- Svoboda náboženství a islám. Svoboda víry, svědomí a vyznání je tak samozřejmou součástí moderní demokracie, že nás ani nenapadne o ní uvažovat. Řekneme-li to ale poněkud jinak, tvrdíme-li, že náboženství je soukromou záležitostí jednoho každého občana, do které nikomu, především státu, nic není, což je totéž, cítíme, že to přece jenom tak úplně totéž není. Proč ve většině evropských států platíme ze svých daní jiným občanům jejich soukromé náboženství, když nám do něho přece nic není? A naopak, proč si oni — proti zdravému rozumu — myslí, že je to naše povinnost? Tady je odpověď zřejmá, i když vlastně nikdy nepřiznaná: náboženství, zejména monoteistické, jako je naše křesťanství nebo islám, je ze své podstaty neslučitelné s moderní liberální svobodou. Nevyžaduje totiž svobodu, ale poslušnost, bezpodmínečné oddání se Bohu: není Boha kromě Boha a XY je jeho prorok. Od té doby, kdy se křesťanství stalo v římské říši státním náboženstvím, nikdo nikdy nepochyboval o bezpodmínečném nároku Boha na poslušnost, prokazovanou prostřednictvím církve. Reformace o tom také nepochybovala, zpochybnila pouze ono prostřednictví, když tvrdila, že každý je sám sobě knězem. Vedlo to k nekonečným náboženským válkám, které ale skončily stejně ve starém ideálu bezpodmínečné poslušnosti. Zásada čí je území, toho je vyznání, kompromis, který byl výsledkem třicetileté války, etabloval znovu státní náboženství bezvýhradné a neodvolatelné poslušnosti teritorializovanému Bohu (vlastně Bohům na jednotlivých územích). Bylo to něco tak nerozumného, že to rozumu propadlí osvícenci nemohli snést a vyvodili důsledky z protestantské zásady, že každý je sám sobě knězem. Znamenalo to totiž, že vztah k Bohu je věcí každého jednotlivce, který nepotřebuje žádného prostředníka. Z toho dále vyplývalo, že volba takového vztahu je svobodná.
To už však překročilo nepřekročitelné hranice náboženství. Můj vztah k Bohu nemůže být svobodný, a tedy třeba odvolatelný nebo podmíněný, protože se mu plně oddávám, jsem vázán absolutní poslušností. Náboženství nemůže dost dobře existovat ve svobodném světě bez Pána, bez nejvyšší absolutní Autority. Náš liberální svět je pragmatický, řídí se obecným užitkem, obecně uznaným dobrem. Křesťanství ale není o dobru, nýbrž o spasení, o zmrtvýchvstání po posledním soudu. Tam, kde ustoupilo tlaku osvícenců a jejich pragmatických potomků a snažilo se dokazovat, že je nejvhodnějším správcem Dobra ve společnosti, zrazovalo svou podstatu. Dobré (jakž takž) je v demokracii to, co si svobodně odhlasujeme, hlasovat o Božím přikázání nebo jen úradku je ale přece absurdní.
To je ten rozpor, který tkví v naší svobodě vyznání. Vnucujeme ji těm, kteří o ni nestojí a dokonce jí trpí. Uznat, že jednotlivcova volba Boha je svobodná a relativní, je pro něj utrpením, protože ji to popírá. Nemůže a nechce být svobodná, chce být oddáním se v poslušnosti.
Frankfurtský filosof Werner Becker (Die Welt, 9. 3. 2006) z toho vyvozuje, že ať je naše chápání náboženské svobody jakkoliv problematické, ať je naše cesta přes reformaci, konfesionalizaci ke svobodě jakkoliv problematická, je zřejmě pro tento svět jediná možná. Je jediná možná i pro islám. Kdo se ještě nedal hysterií řádící okolo fundamentalismu připravit o rozum, bude posuzovat tuto šanci optimisticky. Na rozdíl od katolického křesťanství neexistuje v islámu ani přísná kněžsko-církevní organizace, ani dogmatická teologie. Muslimský vztah k bohu stojí spíše blíže protestantskému kněžství všech věřících, každý věřící je tu v přímém vztahu k Bohu. To jsou ale aspekty, které — za západních podmínek — mluví pro možnost reformace islámu.
Doufejme, jde přece především o ty "západní podmínky" (přiznejme si, že je to sekularizace a hlavně vlažná víra) a nakonec i o to, co naše rozporná svoboda náboženství může muslimům dát. Co dala těm, kteří v Evropě ještě skutečně věří?
- Konec dějin v Matrixu. Konců dějin bylo už mnoho, naposledy ten známý, optimisticky udýchaný Fukuyamův, pak ten Lyotardův, porážející pod postmoderními korouhvemi Velká vyprávění, a tím celé dějiny. Je ale ještě jeden, ten, s nímž se setkává divák v elektronických pustinách Matrixu. Film je vlastně (úmyslnou) vizualizací temných, znepokojivých idejí Jeana Baudrillarda (Simulakra a simulace, 1981). Předvádí názorně, že vůbec nevíme, co je skutečnost, ztratili jsme s ní přes své klávesnice kontakt a potácíme se skutečně neskutečným světem-nesvětem Nea a mistera Andersona neseni proudy binárních impulzů po povrchu znaků, které neoznačují nic jiného než sebe samé. Skutečné jsou jen ony, jen ten povrch — a pod ním už není nic. Donedávna tam ale přece jenom něco bylo, vztah mezi znakem (simulakrem) a skutečností byl v evropské kultuře nesen jakýmsi referenčním paktem, dohodou o tom, že naše pojmy, symboly, obrazy se vztahují k něčemu reálnému. Jinak bychom přece nemohli žít. Nejdříve (ve starověku) se myslelo, že obraz je odrazem hluboké skutečnosti, skutečnější než to, co můžeme vidět. Byl tedy sakrální. Potom (ve středověku) se zjistilo, že obraz zkresluje hlubokou (božskou) skutečnost, že je v tomto ohledu chimérou a klamem, a patří proto mezi "zlé věštby". Pak moderna došla k tomu, že obraz vůbec zakrývá nepřítomnost hluboké skutečnosti (Boha), a patří tedy do pořádku černokněžnictví. A nakonec (v postmoderně) jsme poznali, že obraz nemá jakýkoliv svazek se skutečností, je čistým simulakrem samého sebe.
Vztah mezi skutečností a znakem se tedy měnil, nyní se ale tyto proměny zastavily. Od té doby bude všechno stejné, budeme tkvět v té pasti, neschopni provést změnu bezmocně civíce do obrazovek televizorů, na kterých se budou míhat zbytky skutečnosti. To je konec dějin, dějiny se mění v plynulou masu znaků, neexistují už někam směřující dějiny. A protože neexistují svazky mezi událostmi, události neexistují. Nejde o to, že se nic neděje, ale o to, že dění nemá smysl, nebo má mnoho smyslů. Jsme na konci dějin. (Przemysław Czapliński, poznańský historik literatury, Gazeta Wyborcza, 10. 2. 2006.)
Jistě nejsme, končí jen jednoznačné dějiny, protože se nám znaky rozplynuly v Matrixu a Neo bojuje o nový pakt mezi znakem a skutečností. Je to těžký boj a mister Anderson má navrch.