Utrpení Ježíše Krista již po dva tisíce let přitahuje pozornost naší civilizace. Představy o posledních okamžicích byly mnohokráte zpracovány i v moderní době, jejich základní rámec však vznikl ve středověku.
Pier Paolo Passolini odpověděl na otázku, jak ve svém slavném a kontroverzním filmu Evangelium svatého Matouše přistupoval k evangelijnímu svědectví o životě Ježíše Krista, následovně: Nechtěl jsem rekonstruovat život Ježíše Krista tak, jak se tehdy odehrál. Chtěl jsem vyprávět příběh Krista a dva tisíce let křesťanské interpretace, neboť křesťanství za tuto dobu mytizovalo Kristův život, který by jinak mohl zůstat obyčejným životem bez dalších významů. Můj film je život Ježíše Krista a dva tisíce let vyprávění o životě Páně. Náš pokus osvětlit alespoň jednu část Kristova příběhu budou rámovat vidění uppsalské šlechtičny Brigity Švédské (1303–1373) a zfilmování posledních hodin Kristova života hercem a režisérem Melem Gibsonem z předminulého roku. Půjde přitom spíše o osudy vypravěčů než o samotné vyprávění, které započíná evangelijním poselstvím. Příběh v něm obsažený se podstatně mění ve 12. století, především v díle proslulého cisterciáckého mystika Bernarda z Clairvaux (1090–1153). Ten učinil těžištěm svých meditací nikoliv všemocného Krista, nýbrž Ježíše v jeho lidském utrpení. Bernardovo dílo se stalo základnou dalšího přemýšlení a vyprávění o životě Páně, a to spolu s anonymním Dialogem svatého Anselma s Pannou Marií ze stejné doby, který se snaží vyplnit mezery evangelijních zpráv, především pokud jde o Ježíšovo umučení. Čtenář se z něj dozví, jak vypadalo dřevo kříže, jak přesně Krista přibíjeli na kříž a co při tom jednotliví aktéři pociťovali. V jistém smyslu dosáhlo vrcholu takto pojaté vyprávění v dílech pozdně středověkých mystiček a vizionářek. Od té doby se od sebe jednotlivé verze vyprávění neliší ani tak obsahem nebo stylem, jako spíše nenápadně přesouvanými akcenty. Mnohem více se od sebe liší lidé, kteří příběh v různých dobách, na různých místech a za zcela rozdílných podmínek vyprávějí. Právě oni a svět, v němž se pohybují, určují základní barvu plátna, na němž se příběh Ježíšova života stále znovu odehrává.
HLÁSNÁ TROUBA BOŽÍ Pašije Ježíše Krista, jeho umučení a zmrtvýchvstání, jsou základním mysteriem křesťanské víry. Ukotveny v liturgii a zpřítomněny v hostii byly a jsou součástí každodennosti každého věřícího. Vyprávění evangelií ustupuje v této každodennosti do pozadí, jako takové je vzpomínáno především ve velikonočním týdnu. V době, do níž se narodila švédská vizionářka a světice, jako by liturgické zpřítomnění Ježíšova života a utrpení zbožným mužům a ženám už nestačilo. Touha dotknout se fyzicky mysteria odehrávajícího se před oltářem, na vlastní oči spatřit Pána v jeho lidském utrpení, podílet se co nejtěsněji na dění na Kalvárii, to byla přání, která stála v pozadí meditativních praktik, mystických zážitků i přímých vidění a extází. Hlavním inspiračním zdrojem zbožných mystiček byl Bernard z Clairvaux, který položil základy specificky pozdně středověké kontemplativní praxi. Přitom stačil ještě vybudovat mocný řád, ve všech koutech Evropy ohnivě kázat ve prospěch křížové výpravy do Svaté země, poskytovat evropským vládcům diplomatické služby a rozhodujícím způsobem zasahovat do vývoje filozoficko-teologického myšlení své doby. Ženám zůstávaly mnohé z těchto aktivit uzavřeny. Vyloučeny z veřejného působení, obracely se k Bohu a mnohdy teatrálními projevy zbožnosti dosahovaly nakonec pozornosti a uznání. Následování Ježíše Krista v jeho utrpení bylo pro tyto ženy prvním krokem na cestě k exkluzivní zbožnosti a zároveň i vykročením ke zvýšení „veřejného“ vlivu – pokud byly okolnosti příznivé. Takzvané imitatio Christi neboli napodobování se projevovalo rozmanitě: od častého přijímání přes šacení a živení chudých až k nejrůznějším formám sebetrýznění – od odmítání potravy přes dlouhé hodiny strávené na modlitbách až k přímým útokům na vlastní tělesnou schránku. Nic se však nemohlo vyrovnat mystickému zážitku vidění vnímanému jako vyvrcholení a v jistém smyslu i odměna tvrdého kontemplativního tréninku. Nepřetržité modlení, dlouhé hladovění a zbožné trýznění těla mohly mít za následek vize, které za příznivých podmínek docházely i literárního zpracování. Obsahem těchto vidění jsou většinou privátní rozhovory vizionářky s Ježíšem Kristem a vzkazy božského partnera obci křesťanů, většinou v podobě kázání proti úpadku mravů – odtud běžné označování vizionářek jako „hlásné trouby Boží“. Zcela mimořádnou milostí jsou pak vidění, v nichž se vizionářka účastní biblických výjevů – především narození Páně a ukřižování. Vysoká frekventovanost těchto dvou novozákonních událostí v mystických spisech je dána především jejich centrální rolí v křesťanské liturgii, kterou měl každý i méně zbožný křesťan takříkajíc „pod kůží“, ale souvisí i s oblíbeným a vytouženým turistickým cílem středověku – dějištěm biblických příběhů, dnešní Palestinou. Tam putovali nejen zbožní šlechtici a jejich manželky, ale i měšťané a sedláci, kterým se vedlo alespoň natolik slušně, aby mohli financovat cestu, která byla nakonec riskantní a dobrodružná pro všechny bez rozdílu, bohaté i chudé. Brigita Švédská ji podnikla ve svých téměř sedmdesáti letech, vrátila se však s podlomeným zdravím a brzy poté skonala. Desetiletí strávená v úzkém kontaktu s Vykupitelem, který skrze ni vzkazoval křesťanstvu naléhavá poselství, završily dvě epické vize prožité na svatých místech – v Betlémě a na Kalvárii, které podávají vlastní, velmi podrobnou verzi evangelijních zpráv. Právě tyto vize se staly během dvou desetiletí po Brigitině smrti skutečným bestsellerem. Brigita a její zpovědníci vyprodukovali a zaznamenali přes sedm set vidění – o jejich rozšíření se v souvislosti s přípravou Brigitina svatořečení staral její poslední duchovní rádce. Pilným úsilím a schopností zainteresovat vlivnou podporu dosáhl toho, že se kanonizace jeho duchovní dcery uskutečnila necelých dvacet let po její smrti. Ve své době šlo téměř o rychlostní rekord. Svatost švédské šlechtičny diskutoval dvacet let po jejím svatořečení kostnický koncil; pařížský teolog Jean Gerson, v němž se filozofická skepse snoubila s hlubokou niternou zbožností, ve svém konečném rozkladu soudil, že Brigita a jí podobné ženštiny svaté nejsou a být nemohou, neboť jejich mystické zážitky plynou z přílišného nicnedělání a utrácení času v planých řečech s pobloudilými kněžími. Nicméně, povzdechl si nakonec, co je to platné, jestliže sprostý lid čte jejich vidění tak rád a s takovou důvěrou. Popírání svatosti autorek takových spisků by vedlo pouze ke zmatení lidu křesťanského, což si nepřeje ani on, ani nikdo další z přítomných mistrů teologie. Brigita tedy zůstala svatá, což ve své podstatě znamenalo dokonalé doporučení pro další šíření a v jistém smyslu „kanonizaci“ jejích vidění. Ačkoliv se řád založený Brigitou a kvetoucí v 15. století především ve skandinávských a německých zemích, Anglii a Polsku namáhal udržet v povědomí celý soubor Brigitina odkazu, nemohl zabránit samostatnému šíření nejatraktivnějších textů, které byly různě opisovány, překládány a parafrázovány. Brigitiny palestinské vize se postupně staly důležitou součástí „vyprávění o životě Páně“. Je třeba zdůraznit, že jejich obsah nespadl z nebe. V obou textech, jak betlémském, tak pašijovém, se autorům (tj. vizionářce a jejím teologům) podařilo velmi zdařilým způsobem skloubit starší dochovanou tradici – od pozdně antických, ve středověku rozšířených apokryfních evangelií až po nejlepší mysticko-kontemplativní díla raného a vrcholného středověku. Pokud si položíme otázku, co přinesly tyto vize, především pak pašijová, nového, pak je to pravděpodobně jistá, dříve ne tak zřetelná fascinace krutými detaily Kristova umučení. Ve středověku je ovšem taková fascinace daná především mysteriem Kristovy krve, která právě v době Brigitina života nabývala stále většího liturgicko-symbolického významu, nikoliv snad nějakou psychologicky zvrácenou zálibou v ukrutnostech. Zřejmě i tato vlastnost zajistila Brigitině pašijové vizi oblibu i v dobách, kdy její ostatní texty – včetně dříve velice oblíbené vize betlémské – upadly takřka v zapomnění. S nástupem reformace v Německu a ve skandinávských zemích byla zpřetrhána řádová linie péče o Brigitin odkaz, s nástupem knihtisku a zpřístupněním bible se zájem pomalu přesouval od vizí středověkých mystiček k jiným tématům. Přestaly být součástí církevně politické argumentace i běžnou součástí svátečních kázání, jak tomu bylo během celého 15. století, a přežívaly pouze jako podklady pro zbožné rozjímání v privátních bibliotékách především měšťanských domácností. Jejich veřejný vliv ustal docela.
BAROKNÍ HORLIVEC Změnu přinesl, alespoň ve střední Evropě, až konec 17. století, a to přímo monumentálně rozsáhlé dílo kapucínského mnicha Martina z Cochemu (1634–1712). Narozen ve stejnojmenném německém městečku vstoupil jako devatenáctiletý do místního kapucínského kláštera. Po absolvování řádových studií přijal roku 1664 kněžské svěcení, aby o dva roky později započal svou aktivní misionářskou a spisovatelskou dráhu. Kdekoliv se právě zdržoval, sloužil mše, horlivě kázal, sestavoval katechismy, kostelní zpěvníky a modlitební knížky, sepisoval životy svatých k poučení věřících a k jejich mravnímu napomenutí pak dával k lepšímu historky, které zčásti čerpal ze starších, nábožensky vzdělavatelných spisků a zčásti vymýšlel sám. Věda obsažená v jeho spisech prý posílí všechny věrné katolíky a protestantům odhalí jejich bludy a ozdraví jejich slepotu. V tom se páter Martin docela mýlil; jeho misionářský zápal nebyl však leckdy po chuti ani katolickým věřícím a ani řádovým starším. K řádovému provinciálovi docházely opakované stížnosti, že páter vymáhá pokuty za nepřítomnost na mši, že se k vlažnějším farníkům chová neurvale, ba že mnohdy je z kazatelny cítit mešní víno víc, než je obecně zvykem. Rovněž spisy kapucínského horlivce se nesetkávaly pouze s nadšením. Bezstarostné míchanice úzkostlivě chráněných a po staletí cizelovaných teologických a dogmatických pravd s pochybnými představami podezřelých náboženských blouznivců mohly nalézt vstřícné čtenáře mezi málo vzdělanými laiky, řádové a církevní představitele však znepokojovaly a rozčilovaly do té míry, že nejenže neustále vraceli páteru Martinovi jeho texty k přepracování, ale občas mu dokonce z moci úřední na čas zakazovali vůbec brát pero do ruky. Veškeré sankce však nebyly nic platné. Páter Martin psal pilně až do své smrti a zanechal za sebou dílo, které ovlivnilo projevy zbožnosti nejširších katolických vrstev hluboko do devatenáctého, ba i dvacátého století a které se především u osvícenských vzdělanců stalo příslovečným. „Kochemský“, „kochemština“ jsou výrazy, kterým Johann Wolfgang Goethe a jeho současníci rádi označovali určitý typ katolicko-sentimentální kalendářové literatury a náboženské prožívání a vnímání skutečnosti především u bigotně katolických německých venkovanů. Úsměšky nábožensky vlažných estétů však mnoho nezmohly. Především stěžejní práce pátera Martina, totiž Velký život Ježíše Krista, se těšila značnému zájmu, počet známých vydání jde do mnoha desítek, překlady v to nepočítaje. Výpravný, bohatě ilustrovaný tlustospis obsahuje nejen podrobné líčení jednotlivých etap života Ježíše, tak jak je uchovala středověká tradice, ale i obsáhlé geofyzikální a astrofyzikální výklady, podrobné popisy biblických lokalit, posbírané z více i méně důvěryhodných cestopisů a poutních průvodců, a konečně množství modliteb a mnohomluvných autorských výzev čtenáři k soucitu s „Ježíškem“. Vidění Brigity Švédské znamenala pro autora nejdůležitější předlohu, inspiraci a oporu. Přebírá z nich celé dlouhé pasáže a rozvádí jejich líčení, napodobuje styl a prakticky nepřetržitě se odvolává na jejich autoritu. Jeho líčení má však na rozdíl od Brigitina pouze jediný cíl a smysl: vzbudit v čtenáři zbožný soucit všemi prostředky, dohnat jej doslova k slzám. Liturgické, mystické a i jiné konotace zcela chybějí. Páter Martin tak vzkřísil Brigitina Vidění k novému životu a zajistil jim vliv i v dobách, kdy se texty jiných středověkých mystiků a vizionářek stávaly postupně předmětem zájmu formujících se historických a filozofických věd, a tím i mrtvým tělem určeným k pitvě, totiž racionálně-vědecké analýze. Formou „druhého života“ Brigitiných vidění jsou barokní pašijové hry, které se v některých (především jihoněmeckých) lokalitách udržely podnes a představují v současné době atraktivní cíl zejména amerických konzervativně katolických zbožných poutníků. Ačkoliv scénáře těchto velmi náročných, až několikatýdenních akcí, jichž se jako „herci“ účastní obyvatelé celých vesnic, mohou mít a často mají i jiné předlohy, celá řada z nich, především u nás známé Hořické pašijové hry, vychází téměř zcela nebo úplně z Velkého života Ježíše Krista Martina z Cochemu, a tím i z textů Brigity Švédské. Její pašijová vidění přebral totiž páter Martin do svého díla prakticky doslova.
CHORÁ SVĚTICE Odkaz středověké vizionářky neměl ovšem zůstat omezen pouze na její texty. Specifický charakter barokní zbožnosti s jeho obratem k vnitřnímu prožívání přinesl v devatenáctém století plody, které nelze při nejlepší vůli nazvat jinak než poněkud patologické. Brigita Švédská nalezla za zprostředkování barokního lidového spisovatele po pěti stech letech své následovnice. Jednou z nich byla Anna Kateřina Emmerichová. Nevzdělaná selská děvečka se narodila roku 1774 v početné rodině chudého domkáře ve vestfálském Coesfeldu. Jako osmadvacetiletá vstoupila do nepříliš vzdáleného kláštera augustiniánek v Dülmenu, kde setrvala až do rozpuštění konventu v roce 1811. Poté přešla jako hospodyně do služeb francouzského katolického kněze, který se v Dülmenu usadil na útěku před Francouzskou revolucí. Nebohému faráři mnoho platná nebyla. Již v klášteře si neustále stěžovala na bolesti a choroby, nad nimiž přivolaní lékaři bezradně krčili rameny a pro něž nakonec nenacházely porozumění ani řádové spolusestry. V domě abbého Lamberta brzy ulehla docela. Objevila se u ní stigmata a po osmi letech nehybnosti na loži v nedožitých padesáti letech zemřela. To, že neupadla v zapomenutí jako celá řada jiných podobně postižených žen, je zásluha raně romantického spisovatele a básníka Clementa Brentana (1778–1842), souputníka Goethov aa Herderova, vydavatele slavné sbírky Des Knaben Wunderhorn. Na prahu čtyřicítky se u něho začaly projevovat návaly deprese, které jej vedly k opuštění liberálních literátských kruhů a k trýznivému hledání východiska ve víře. Původně velmi vlažný katolík se obrátil k ortodoxnímu katolicismu a pojal pevný úmysl stát se knězem. Záměr se kvůli kanonicko-právním překážkám sice nepodařilo uskutečnit, ale básník v té době již nalezl svoji múzu. U lože farské hospodyně strávil plných osm let až do její smrti. Zapisoval líčení jejího utrpení a chorob a nejrůznější vyprávění o božské ochraně, které se, jak pevně věřila, těšila již od dětství. Zaznamenával její pravidelná páteční vidění, v nichž se bývalá jeptiška účastnila biblického dění na Kalvárii. Po její smrti své přesné a věrné zápisky bez jakýchkoliv okras a příkras vydal pod titulem Hořké utrpení našeho Pána Ježíše Krista podle vidění blažené Anny Kateřiny Emmerichové, a zajistil tak své vizionářce slávu věčnou – v roce 2004 byla blahořečena papežem Janem Pavlem II. Kanonizační proces započal sto let po její smrti, ale nejprve se vlekl, především kvůli otázce autenticity pašijových vidění. Po pečlivém srovnání textů a po prozkoumání zápisků z pozůstalosti Clementa Brentana bylo totiž spolehlivě zjištěno, že se Brentanova líčení do značné míry shodují s Velkým životem Ježíše Krista pátera Martina z Cochemu. Dalo by se dokonce říci, že jedinou inovací oproti Cochemovu textu je stylizace vyprávění jako očitého svědectví vyvolené nevěsty Kristovy. Z Cochemova textu přebírá Hořké utrpení základní strukturu, obsah a styl, včetně podrobností, které známe již z Brigitiných vidění. Jasnou a zřetelnou inovací je oproti oběma předlohám další stupňování v líčení ukrutností páchaných na Ježíšovi. Zdálo by se, že se kruh jednoho úseku z dvou tisíc let vyprávění o životě Páně uzavírá. Svědectví středověké vizionářky, probuzené k novému životu barokním spisovatelem, se stává novým viděním, novou možností spatřit a prožít mysterium vykoupení. Tak docela tomu však není. Daleko spíše než o kruh se v tomto případě jedná o spirálu: každá doba vkládá do vyprávění své vlastní cítění, svůj zájem, každá společnost a každý jedinec svá očekávání, svou bolest a svůj pohled na svět. Plátno obrazu Ukřižování se mění. Tak je tomu i ve vyprávění posledním, ve filmu amerického režiséra Mela Gibsona Umučení Krista.
SUVENÝR Z GOLGOTY
Mel Gibson dokázal naplnit euroamerické kinosály příběhem, jehož začátek, průběh i konec zná v historicky křesťanských zemích – a nejenom v nich – prakticky každý. Autorovi Umučení Krista se podařilo něco, co se přibližně od patnáctého století zdálo ztracenou věcí: soustředit nad pašijovým vyprávěním diváky všech sociálních vrstev, všech vzdělanostních úrovní a nejrůznějších životních zkušeností a především všech konfesí a světonázorů. Filmové zpracování, jehož scénářem byly Brentanovy záznamy vidění Emmerichové, a tím pádem i Cochemova líčení, určil autor všem, právě tak jako kdysi Brigita své vize. Médium filmu způsobilo v jistém smyslu převrat. Příběh již nevyžaduje vizionářku jako svědkyni „reálného“ ukřižování, aby mohl být vyprávěn. Filmové plátno nabízí přímou „vizi“, kterou literární texty dokážou vyjádřit pouze zprostředkovaně.
Na první pohled to vypadá, jako by se jednalo o prosté převedení některé z pašijových her na plátno, ale taková podobnost je pouze zdánlivá ze dvou důvodů. Jednak se filmové vyjádření pohybuje ve specifickém referenčním systému symbolických výpovědí, které z větší části odkazují k jiným výpovědím uvnitř, a nikoliv vně filmového jazyka a umění, a jednak film zcela jinak definuje publikum. Zatímco u pašijové hry je důsledně a vědomě smazávána hranice mezi diváky a aktéry, úloha filmového diváka zůstává zcela pasivní.
Emocionální účast, kterou pašijové hry dosahují rituálním „zpřítomněním události“, se film snaží nahradit nejvýše možným „realistickým“ znázorněním. Vrací se tak oklikou ke stejnému, nebo spíše podobnému úsilí středověkých vizionářek, jenom s jiným účelem: „realismus“ popisu pokud možno každého detailu Kristova utrpení a smrti měl být ve středověku konečným důkazem toho, že vizionářka skutečně dostala od transcendentální autority milost zúčastnit se události na Golgotě. Komerčnímu hollywoodskému filmaři počátku 21. století jde o něco zcela jiného: vzbudit u diváka takovou emocionální reakci, která by ho přiměla zaplatit lístek do kina ještě jednou a eventuálně zakoupit nějaký z pilně reklamovaných suvenýrů k filmu: odlitek hřebu z kříže nebo hrneček na kávu s obrázkem Golgoty ve světle zapadajícího slunce. Nemusí to být účel jediný – tvůrce filmu mohl mít i zcela jiné záměry související s jeho osobním pojetím víry a zbožnosti –, ale je to účel nejvíce viditelný a zcela zjevně úspěšně dosažený.
Ironická skepse však není zcela na místě: vyprávění o životě Ježíše Krista je příběhem o vykoupení. A ten je natolik zakotven v kořenech euro-
americké kultury, že bude vyprávěn stále znovu a znovu. Jaké ale bude plátno, na nějž budou nanášeny jeho barvy, záleží pouze na nás.
LITERATURA J. Hanauer, Die stigmatisierte Seherin Anna Katharina Emmerick, Bad Honef 1979; B. Morris, St. Birgitta of Sweden, New York 1999; J. Ch. Schulte, P. Martin von Cochem 1634-1712, Freiburg im Breisgau 1910.
Pavlína RYCHTEROVÁ (nar. 1970) se zabývá sociálními a kulturními dějinami středověku na univerzitě v Kostnici a v Centru medievistických studií v Praze.