Nebývá u nás právě častým jevem, že by se edice raně novověkých písemných památek stávaly tématy diplomových či disertačních prací. Markův na první pohled monumentální doktorandský počin, nedávno obhájený v Historickém ústavu Jihočeské univerzity, je o to záslužnější, že si vzal na mušku lákavý a dosud naprosto opomíjený španělsko-jazyčný soubor ego-dokumentů, který přináší nové poznatky do spletitých vztahů české pobělohorské nobility. Sám editor v úvodu konstatuje dosavadní badatelské ignorování osudů katolické aristokracie, která se podílela na zániku starého světa, tedy na přerodu nábožensky tolerantní stavovské monarchie v monarchii absolutistickou a nábožensky nesmířlivou. Není důvod pochybovat, že za tímto nezájmem se neskrývají pouze aspekty ideologické, ale také ryze odborné a praktické. Přesto dostává i tato oblast v posledních letech velmi intenzivní impulzy, přičemž editování aristokratické korespondence je bezpochyby výbornou výchozí pozicí pro další intenzivní výzkumy.
Markova práce tak může být předstupněm samotné biografie Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, muže sice notoricky známého, přesto dosud de facto nepoznaného. Autor pro to jistě disponuje veškerými předpoklady. Bohatě poznámkovaná úvodní studie je již barvitým Lobkovicovým osobnostním profilem a hlubokou sondou do jeho rodinných vztahů, o nichž editor dříve také publikoval několik samostatných studií. Z knihy, složené z více než sto sedmdesáti dopisů či jejich fragmentů, pak doslova dýchají emoce, jimiž urození manželé kořenili svůj láskyplný vztah. S nadšením, despektem či úplným opovržením se vyjadřovali o svých známých a příbuzných i o událostech, jichž byli svědky. Velmi cenné poznatky přináší edice ovšem i k činnosti české dvorské kanceláře, v jejímž čele Lobkovic po téměř tři desetiletí svého života stál. Sbor kancelářských pracovníků tak zároveň tvořil jeho užší přátelský okruh, založený často i na klientelských vztazích. Na pozadí této korespondence tak můžeme například velmi zřetelně pozorovat rychlý vzestup měšťanského synka Pavla Michny, který se zastavil až na hraběcím titulu. Je jistě jen škoda, že Lobkovicovy kancelářské deníky na svého zpracovatele dosud čekají.
Mimořádný obdiv zaslouží Markova identifikace postav v korespondenci vystupujících. Editor se na základě náročné komparace dokázal s úspěchem prokousat i subjektivními přezdívkami a k velké většině z nich přiřadit konkrétní historická jména (nemocný kníže — Jan Oldřich z Eggenberku, Taba či Tabaleon — Pavel Michna z Vacínova apod.). Samozřejmě se mu to nemohlo podařit bez výjimek a asi ani bez nepřesností. Trochu překvapující je neidentifikování "Wolfstírena", když ztotožnění s předním císařským komisařem Janem Wolfstirnem z Rafaelsberku je více než nasnadě. Naopak Filípkem bude sotva Filip Fabricius, protože ten byl roku 1627 již téměř třicet let ženatý a jeho manželka stále žila. Jménu Maiderle ze Sobýšku by pak více slušela podoba Magrle ze Sobíšku a za Francescem Verdugem se patrně skrývá císařský plukovník Vilém Verdugo. Tím ovšem nemá být nikterak zpochybňováno editorovo úsilí a obrovská píle, které vrcholí v obsáhlém dvojjazyčném rejstříku, umožňujícím využít edici i hispanistům. Navíc je každý z dopisů opatřen i německým regestem, což knize zaručuje upotřebení ještě v dalším jazykovém prostředí.
S Markovým doprovodným komentářem, soustřeďujícím se zejména na rodinné zázemí obou Lobkoviců, na jejich nemovitou držbu a na jejich religiozitu, je v zásadě možno souhlasit. Domnívám se ovšem, že není třeba polemizovat o tom, zda by byl Lobkovic v případě přítomnosti v osudný květnový den v pražské úřadovně defenestrován — historie nezná kdyby. Spíše drobné nepřesnosti, zkomolené názvy fondů pražského Národního archivu (ostatně vzhledem k datu vydání edice by si již i "Státní ústřední archiv" zasloužil své nové pojmenování) Janovský a Wunšvic, nemohou narušit celkově velmi příznivý dojem z odborné úrovně celé knihy. Jistě pouhým nedopatřením se na s. 375 stal z Jaroslava Bořity z Martinic roku 1628 prezident české komory. Na jiném místě je tato funkce správně připsána jeho synu Jiřímu Adamovi. Při tak velkém záběru v lingvistické a grafické oblasti není třeba knize příliš zazlívat ani občasné přeskočení jazykově španělské poznámky do jazykově českého překladu. Grafické zpracování i formát edice jsou ambiciózním a lákavým nástupem nové ediční řady a pilotní počin jihočeského Historického ústavu je nutno velmi kladně ocenit.
Historický ústav Filozofické fakulty Jihočeské univerzity, České Budějovice 2005, 713 s., 350 Kč