Založení Psychologische Mittwoch Gesellchaft ve Vídni v roce 1902 a svolávání pravidelných středečních schůzek psychiatrů můžeme považovat za počátek hnutí, které významně ovlivnilo myšlení dvacátého století.
Vedle Alberta Einsteina a zavrženého Karla Marxe se Sigmund Freud, typický Středoevropan, stal třetí nejvýraznější a nejuctívanější ikonou minulé epochy modernismu. Letošní freudovské výročí nám nabízí řadu podnětů, jak se ohlédnout nazpět a vyrovnat se nejen s vlastním obsahem psychoanalýzy, ale i s mýty, které ji doprovázejí. Nejde vždy jen o vědu jako takovou, jde i o historické, politické, sociální či etické kontexty a právě ty se dnes jeví – možná – jako nejzajímavější. Vždyť psychoanalýzu nazývali kdysi Francouzi „německou vědou“, nacisté „židovskou vědou“, Sověti „buržoazní vědou“ a dnes se často mluví o „vědě omylů“, připomínají historici i odborníci. Kolem roku 1900 vyvolalo Freudovo učení o lidské sexualitě společenský skandál. Společnost se jen nerada smiřovala s destruktivními názory vídeňského profesora a dávala si načas s oficiálním uznáním. Ještě pro surrealisty dvacátých a třicátých let byl Freud prokletým revolučním myslitelem a psychoanalýza byla jakousi hermetickou doktrínou jen pro zasvěcené. Sex byl stále ještě tajemstvím poloprůsvitného Májina závoje. Ale po 2. světové válce se situace podstatně změnila. Objevily se bikiny a minisukně, psychoanalýza byla široce zpopularizována, stejně jako nepochopitelná teorie relativity. Freudovský pojem podvědomí patří k běžným slovům každodenní hantýrky. Psychologové, psychoanalytici, sexuologové a psychiatři píší články do novin, sestavují zábavné testy, vystupují v rozhlase a televizi. Někteří z nich se tak dokonce stali populárními jako třeba herci či hvězdy pop-music. Někdy v šedesátých letech druhé poloviny minulého století proběhla světem velká sexuální revoluce. Něco byla jen móda, ale něco také změnilo naše mravy. Od této chvíle se už nikomu nemusí zdát o mušli, sex se stal veřejnou věcí. Ta krásná Mája se najednou přestala stydět, až je to člověku trochu líto. Jak se říká, Freud by se nestačil divit. Libido je tak trochu filozofický paradox. Svět možná erotikou omládl, ale psychoanalýza přece jen dost zaostala. Je to koneckonců přece jen vousatá pozitivistická věda – přes veškerou úctu k velkému Freudovi. Je to přece jen věda našich otců a dědů, věda plná podivných drobností, hříček, fetišů, bibelotů, etují a jiné veteše z konce starých časů. Leccos už dnes musí působit směšně, těžko se ubráníme smíchu. Život je vždycky rychlejší než věda a ve vědě o člověku to platí dvojnásob. S psychoanalýzou vstupuje dnešní člověk tak trochu do panoptika či zábavného kabinetu kuriozit, Freudova postava po karikatuře přímo volá. Ochotný kustod s pěstěným plnovousem, sám Sigmund Freud, stojí před námi. Začíná prohlídka klikatého labyrintu lidských neřestí a vášní, nutkavých přání, potlačených pudů, perverzí a patologických sklonů. Člověk asi nebude docela normální tvor. Bohužel, je to tak, psychoanalýza totiž vážně pochybuje o normálnosti člověka. Nemáme vůbec tušení, co v nás vlastně všechno je. Pod vědomím je podvědomí a ještě hlouběji nevědomí a nahoře zase ego, které hlídá ještě superego. Základy lidské existence jsou veskrze pochybné a buďme jen rádi, že nás na to někdo upozornil. Kořeny života nerozlišují mnoho mezi normálním a nenormálním, to si musí rozlišit teprve člověk sám ve svém vývoji. Přirozenost je spíše nepřirozená a patologická než přirozená a naivní v rousseauovském smyslu. Smiřme se tedy s tím, že v každé vášni je něco perverzního, v každé logice něco nesmyslného a naopak v každém nesmyslu nějaká vnitřní logika. V každé ženě je kus hysterky, ať chce či nechce, a každý superman má své komplexy. A konečně: humor má často něco společného s neurózou, v lidském smíchu jsou i hodně divné věci! Přesto se ještě nemusíme přestat smát. Freud byl přímo prototypem vídeňského občana s tradicí biedermeieru. Žádný buřič a revolucionář už vůbec ne, ale spořádaný otec šesti dětí, hlava rodiny. Ještě před svatbou napsal zamilovaný Freud své ženě přes devět set dopisů, později však vášnivost v soukromém životě bude nazývat sentimentem. Stefan Zweig nám vylíčil Freuda jako neúnavně pracující stroj, neuvěřitelný zázrak přírody, ale není to tak docela pravda. Intelektuální kázeň nebyla vůbec géniovi vrozena, musel ji houževnatě vypěstovat prací. Freud nerad poskytoval životopisné informace, aby nebyly zneužity proti jeho psychoanalýze. Zvenčí není vidět naprosto nic, osobní věci jsou utajeny anebo docela prostě nejsou. Celým životem prostupuje rytmus usedlého člověka, který se věnuje především vědě, rodině a pro vlastní potěchu sbírá starožitnosti. Profesor Sigmund Freud bydlí skoro půl století stále ve stejném domě Berggasse 19, Wien. Na fotografii vidíme solidní čtyřpatrový měšťanský dům, který je i v Praze běžným zjevem. Životopisný román o slavném muži by asi pro nedostatek látky zašel na úbytě. Po celý týden od rána do večera práce, ovšem žádný spěch, ale pravidelný rozvrh: přednášky na univerzitě, analýzy pacientů a v noci psaní odborných knih. Jen v sobotu odpoledne partička karet ve vídeňské kavárně. Žádné výstřednosti, žádná nevěra, to vše Freud nemilosrdně potlačil v zájmu vědy. Naprosto pravidelný život, příjemná vídeňská nuda s vídeňskou kávou a se vším všudy, co k tomu ve Vídni patří. A zase práce, práce, práce. Všechno si Freud vyřizuje sám, bez sekretářky, vlastní rukou píše dopisy a sám si vede lékařskou kartotéku. Nakonec ještě půl hodiny před spaním provádí sám na sobě analýzu. Freudův portrét v ozdobném secesním rámečku je dokonalou stylizací. Potěšit nás mohou už jen dvě věci. Také Freud trpěl neurózou a míval špatné nálady jako každý jiný smrtelník. Také Freud měl smysl pro humor, což zase každý nemá. Ta druhá věc nás ovšem eminentně zajímá. Podle Freudova žáka Jonese zdědil Freud smysl pro humor od svého otce. Jak víme, Freud se narodil v moravském Příboru, pochází z rodiny židovského obchodníka s vlnou. A právě k židovskému prostředí patří snad odjakživa židovská anekdota. Otec tedy první naučil Freuda završovat poznání vtipem. Židovská anekdota je vždy něčím víc než legrací, je to také kus lidové poezie, filozofický aforismus, životní moudrost s dlouhou a živou tradicí. O anekdotu, především židovskou, měl Freud zájem po celý život, sám anekdoty sbíral a zapisoval si je. Sbírka patrně nebyla určena jen pro vědecké účely. Vtipy, slovní hříčky, anekdoty přitahovaly Freuda jako typické projevy podvědomí. Už v Psychopatologii všedního dne se Freud zabývá působením nevědomých sil v případech takzvaných chybných úkonů. Zapomínání, přeřeknutí, nesprávné čtení, záměna, přehmátnutí a podobně vytvářejí často komické situace. K této psychopatologii má blízko slovní humor. Tajenky, přesmyčky, hříčky se slovy, dvojsmysly jsou prvním předpokladem vzniku anekdoty. Psychopatologie všedního dne byla knižně vydána v roce 1904. Hned o rok později se objevuje další práce – Vtip a jeho vztah k nevědomí. Freud pokračuje ve výzkumu. Vtip se utváří podobně jako sen nevědomou prací psychických sil. Stejně jako příroda proměnila kdysi pod silným tlakem pravěké kapradiny, přesličky a plavuně v kamenné uhlí, tak i nevědomí zpracovává obsahy vědomí v naprosto novou kvalitu. Mezi snem a vtipem jsou ale zřejmé rozdíly. Sen je vždycky tajemný, poetický, nesrozumitelný, naproti tomu vtip požaduje jasné kontury a srozumitelnost. Sen se uzavírá do vlastního světa, ale vtip potřebuje naopak možnost sdělení, společenskou komunikaci. Freud říká, že vtip je tím nejsociálnějším duchovním výkonem, který směřuje k získání slasti. Někdo musí vtip vyprávět, někdo musí poslouchat a ještě někomu třetímu musí být vtip sdělen. Snad právě proto jsou v takové oblibě komické dvojice klaunů, kde třetím partnerem je samo publikum. Sen je monolog duše, ale vtip je rozšířený dialog kolektivního podvědomí. Vtip je výkon, který směřuje k uspokojení člověka, a je-li takto humor už biologicky a eroticky založen, je jasné, že pokus o vtip je trvalým nutkáním skoro každé lidské bytosti. Po čem jiném člověk touží než po slasti? Kde ale humor není, není patrně ani touha po uspokojení hluboké vnitřní potřeby. Nedostatek humoru je tedy vážnou psychickou poruchou rozhodně větší, než zvýšený neurotický neklid, který naopak blahodárně podporuje vznik vtipu. Freudova teorie není jednoduchá a je možné ji domýšlet do naprostých protikladů. Každopádně tato teorie pronikla zatím nejhlouběji do věčných paradoxů humoru. Vtipy se vynořují na povrch z hlubin nevědomí. Smích, který je doprovází, je v podstatě uvolněním nahromaděné psychické energie. Známe gigantické výbuchy smíchu, podobné zemětřesení, ale známe i jemné cukání koutků potměšilých ironiků, a konečně známe i smích, který se mísí s křečí, protože se i libost často mísí s bolestí. Humor je zde jen společný jmenovatel složitých vnitřních procesů, o kterých stále ještě mnoho nevíme. Smích je živel, přechod přírody do života společnosti. Vtip se prostě nedá vymyslet, vtip se rodí, vzniká skoro náhodou, a přesto objektivně. Vtip je cosi jako přírodní úkaz, je ale i společenskou událostí, sociální aktivitou. Víme už, že podvědomí tiše pracuje, ale jak vlastně tvoří, to stále ještě nevíme. Psychoanalytická teorie vtipu vznikla ve stejné době jako slavná Tři pojednání ze sexuální teorie. Freud prý měl oba rukopisy položeny na stolech vedle sebe a pociťoval prý zvláštní vědecké vzrušení z kontrastu obou prací. Toto lokální setkání vtipu a sexu je víc než symbolické! Freudův objev, že vtip je druhem lidské rozkoše, ostatně dokládá i to, že většina vtipů se týká sexu nebo má alespoň dráždivý erotický podtext. Freud musel zákonitě na problém vtipu dříve nebo později narazit. Der Witz und seine Beziehung zum Unbewussten zapadá do obecných souvislostí psychoanalýzy, není to jen „úlet“ autora. Freudova studie je zaměřena především na jazyk a literární projevy. K výtvarnému žánru se badatel specificky nevyjádřil. Slovní materiál byl Freudovi nejbližší, je to také materiál, který se dá třídit, sledovat ve vývoji a proměně. Mimochodem Freudova vlastní sbírka anekdot prý byla tak obsáhlá, že celá teorie vtipu se jeví vedle ní jako pouhý doplněk, komentář k samotné věci. Vedle slov se ale humor projevuje také obrazy, dobrý kreslený humor je neméně zajímavý. O psychoanalýze ví dnes celý svět, ale připomeňme si, že se ve skutečnosti praktikuje jen v té „naší části světa“ – Evropě a USA. O psychoanalýzu nestojí především chudé země, Afrika či arabský svět, psychoanalýza je prostě luxus, který si mohou dovolit jen země bohatší, technicky vyspělejší, sociálně zajištěné a také demokraticky orientované. Není přece žádným tajemstvím, že neurózy vznikají až ve společnostech, které mají možnost je hýčkat. Již Nietzsche poznamenal, že zahálka je počátek psychologie, a to platí do jisté míry i pro psychoanalýzu. Konzumní společnost psychoanalýzu vítá, rozmělňuje ji a bohužel i zlehčuje její vlastní přínos. Psychoanalýza je dnes i u nás vstřebána a bývalé šoky vyvolávají nanejvýš příjemné lechtání. Z intimních zkušeností se staly veřejné zpovědi, v literatuře či v televizi padají morální tabu. Televizní moderátoři se v zákrutech psychoanalýzy vyznají lépe než univerzitní profesoři, nebo si to alespoň myslí. Méně by bylo více, všudypřítomnost erotických narážek, symbolů a podtextů je pro vlastní erotiku spíše kontraproduktivní. Význam psychoanalýzy nespočívá ani tak ve „výkladů snů“, v kritice zastaralého fetišismu, ba ani v demytizaci potlačeného erosu. Neoddiskutovatelným přínosem zůstává objev skrytých psychických mechanismů. Freud odvážně pohlédl do hlubin podvědomí, z něhož vyčnívá náš rozum jako malá špička obrovského ledovce. A tak snad už jen dodejme, že nejen psychoanalýza, ale i humor léčí, neboť nabízí odstup a uvolnění. I humor může být druhem psychoanalýzy, aniž bychom přišli na to, co je vtip a jak vzniká.
Josef KROUTVOR (nar. 1942), historik umění, básník a esejista. Zabývá se dějinami designu, fotografie a architektury. Publikuje v domácích a zahraničních časopisech.