Dějiny a současnost

Rychlé odkazy

téma: Případ doktora Sigmunda Freuda

Aktuální číslo

Tomáš HÁJEK: Zánik a vznik památkových péčí

Tomáš HÁJEK: Zánik a vznik památkových péčí

Filozofie památkové péče
Mojmír HORYNA

Epocha, Praha 2005, 200 s., 195 Kč

Když v loňském roce vyšla knížka Tomáše Hájka, shodli jsme se s několika kolegy, že tento spisek nestojí za recenzi v odborném časopise, neboť je projevem zmateného grafomana, fušujícího v oboru, ve kterém není dostatečně vzdělán. Toto manko se týká nejenom památkové péče, ale bohužel i filosofie, byť druhý obor Tomáš Hájek vystudoval. V současnosti se však tento sice zaujatý, avšak hluboce o problematice památkové péče neinformovaný amatér stal generálním ředitelem Národního památkového ústavu. Proto nezbývá než upozornit odbornou památkářskou i umělecko- historickou veřejnost na způsob a obzory jeho myšlení.

Jedním ze základních témat Hájkova spisu je polemika s myšlením zakladatelů moderní památkové péče, především Aloise Riegla a Maxe Dvořáka. Přehled Rieglova pojmosloví a logiky jeho systému památkové péče Hájkova kniha čtenáři neposkytne. Namísto toho nabízí celé množství bizarních dezinterpretací. Jednou z nejnepochopitelnějších je tvrzení, že Riegl vytváří vývojovou zákonitost v památkové péči následovně: od záměrných památek antiky přes nezáměrné památky renesance až po hodnotu stáří, která se prosazuje koncem 19. století a má zvítězit ve 20. století. Hájek zde plete jablíčka a hruštičky: ve svém konceptu dějin umění se Riegl zabývá dějinnou logikou proměn umělecké tvorby, a tedy i otázkou "vývoje" v opozici k diskontinuitnímu pojetí umělecké tvorby starších normativních systémů. Ve své práci o památkové péči však sleduje specifiku moderního přístupu člověka k dějinám a historickým památkám a jeho rozdílnost vůči vztahu k minulosti v předchozích epochách, nikoli vývojové vztahy. Špatné pochopení tří pojmů Rieglovy teorie vede Hájka bystře k závěru o hegeliánské inspiraci. Pro Hájkovo myšlení by byli hegelovskou triádou patrně i tři muži ve člunu.

To, co z Hájkovy pseudovědecké práce činí zvláště znechucující čtení, jsou různé kýčovité myšlenkové postupy, snesitelné snad v pokleslé beletrii, nikoli ve vědecké práci. Jedno z témat je konec století, druhým Rieglův zdravotní stav a třetím představa památkové péče jako adorace zániku. Doložím citáty: Riegl nemohl zůstat ušetřen ovzduší fin de siècle 19. století, navíc žil v jedinečném průsečíku Vídně přelomu věků a svého tíživého zdravotního stavu. Snad by bylo vhodné autora upozornit, že existují i dějinné koncepce, které poslední desetiletí odcházejícího století hodnotí jako dobu rození nového věku, a přesně to by živému uměleckému dění ve Vídni po roce 1890 odpovídalo daleko více. Ostatně sám Riegl se o zcela současné umění zajímal. Operovat v tomto případě atmosférou zániku Rakousko-uherské říše připomíná zmínku Václava Černého o špatném historickém románu, ve kterém zhrzený milenec vyhrožuje dámě, která ho odmítá, že odejde "do třicetileté války".

Čtenář jistě stěží udrží slzy při čtení věty: slovo morálka se vyskytuje jen u Dvořáka, jakkoli ten byl zejména historikem a kunsthistorikem a památkovou péči dělal takřka jen z donucení, když jej o to umírající Alois Riegl požádal. Takže Max Dvořák se věnoval památkové péči jako moralista, a nikoli jako historik umění. Jak lze vysvětlit jeho podíl na soupisových akcích již před Rieglovou smrtí, opakované zdůrazňování významu památkové péče pro dějiny umění i jeho masivní angažmá v ochraně památek až do smrti? Aby tyto vztahy nemocného Riegla, Vídně před zánikem mocnářství i Dvořákovy oddané návaznosti hluboce vysvětlil uvedením do širších souvislostí, říká Hájek: Porozumění duchu je stěžejní kategorií, kterou Dilthey odemyká 20. století. Jako základní postup vůči poznání skutečnosti je objevena psychologie jako umění se vcítit do postoje a doby jiných lidí. Bez klíče, který poskytl Dilthey, nemohl Riegl odemknout smysl památkové péče pro svoji dobu. Rieglovo Alterswert jako apoteóza hrdinného historismu svým způsobem korunuje nástup Geisteswissenschaften, které dál sílí a triumfují v Heideggerově Bytí a času, kde německý filozof přeměňuje Diltheyovu epistemologickou filozofi i porozumění individuálních událostí dějin ve fundamentální ontologii, jež odpovídá na otázku, jaký je způsob bytí toho jsoucna, jež existuje pouze jako rozumějící. Proč korunuje? Protože představuje praktické použití — a tím i rozvinutí — Diltheyových úvah. Alterswert pronikl do samého jádra ideologie rakouského mocnářství a začal ji přetavovat v ideologii monumentalizovaného zániku. Citát ovšem dokazuje jenom jediné, že o problematice dějin i filosofie počátku 20. století, stejně jako o dobově aktuálních tématech oboru dějin umění, má Hájek jenom povšechné a veskrze zmatené představy. Neuvěřitelné je označení Wilhelma Diltheye za novokantovce v textu, který uvedenému citátu předchází. V samotném úvodu, kde proklamuje záměr vypracovat metafyzickou analýzu památkové péče, Hájek říká, že by neměla být provedena tak, že aplikujeme např. Bergsona, Heideggera, Sartra, Husserla, Merleau-Pontyho či Prigorina zvenčí na památkovou péči jako celek, ale vzápětí přesně takto postupuje. Způsob, jakým citáty komentuje a rozvádí, dokládá, že tyto autory nečetl a jejich myšlení hlouběji nezná. Neméně lehkomyslně a neznale se pohybuje Hájek i na poli dějin umění. Píše špatně jména všeobecně známých umělců a tvrzení, že bratři van Eyckové byli manýristé, je asi stejně pravdivé, jako kdyby napsal, že Mikoláš Aleš byl kubista.

Když se člověk pročítá tou houští nepřesných analogií, které autor považuje za důkazy, věcných chyb a naivit, musí se bezděky zeptat, proč všechno tohle Hájek podnikl. Důvodem jistě mohla být grafomanie a touha proslavit se jako myslitel. Důvodem ovšem mohl být i odpor ke kvalifikované památkové péči, cosi jako negativní reakce na nenaplněnou lásku či ambici. Když si konstruuje představu památkové péče jako projevu dekadence sklonku historismu, říká: Zdá se, že za stěžejní charakteristiku starosti o památky, respektive památkové péče, můžeme považovat její základní, neochvějnou epizodičnost. Dle tohoto závěru byla památková péče jenom projevem jedné, již odeznělé epochy. Co tedy s takovým přežitkem, jakým je moderní kult památek v naší současnosti? Odpověď je jasná: Stát nemůže podporovat cíle oboru, který programově zdůrazňuje vysoké hodnocení smrti. Protože je památková péče popsána jako veřejný zájem, musí být za běžných okolností definována jako dostatečně kladný veřejný zájem. Samozřejmě, že nemůže dosáhnout stupně společenské pozitivity, kterým se vyznačuje environmentalistika... Závěr je tedy zcela protikladný Rieglově představě, že přítomnost nenového v naší současnosti rozšiřuje pole naší svobody proti tlaku pouhých aktuálních potřeb. Zcela naopak tvrdí Hájek: aby byla památková péče společensky přijatelná, musí být v souladu s aktuálními potřebami. To jsme slýchali již mnohokrát za minulého režimu a z metodického hlediska se Hájek tímto závěrem nedostává do 21. století, ale někam do období stavebního utilitarismu doby před vznikem vídeňské Centrální komise pro průzkum a zachování památek v polovině 19. století.

Připusťme ale, že spíše než uškodit památkové péči se Hájek snažil svou knihou prosadit jako myslitel-filosof památkové péče. Spis je nejvíce dokladem toho, že nemá k tomuto úkolu dostatečné filosofické ani uměleckohistorické vzdělání a není ani schopen přísného, kritického myšlení, jaké filosofická práce vyžaduje.

Srv. diskusní příspěvek Tomáše Hájka „Nové naděje pro čas, paměť a identitu“ a příspěvky Milana Knížáka a Mojmíra Horyny (DaS 6/2006).

Kontakt

Dějiny a současnost

Dykova 15
101 00 Praha 10

Kontakty

E-mail
das@nln.cz
Telefon
224 220 191

Návštěva redakce

po dohodě
das@nln.cz