Hrad a zámek v Horšovském Týně je prohlášen národní kulturní památkou. Patří státu, ale ne celý, barokní sýpka a bývalá míčovna patří městu. Sýpka je zchátralá, míčovna je na tom o poznání hůř. Je to drobná stavba, v podstatě se jedná o volně stojící renesanční tělocvičnu. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století byla míčovna upravena na divadelní sál. V druhé polovině 19. století zájem o divadlo opadl a přízemí sálu bylo využito pro vestavbu nouzových bytů. Ještě před několika lety se zde bydlelo. Nájemníci ale museli být z důvodu neudržitelných hygienických podmínek a také s ohledem na havarijní stav budovy vystěhováni. Opuštěný a na odlehlém místě stojící objekt se stal obětí řádění kriminálních živlů. Začátkem března 2006 se jej pokusil někdo podpálit a míčovna málem shořela.
Částka potřebná na opravu není zanedbatelná. Její zajištění je pro město velikosti Horšovského Týna těžko řešitelná úloha. Největší problém však představuje využití. V roce 1999 se obec o nové využití pokusila. Podstatou záměru bylo vestavět do sálu bývalé míčovny patro a získaný prostor rozdělit příčkami na byty. V sýpce se naopak navrhovalo odstranit vnitřní dřevěné konstrukce a přestavět ji na společenský sál. Obráceně to nešlo, mezi oběma budovami je významný rozdíl ve velikosti, který možné využití limituje. Záměr byl památkovou ochranou zamítnut. Město pak nabídlo bezúplatný převod obou staveb státu, konkrétně Národnímu památkovému ústavu, který je správcem vlastního zámku a zahrady. Takový převod má svou logiku. Vlastnictví celého areálu by se dostalo do jedněch rukou. Národní památkový ústav má i představu o využití míčovny - chtěl zde obnovit divadlo s možností pořádat představení. Divadlo je návštěvnicky atraktivní, navíc tu byla reálná možnost získat na jeho obnovu a provoz grantové peníze.
Převod narazil na obstrukce ministerstva financí a neschopnost ministerstva kultury. Po letitém nabízení a nepřijímání došla městské radě trpělivost a svoji nabídku stáhla. Město se tak opět hlásí k vlastnictví zbědované památky, pro kterou nemá využití ani peníze na obnovu. V městské radě navíc přístup státu vzbudil celkem pochopitelnou hořkost.
Biskupský hrad Horšovský Týn byl založen ve 13. století. Do let 1260-1270 je datována slavná raně gotická kaple vestavěná do patra hradní věže. Významná je renesanční stavební perioda, která dala areálu dochovanou podobu. V baroku a 19. století docházelo již jen k méně významným úpravám. Od roku 1623 vlastnili zámek Trauttmansdorffové. V roce 1945 byl na základě tzv. Benešových dekretů konfiskován. Areál je poměrně rozsáhlý. Mimo hlavní zámecké budovy a purkrabský palác k němu patří i čtyřicetihektarový park s glorietem, kaplí a tzv. Vdovským domem. A samozřejmě míčovna a sýpka.
Zámek patří k nejvíce zpřístupněným památkám u nás. V sezoně nabízí pět prohlídkových okruhů. Pokud si chce někdo pronajmout nějaký prostor na svatbu či společenskou akci, má na výběr hned několik standardně nabízených možností.
Stav areálu jako celku je neuspokojivý. Lokálně lze situaci hodnotit jako havarijní. Před časem se například zřítila část ohradní zdi zahrady a zasypala přilehlou silnici. Prostředky vynakládané na údržbu jsou dlouhodobě podhodnocené. Chybějí peníze i na provoz. To se týká například údržby rozsáhlé zahrady. S pomocí Programu záchrany architekto- nického dědictví se v posledních letech podařilo opravit několik střech, odvodnit zamokřené plochy, podchytit základy kaplové věže a rekonstruovat kanalizaci, ale je toho zapotřebí mnohem více.
Soubor státních hradů a zámků je nejen unikátní a mimořádně hodnotný, ale také hodně přebraný. Ze zhruba dvou tisíc hradů a zámků se jich do něho dostalo jen pár desítek. Má-li být toto "rodinné" zlato zachováno, je třeba platit jeho údržbu. Peníze, které stát vynakládá na obnovu památek, jsou zatím směšně nízké nejen ve srovnání s jinými položkami státního rozpočtu, ale i vzhledem k významu, který památky mají pro kulturu a ekonomický rozvoj regionů. Osud zámecké míčovny v Horšovském Týně je smutným příkladem skutečnosti, že naše politická reprezentace k pochopení své odpovědnosti za zachování kulturního dědictví ještě nedorostla.