Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Případ doktora Sigmunda Freuda

Aktuální číslo

Psychoanalýza v ilegalitě

Psychoanalýza v ilegalitě

Osudy Freudova učení v českých zemích
Vladimír Borecký

O světový rozmach psychonalýzy se díky svým organizačním schopnostem zasloužil nejvíce sám Sigmund Freud. Až v roce 1915 uvedl Freudovo učení do Prahy mladý český psychaitr Jaroslav Stuchlík, který se s ním seznámil během svých studií v Curychu.

Stuchlík vystudoval medicínu v letech 1909–1914 v Curychu, kde se s psychonalýzou seznámil na klinice profesora Eugena Bleulera. Po návratu do Prahy však při své přednášce o zkušenostech z očkování narazil na odpor doktorů Jana Janského a Duchoslava Panýrka a zároveň proti sobě popudil celou českou kuffnerovskou školu. Ve stejné době vyšly v Revue pro moderní filologii literárněteoretické pohledy na psychoanalýzu v článcích Vojtěcha Čížka, Jindřicha Vodáka a Otokara Fischera. K faktickému rozšíření psychoanalýzy došlo až po Stuchlíkově odchodu do Košic v roce 1919, kde nastoupil jako primář na psychiatrii. Do problematiky psychonalýzy postupně zasvětil několik svých asistentů, z nichž na vzniku československé psychoanalýzy měl největší podíl Emanuel Windholz. V roce 1921 se po své emigraci z bolševického Ruska usadil v Praze psychoanalytik Nikolaj Jevgrafovič Osipov, který získal profesorské místo na lékařské fakultě Univerzity Karlovy. Kolem roku 1925 soustředil mladé zájemce především z řad ruských studentů do psychoanalytického kroužku, jehož nejvýznamější osobností se stal Bogudar Dosužkov. Krátce nato, v roce 1926, pak vyšla první česká monografie o psychoanalýze z pera Rudolfa Součka. Z odborného hlediska se psychoanalýze věnovali psychiatr Jan Šimsa a psycholog Vilém Forster. Spíše v etické rovině se s psychoanalýzou vyrovnával Emanuel Peroutka a z katolických pozic ji odsuzoval Jaroslav Beneš. V této době začínají v češtině vycházet i Freudovy spisy. V literárněteoretické recepci psychoanalýzy nadále pokračoval Otokar Fischer a zejména F. X. Šalda. Václav Černý se dokonce pokusil o jakýsi ironický výklad Gogolova Pláště psychoanalytickou metodou. S vlastním navázáním na využití psychoanalýzy v umění přicházejí až surrealisté. V roce 1931 zorganizoval Emanuel Windholz při příležitosti 75. narozenin Sigmunda Freuda oslavu spojenou s osazením pamětní desky na Freudově rodném domě v Příboře, pro niž vytvořil Mistrův portrét příborský rodák, akademický sochař Frntišek Juraň. Oslavy se zúčastnili významní představitelé mezinárodního psychoanalytického hnutí z Rakouska Paul Federn a z Německa Max Eitington. Freud odmítl účast ze zdravotních důvodů, ale vyslal svou dceru Annu, která zde přečetla otcovu zdravici. Při té příležitosti vyšel ve Windholzově edici první český sborník psychoanalytických prací, kam vedle editora přispěli N. J. Osipov, Jaroslav Stuchlík, Ján Frank a velký příznivec psychoanalýzy, ostravský lékař František Slabihoudek. Emanuel Windholz po svém příchodu z Košic do Prahy zorganizoval ze Stuchlíkových a Osipovových žáků a dalších zájemců Pražskou psychoanalytickou skupinu, která byla přijata do International Psychanalytic Association (IPA), založené samotným Freudem v roce 1910. Stalo se tak v roce 1936 na 14. mezinárodním psychoanalytickém sjezdu v Mariánských Lázních. Paralelně se Sborníkem psychoanalytických prací vyšla v roce 1932 z pera dvacetiletého studenta medicíny Bohuslava Brouka rovněž monografie o psychoanalýze. Brouk patřil k zakládajícím členům Surrealistické skupiny v ČSR, která byla ustavena v roce 1934 hlavně z iniciativy básníka Vítězslava Nezvala a malířů Jindřicha Štyrského a Toyen. Čeští surrealisté přistupovali k psychoanalýze z pozic André Bretona se snahou smířit Freudovu nauku s marxismem. V souvislosti s moskevskými procesy došlo v surrealistické skupině k názorovým střetům. Stalinista Nezval se pokusil skupinu rozpustit, ale Karel Teige, Jindřich Štyrský, Toyen a Bohuslav Brouk se společně se Závišem Kalandrou postavili rozhodně proti stalinské zvůli. Po anšlusu Rakouska a podepsáním mnichovské dohody v roce 1938 se část moravského území s městem Příborem stala součástí Hitlerova Německa. Pravděpodobně hned krátce po 30. září 1938 pak nacisté odstranili z domu v Příboře Freudovu pamětní desku. Před nacistickou okupací v březnu 1939 opustila většina psychoanalytiků republiku. Bilanci osudů československých pschoanalytiků provedl po válce Bogudar Dosužkov, který se zasloužil o udržení kontinuity psychoanalýzy v Praze a během okupace vedl tajné bytové semináře a prováděl výcvik analytiků. Z této doby je z nových členů dlužno jmenovat Otakara Kučeru a Ferdinanda Knoblocha. Po osvobození obnovila Česko­slovenská psychoanalytická společnost svou činnost a získala znovu evidenci v IPA. Jádro Dosužkovovy poválečné skupiny tvořil vedle Otakara Kučery a Ferdinada Knoblocha Ladislav Haas. Haas pocházel ze Slovenska a s psychoanalýzou se sblížil na počátku 30. let v Berlíně v okruhu Wilhelma Reicha. Po nástupu nacistů k moci působil v Praze. Za války bojoval v československé armádě v Sovětském svazu a vrátil se přes Duklu a Košice. Dosužkov vedle vlastní publikace Vznik a základy psychoanalýzy začal s vydáváním psychoanalytických ročenek a nakladatel Albert obnovil vydávání Freudových spisů. Záviš Kalandra publikoval knihu České pohanství, v níž si při interpretaci dávných českých bájí pomáhal i psychoanalytickými antropologickými přístupy. Z překladové literatury tohoto období je třeba zmínit publikaci o mentální hygieně Ochrana duševního zdraví švýcarského psycho- analytika Heinricha Menga. Po osvobození se obnovila i činnost surrealistické skupiny hlavně díky osobnosti Karla Teigeho. Bohuslav Brouk se po válce od surrealismu poněkud distancoval, ale zaujal nesmiřitelný postoj k rozmáhajícímu se vlivu komunistů a po bolševickém puči mu nezbývalo než emigrovat. K novým stoupencům surrealismu se hlásili Vratislav Effenberger, Karel Hynek a zvláště psychiatr Ludvík Šváb a psycholog Zbyněk Havlíček, kteří se věnovali i psychoanalytickému výcviku. Nástup komunistů k moci po únoru 1948 donutil opět psychoanalytiky přejít do ilegality. Dosužkovovi byl skartován další sborník, připravený na rok 1949. Freudova rekonstruovaná pamětní deska z rodného domu v Příboře byla opět odstraněna. Bolševici dokonce rozmetali Stuchlíkův Nárys psychoterapie a psychohygieny, v němž k psychoanalýze zaujímal kritický postoj. Dosužkov obnovil strategii protektorátních bytových seminářů a spolu s Haasem a Kučerou prováděli tajně výcvikovou analýzu. Knobloch vstoupil do komunistické strany a od psychoanalýzy se oficiálně distancoval. K tajnému výcviku docházeli mimo jiné psychiatři Pavel Tautrman a Zdeněk Mrázek, psychologové Ivo Pondělíček a Hana Junová nebo lingvista Jiří Pechar. Ve vykonstruovaném procesu s Miladou Horákovou v roce 1950 byl popraven i Záviš Kalandra. Štvavá kampaň proti psychoanalýze byla rozpoutána téhož roku na stránkách bolševické Tvorby. Ve ždanovovské linii vyšla brožura Kritické poznámky k psychoanalyse komunistické ideoložky Cecilie Michalové, odsuzující psychoanalýzu ve světle učení Ivana Petroviče Pavlova jako buržoazní pavědu. Michalová se dovolávala i postojů českých kuffneriánů, kteří již v roce 1915 vystoupili proti mladému Stuchlíkovi, když s psychoanalýzou poprvé seznamoval českou lékařskou obec. Chruščovova kritika stalinismu v roce 1956 sice přislibovala určité ideologické uvolnění, ale pro psychoanalýzu nadále platilo přísné bolševické embargo. Vydávány jsou knihy typu Neurozy a společnost amerického levicového psychiatra J. B. Fursta, Freudovy monografie od lipského marxisty Alexandra Metteho nebo srovnání Freuda s Pavlovem od amerického stalinisty H. K. Wellse. V atmosféře postupného uvolňování v druhé polovině šedesátých let vychází v roce 1964 v Československé psychiatrii článek k Dosužkovovým pětašedesátinám nebo k Haasovým šedesátinám, kde se hovoří i o jeho věznění v padesátých letech. Překvapivě vychází i Pondělíčkova kniha Fantaskní umění, která se dovolává psychoanalytických interpretačních postupů. Konečně je vydána Cveklova monografie o Freudovi, která je sice psána z marxistických pozic, ale je již zbavena ždanovovsko-stalinské rétoriky. Z překladové literatury se objevují práce J. P. Sartra a Ericha Fromma. Období pražského jara v letech 1968–1969 umožnilo, byť ne nadlouho, vystoupení psychoanalýzy z ilegality. Z marxistického hlediska přichází filozof Robert Kalivoda s přehodnocením pohledu na mladého Marxe, inspirovaného představiteli frankfurtské školy. V roce 1969 je v Příboře obnovena Freudova pamětní deska a zároveň je ve městě odhalen pomník zakladatele psychoanalýzy od akademického sochaře Františka Navrátila. Dosužkov chystá čtvrtý sborník psychoanlytických prací, který však již nestačí vydat. Na Slovensku vychází překlad francouzské autorky Marthy Robertové Psychoanalytická revolúcia. V Čechách výbor z Marcuseho a Cveklův přehled Freudovy topiky, dynamiky a ekonomiky spolu s výkladem jeho ontogeneze. Péčí Otakara Kučery je vydán třísvazkový výběr z Freudových spisů. Vratislav Effenberger spolu se surrealistickou skupinou UDS vydávají první číslo časopisu Analogon a antologii textů, kam přispěli též Ludvík Šváb a Zbyněk Havlíček. Po sovětské invazi v srpnu 1968 netrvá toto příslibné období dlouho. V nastávajícím období normalizace se znovu utužuje poststalinská totalita s bdělou cenzurou všech proudů zavánějících svobodným myšlením včetně psychoanalýzy. Již po- třetí přechází v Československu psychoanalýza do ilegality. K výcviku, který vedou po odchodu Ladislava Haase do emigrace vedle Bogudara Dosužkova a Karla Kučery již nově vycvičení analytici, se hlásí nová generace psychoanalytiků – Michal Šebek, Václav Mikota, Jiří Kocourek, Miroslav Borecký, Michal Černoušek, Václav Buriánek. Normalizátoři dokonce ponechávají stát Freudův pomník v Příboře a útoky na psychoanalýzu již nemají onu urputnost jako za Stalina, ale psychoanalytická literatura je stažena z veřejných knihoven a žádná nová nevychází. Kvintesenci normalizačního přístupu k psychoanalýze představuje brožura Jana Beránka Marxismus a psychoanalýza z roku 1980. Beránek zde již bez štvavé rétoriky seznamuje s obecnými rysy Freudovy psychoanalýzy. Pak přistupuje ke kritice postfreudiánů. Bere si na přetřes psychosomatiku rozvíjenou ve Spojených státech Franzem Alexandrem a Helenou Dunbarovou a hlavně sociálněantropologické přístupy sociologa Talcotta Parsonse a představitelů frankfurtské školy, Herberta Marcuseho a Ericha Fromma. Spisek uzavírá kritikou revizionistického spojování Freuda s Marxem v československém prostředí od předválečného Bohuslava Brouka k obrodnému Robertu Kalivodovi. Právě závěrečná kritika Kalivodovy koncepce freudomarxismu vyjadřuje oficiální stranické stanovisko varující před plížívým podvratným vlivem psychoanalýzy na reálný socialismus. V roce 1986 vychází v Praze kniha francouzského psychoanalytika haličského původu Léona Chertoka, který studoval za první republiky v Praze, a který se podílel s gruzínskými kolegy na uspořádání konference o nevědomí v roce 1979 v Tbilisi. Oficiální předmluva od Jana Beránka dává knize stranické imprimatur. Doslov Michala Černouška je pozoruhodný tím, že u nás poprvé informuje, nebereme-li v úvahu samizdatové články Jiřího Pechara, které vyšly knižně až po pádu komunismu, o lacanovské psychologii. Tentýž rok, na nějž připadalo 130. výročí narození Sigmunda Freuda, referoval na sympoziu k 100. výročí zahájení výuky psychiatrie na české medicíně Karlovy univerzity Jiří Kocourek o historických počátcích psychoanalýzy v Československu. Rok před pádem totality se již psychoanalytici chovali relativně veřejně a uspořádali sympozium přátel psychoanalýzy. Po pádu komunismu je Česko­slovenská psychoanalytická společnost připravena k reintegraci do IPA. Jiří Kocourek založil Psychoanalytické nakladatelství, v němž postupně vydal Freudovy sebrané spisy a další reprezentativní díla zejména z anglosaské jazykové oblasti. Vyšly rovněž práce Pecharovy, Pondělíčkovy, Širokého a další. Ke 140. výročí Freudova narození v roce 1996 uspořádala Česká psychoanalytická společnost sympozium, na němž referovali mimo jiné Václav Mikota, Michal Šebek, Miroslav Petříček a Ludvík Šváb. K tomuto výročí vyšla též monografie o Freudovi z pera Michala Černouška Sigmund Freud, dobyvatel nevědomí, zbavená konečně všech marxistických klišé. Současná produkce psychoanalytické původní i překladové literatury je sice obdivuhodná, ale jen těžko může zaplnit mezeru způsobenou neblahým padesátiletým fungováním totalitních diktatur. V českém geografickém kontextu dostává sto padesáté výročí Freudova narození zvláštní význam tím, že se zakladatel psychoanalýzy narodil v prostoru zemí Koruny české, v domě J. Zajíce v moravském Příboře. Ačkoliv se rodina z Příbora odstěhovala v chlapcově raném věku a Freud prožil větší část svého života ve Vídni, patří k těm krajanům německého jazyka, jakými byli například Řehoř Mendel a Edmund Husserl, jejichž světová proslulost vyvolává pochopitelně zaslouženou hrdost na slavného krajana. Je proto možno ocenit současnou iniciativu města Příboru, že po všech historických peripetiích vykoupilo Freudův rodný dům od majitele, který zde provozoval masážní a erotický salon, aby zde zřídilo po Londýnu a Vídni již třetí muzeum zakladatele psychoanalytického hnutí. Freud opustil Příbor sotva tříletý, ale z hlediska psychoanalytické ontogeneze má právě toto rané období nezanedbatelný vliv na vývoj osobnosti. Freudův životopisec Ernest Jones se zmiňuje o hlubokém dojmu, který na malého Sigiho učinila monumentalita věže a chrámové lodi příborského kostela Nanebevzetí Panny Marie, kam ho jeho chůva, slečna Monika Zajícová, zavedla. Polarita falické věže a vaginální lodi hrála pak významnou úlohu v jeho pojetí oneirické symboliky. V příborské krajině by se daly najít dosud neidentifikované zdroje Freudovy rané imaginace. Nabízí se důstojně vztyčený falus Štramberské trúby, bezostyšně čnící s podmanivou intruzivní silou necelých pět kilometrů od Příbora, nepřehlédnutelný pro zvídavá očka malého Sigiho. Je to výzva českým badatelům, aby hledali ve Freudově oneirické mantice detailněji, jak byla poznamenána hukvaldským geniem loci.

LITERATURA M. Mahler (ed.), Psychoanalýza v Čechách, Praha 1997; B. Brouk, Psychoanalysa, Praha 1932; M. Černoušek, Sigmund Freud, dobyvatel nevědomí, Praha – Litomyšl 1996; B. Dosužkov, Vznik a základy psychoanalysy, Praha 1947; H. Široký, Meze a obzory psychoanlýzy, Praha 2001; J. Pechar, Prostor imaginace, Praha 1992; J. Kocourek, Horizonty psychoterapie, Praha 1992; I. Pondělíček, Fantaskní umění, Praha 1964.

Vladimír BORECKÝ (nar. 1941), filozof a psycholog, působí jako docent na katedře teorie kultury FF UK v Praze. V poslední době vydal knihy Odvrácená tvář humoru (1997), Porozumění symbolu (2003) a Imaginace, hra a komika (2005).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz