabránit devastaci jejího zámku a parku ve Vrchotových Janovicích, barončin odchod z komunistického Československa urychlilo. Tehdy se začaly rozbíhat vykonstruované monstrprocesy. Václav Wagner byl v jednom z nich odsouzen na 16 let. A tak se v noci 10. září 1949 vydala jen s malým kufříčkem a v doprovodu převaděče přes česko-bavorskou hranici. Útěk se podařil. Snad si předměty, jí tak drahé, uschovala na nizozemské ambasádě v naději, že komunistický režim brzy "praskne" a ona se vrátí a vyzvedne si je. Pravděpodobně však tušila, že odchází navždy, a doufala, že její majetek k ní doputuje diplomatickou poštou. Některá zavazadla se k ní opravdu takto dostala. Objevené předměty jsou vystaveny poprvé. A návštěvník si při pohledu na ně může položit otázku, co by si on sám vzal do exilu. Pro Sidonii byly důležité básnické sbírky, které jí daroval Karl Kraus, člověk, s kterým prožila třiadvacet let trvající milostný vztah. K vidění jsou zde například jeho svazečky básní nazvané Slova ve verších. Vydal jich celkem devět, pět z nich jí dedikoval. Dále knížky, které jí darovali k Vánocům či k svátku její bratři a Rainer Maria Rilke. Ten Janovice také navštěvoval, se Sidonií se setkával na různých místech Evropy a až do své smrti v roce 1926 si s ní dopisoval. Najdeme zde i knihu spisovatele a výtvarného kritika Františka Kovárny Listy mrtvému příteli z roku 1946, ve které popisuje, jak vztahy Čechů a Němců poznamenala nacistická okupace.
Všechny tyto dárky pro ni byly vzpomínkou na definitivně ztracený svět jejích jistot. Díváme se na lžičky, kterými ona i její sourozenci jako malí jídávali, napadá nás, jak jí asi muselo být, když je balila. Ostatně měla v tom už praxi. Poprvé své knihy, porcelán po mamince, rodinné fotografie, obrazy i osobní a cestovní deníky ukládala do beden už za války. Tehdy její zámek s milovaným parkem obsadili okupanti, ale dovolili jí, aby si veškerý inventář odstěhovala. Ukryla ho v blízkých Voračicích. Všechno, co mi bylo milé a drahé a pro co jsem žila, bylo vydáno zničení a znesvěcení nebo je nedosažitelné v kufrech a bednách v sýpce, napsala tehdy. Ještě nevěděla, že se do svého zámku nebude moci vrátit ani po osvobození. Němce vystřídali Rusové a baronka bezmocně přihlížela, jak v devastaci a drancování pokračují.
Výstava, umístěná v předsálí knihovny Národního muzea, je rozsahem nevelká. Vystavena je jen část předmětů objevených na nizozemském velvysla- nectví. Chybí například olejový portrét Sidonie Nádherné od Maxe Švabinského. Národní muzeum ale získalo v loňském roce od státu peníze na rekonstrukci zámku ve Vrchotových Janovicích a slibuje, že připraví rozsáhlou expozici věnovanou jeho poslední majitelce. Obec navíc v letošním roce požádala EU o dotaci na naučnou stezku Po stopách Sidonie Nádherné. Výstava v pražském Národním muzeu je otevřena do 4. června 2006.