Francie byla jeden a půl století zemí přistěhovalců na kontinentu vystěhovalců, ročně jich stále přichází na dvě stě tisíc (oficiálně). Integrace tu bývala založena na škole a rodině. Rodiče se snažili přizpůsobit a své děti vedli ke splynutí s okolím.
Klasická situace: manuálně pracující přistěhovalci se dřou, aby jejich děti získaly diplom a vůbec lepší život. Někdy na ně ani nemluvili původním jazykem, ať jsou z nich Francouzi. Třetím integrujícím prvkem bývala – jako všude v Evropě – povinná vojenská služba. Po jejím zrušení, kritizovaném mnoha vojáky i politiky, zůstalo vakuum: konec institucionalizovaného a všeobecného mísení mužské části různých společenských skupin. Prezident Jacques Chirac po nepokojích rozhodl zavést od příštího roku dobrovolnou občanskou službu, jež by sociální funkci vojny oživila. V tradičních dělnických předměstích také hrávaly velkou roli odbory, a nebojme se to říct, komunisté. Měli radnice, měli monopol na moc v tomto „rudém pásu“ kolem Paříže, jak se mu tehdy říkalo (a kde na podzim všude plála auta), a díky síti sportovních klubů, domů kultury a prázdninových táborů strukturovali mladým proletářům život. S jejich zmizením z politické mapy země je na sídlištích v této roli nikdo nenahradil, socialisté to nedělají, zůstalo vzduchoprázdno. Sociální výtah fungoval až do roku 1975, kdy pro masy přišedších najednou přestala být práce a kdy Francie zastavila organizovaný nábor. Objevila si mezitím Afriku, arabský svět, Asii, teď už nikoli jako své kolonie a zámořská teritoria, ale na vlastním území (ovšem už za 1.války si do jednotek a do továren povolala 600 000 mužů z kolonií). Zatímco Asiaté akceptovali francouzský model a uspívají v něm, u Maghrebanů a Afričanů, hlavně v třetí generaci, došlo k odmítání francouzské šablony a k prosazení vlastní, odlišné totožnosti, založené na pohledu zpět. Kde najít referenční bod? Nabídl se islám, či spíš jakási islámskost. Ve své většině nikoli jako náboženství, ale jako identifikační rys. V denním životě nemá s arabským světem příliš společného, je víc protestem vůči domovské Francii než ztotožněním s modelem arabského půlměsíce. Jelikož se etnický původ oficiálně nezmiňuje, je termín muslim opisem pro Maghrebana a Turka s jejich tradicí a způsobem života spíš než označením náboženského vyznání. Mladí se ve své většině nemodlí, nechodí do mešity, nedodržují přikázání. Podle zpravodajců je třetina až polovina muslimů francouzskými občany, z 5 miliónů žijících ve Francii je jich jen asi 200 000 praktikujících, tedy 4 procenta obyvatel, a jen 5 000 radikálních salafistů). Přihlášení k islámskosti znamená však radikální odklon od francouzské tradice. Poprvé v moderních dějinách téhle země se objevila skupina, která je méně integrovaná než její rodiče, která odmítá vplynout mezi původní Francouze a definuje se vágně jako etnicko-ideologická (ideologií rozuměj islámskost). Dlužno ovšem říct, že tak byla tato populace přes oficiální republikánskou rétoriku v běžném životě léta vnímána a že tak trochu vrací očekávaný obraz: chcete nás takové mít, tak tady jsme. Jestliže jejich rodiče chtěli žít v liberální Paříži, jestliže jejich matky s radostí odvrhly kdysi dávno po překročení hranice šátek a nikdy by ho už na sebe nevzaly, někteří jejich synové či vnuci najednou nutí své sestry, aby se zahalily, aby nechodily k mužským lékařům, do bazénů, kde se plave zároveň s muži, aby se neúčastnily hodin biologie a tělocviku. Hlavním smyslem tolik diskutovaného zákona zakazujícího islámský šátek ve veřejných institucích (u nás špatně pochopeného jako zákaz práva na módu) byla ochrana těchto žen před násilím jejich bratrů a otců: nemohou je nutit k něčemu, co zákon zakazuje. Špatná sociální situace mladíků bez práce (na sídlištích dosahuje ve věkové kategorii do 25 let 40 procent)v kombinaci s ideologií islámu vede k tomu, že předmětem bigotnosti a nesnášenlivosti jsou na předměstích mladé ženy a dívky. Není náhodou, že úporně studují a snaží se tak dostat ze začarovaného kruhu: sídliště – bigotní bratři – bezradní rodiče, a že jejich únik vyvolává vzrůstající agresivitu mužů z jejich prostředí. Nejdynamičtější z nich prošly nedávno s heslem Ani podřízené, ani lehké pěšky celou Francii, aby upozornily na podmínky a vztahy, v jakých žijí především maghrebské dívky v zemi, kde Simone de Beauvoirová už před padesáti lety vydala Druhé pohlaví. Vedlejším rysem islamistické identity, ztotožňující se s Palestinci a v minulosti s intifadou, je častý antisemitismus téhle mládeže. Jmenovat se David nebo Moše a nosit jarmulku znamená na některých sídlištích být denně okopáván. Spousta Francouzů volících levici, tedy přísahajících na nekonfesijnost, řeší dilema: ideologicky jsou pro veřejnou školu, pilíř republikánství, kde se mísí sociální vrstvy a známkuje se stejně syn ministra jako uklízečky, kde však bylo jejich dítě vydíráno, dostalo se k drogám, odkud mělo horší šanci jít dál, protože výuka zadrhávala. Nakonec se rozhodli pro školu soukromou, což ve Francii znamená církevní. Ve veřejných školách dnes existují třídy, v nichž je deset, dvacet národností (v roce 2003–4 bylo na základních a středních školách 39 000 žáků, kteří právě přijeli z ciziny). Existuje jen velmi omezený počet struktur, které by dětem přistěhovalců v integraci napomohly, ač ti jsou ze 70 procent dělníky a mají minimálně čtyři děti. Potomkům gastarbeiterů z Mali nebo Senegalu je naivní předkládat Racina a Descarta a domnívat se, že z nich udělají Francouze jako z milionů Italů, Španělů, Poláků a Portugalců před nimi. Rodina není s to integraci v některých případech napomáhat, druhá generace se s rodiči neidentifikuje a příchodu do zaslíbené Francie nerozumí. Nikdo se příliš nezabývá tím, jak fungují africké jazyky, jaké fonetické či konceptuální překážky brání těmto dětem při osvojování francouzštiny, jak se oprostit od islámského pojetí muže a ženy a připojit se k evropské emancipaci. Ukazuje se, že předměstská francouzština se zvukově podobá víc arabštině než jazyku písniček Edith Piaf, že přesouvá přízvuk na první slabiku jako arabština a používá její redukovaný počet samohlásek a že se tenhle jazyk stává módou i pro mládež z lepších gymnázií.
PŘISTĚHOVALECTVÍ JAKO TABU Celá věc je komplikována tím, že přistěhovalectví je ve Francii nesmírně zpolitizovaným tématem, tudíž tabu, nebo instrumentalizováno k politickým záměrům. V průběhu nepokojů kritizovala opozice, že vláda není s to zvládnout situaci, někteří v nejvypjatějších chvílích žádali odstoupení ministra vnitra; nezapomněli, že pravice vyhrála volby argumenty o nebezpečí na ulicích. Přitom nejde o problém pravice či levice, horký brambor existuje už pětadvacet let. Levice o něm léta váhala mluvit, odvrhávajíc kritiku přistěhovalectví en bloc: Francie vždy byla zemí azylantů, bohatá země má na to přijmout hladovějící, v civilizovaném státě není možné lidi násilím vsazovat do letadel a vyvážet. Když socialistický premiér Rocard kdysi prohlásil, že Francie nemůže přijímat všechnu bídu světa, léta to musel ve svém táboře vysvětlovat. Ta samá levice má dnes přitom problém s otevřením pracovního trhu novým zemím EU, ač se do Francie Středoevropané nehrnou. Pravice zase používá úzkosti z imigrace už od ekonomické krize a nárůstu nezaměstnanosti, jaké přinesl počátek 80. let. Tenkrát se přistěhovalectví chopila krajní pravice (Le Pen získal rázem 11 procent a od té doby se drží na patnácti), a tím ho zmrazila. Každá zmínka o imigraci jako problému vyvolávala odpor u levice jakožto nacionalistická rétorika, a pravice, jakmile byla u vlády, se omezila na administrativní omezování imigrace. Oběma bylo společné jedno: neměly strategii integrace, mezi stranickými funkcionáři či poslanci nebyl jediný potomek neevropské emigrace, pohled do parlamentního sálu odrážel jiný svět než pohled na ulici. Teprve nedávno zahrnuli socialisté na své kandidátky pár jedinců této populace, ve svých vládách nemívali jediného. Prvním ministrem alžírského původu vůbec byl v Chirakově kabinetu ministr pro bývalé bojovníky, v dnešní, rovněž pravicové vládě figuruje sociolog Azouz Begag (je ovšem juniorním ministrem pro napomáhání rovnosti příležitostí). Politická korektnost byla dobře vidět na způsobu, jak se o nepokojích psalo ve francouzských médiích. Jestliže zahraniční tisk mluvil většinou o rasových nepokojích, jejich francouzští kolegové psali spíš o povstání, revoltě, sociálních nepokojích, z teenagerů v kuliších se snažili vymámit politické motivy. Jeden z nich ke štěstí novinářově prohlásil, že nepokoje budou pokračovat, dokud neodstoupí ministr vnitra Sarkozy. Proč? Prohlásil, že paliči aut jsou „chátrou“, racaille. To je ale slovo, které o nich ve Francii říká každý, které používají dokonce o sobě navzájem. Následovala petice, která je brala pod svou ochranu jakožto děti republiky, o nichž se nikdo nemá takhle co vyjadřovat. Dětmi republiky je rychle nazval i prezident Chirac. Většina novinářů a samozřejmě opozice dávala počet zapálených aut a škol za vinu Sarkozyho výroku (ač v téhle zemi jich vandalismem rok co rok shoří 28 000). Málokdo má chuť pojmenovat věci, jak jsou. Velká část médií a levice představuje paliče aut jako oběti sociální nerovnosti, nezaměstnanosti. Dokonce jako zárodky politické revolty proti systému (což zpravodajské zprávy popírají). Aplikuje na ně zavedená socioekonomická kritéria. Málokdo mluví o krizi rodiny a o zodpovědnosti rodičů, o tom, že dotyční adolescenti nepoznali kromě policisty ve svém životě autoritu, že je nikdo nevychovává. Teprve teď lze číst, že v zemi žije osm až dvacet tisíc polygamních rodin, většinou z Mali, jež mají v průměru deset dětí, které tráví noci na ulici. Veřejnost se dozvěděla o nucených sňatcích dívenek, dokonce o ženské (tj. dívčí) obřízce. To vše praktikováno ilegálně. O partách chuligánů se mluví jen jako o mládeži (les jeunes), popřípadě mládeži z předměstí, každý si ovšem hned představí, jak takový mladý vypadá: kulich, popřípadě kapuce, značkové adidasky, jedenáct až osmnáct let, pohybuje se v partě. Zajímavé je, že problémy jsou vesměs s nezletilci a že po pětadvacátém roce života se z nich dle soudců stávají vřelí otcové. Jako má čeština potíž s označením Romů a Neromů, má ho i francouzština s přistěhovalci a jejich potomky. Jsou to dnes Francouzi, nikoli cizinci (neboť narození ve Francii), jak je tedy nazvat? Běžný jazyk nakonec z nedostatku lepších převzal termíny, jimiž se označují sami: Beur jsou všichni ti mladí, kteří se narodili ve Francii z maghrebských rodičů (slangový způsob vyslovení slova Arab po slabikách nazpátek), a Black z rodičů afrických. Vůbec jejich jazyk používá hodně angličtiny. Tu a tam je slyšet, že se ve Francii, jež kromě Alsaska nezná skinheady, objevuje nový rasismus, protifrancouzský, protibělošský. Když loni v pařížských ulicích demonstrovali lyceisté proti školskému zákonu, vtrhly tam na ně party mladých z předměstí, mlátily je a obíraly o mobily. Francouzi se neumějí ani prát, ani si ubránit svoje holky, jsou to měkkoty, shrnul jeden. V souvislosti s nepokoji Francie najednou objevila, jaké texty poletují na koncertech rapových kapel z předměstí: jednak vulgární, jednak jsou fanaticky nenávistné vůči Francii. Francie je děvka, kterou budu j…t, až už nebude moct, zpívá jeden. Druhé téma: Podej mi kulky na policajty, podej mi tu bouchačku. Několik poslanců (vládních) podalo na kapely trestní oznámení. Skandál způsobil filozof Alain Finkielkraut, autorita v židovském prostředí, člověk, který se angažoval ve věci etnických čistek v Bosně nebo masakru ve Rwandě a je znám lpěním na republikánských hodnotách. Poprask vyvolal listopadovým interview pro izraelský Haaretz, jež se v zemi překládalo a široce komentovalo. Řekl, že je omyl vysvětlovat autory nepokojů pouze sociálními důvody, že ve skutečnosti jde o etnicko-náboženskou revoltu proti Francii, Francii jakožto evropské zemi s židovsko-křesťanskou tradicí, revoltu lidí, kteří nesnášejí Francii jako republiku. A Židy. V autorech bouří vidí část mladých potomků Afričanů a Arabů, kteří se obrátili k islámu, nikoli jako k náboženství, ale jako k zakotvení své identity. Největší nechuť vůči evropské Francii mají podle něj afričtí a karibští potomci (představují také nejnovější vlnu přistěhovalců). Jeho rozhovor vyzněl velmi pesimisticky: Nevrátí se klid… jen rutinní násilí. Finkielkraut pak čelil vlně silné kritiky z rasismu, a to včetně z řad některých židovských institucí, bylo na něj podáno několik obvinění, padly výzvy, aby byl bojkotován médii. Řekl hodně natvrdo, co si myslí mnoho lidí z jeho prostředí, dal výraz latentně sdíleným obavám, jež visí ve vzduchu a staly se tak do jisté míry realitou. Mužem, který se v posledních letech snaží udělat něco nového, vůbec něco udělat, je ministr vnitra Nicolas Sarkozy. Sám dítě maďarských emigrantů, vedle Begaga snad jediný potomek přistěhovalců v současné vládě, zná psychologické aspekty imigrace, žil ovšem a starostoval v tom nejbohatším předměstí Paříže a na levici, jí blízká média a na část sídlištních adolescentů působí jako rudý šátek na býka. Mnoho obyvatel sídlišť, zoufalých z okolní drsnosti, do něj ale vkládá naděje. Během nepokojů měl podporu 68 procent obyvatel, což je v zemi tradičně rozdělené na levicovou a pravicovou polovinu, kde se ve volbách vítězí těsnou nadpolovičních většinou, výjimečná popularita přesahující ideologická dělítka.
EVROPSKÝ LIBERÁLNÍ ISLÁM Sarkozy zkouší nabourat inertní tradici: poprvé vůbec inicioval vznik orgánu reprezentujícího muslimy, jehož prostřednictvím by bylo možné vést dialog s Maghrebany, dosud nijak organizovanými (kritizován, že ne všichni Maghrebané jsou věřící, jak jinak ale definovat tuto skupinu, když žádné etnické vymezení nepřichází v úvahu). Tvrdí, že stát by se měl zajímat o to, co se říká a děje v muslimských modlitebnách, že by měl vychovávat imámy evropského liberálního střihu (kritizován, že chce rozbít jeden ze soklů republikánství, odluku církve od státu). Mluví o pozitivní diskriminaci jako v USA (kritizován, že tím by vytvořil menšiny, jež Francie nezná a jež vždy odmítala), uvažuje o hlasovacím právu pro přistěhovalce v místních volbách (což už kdysi navrhovali socialisté). Chce změnit systém přistěhovalectví z trpěného na výběrové: vybírat podle potřeb Francie, stanovit kvóty jako jiné země. Zároveň má ovšem svůj interes, hraje o prezidentství a ví, že bezpečnost je téma, na němž se na pravici vyhrává. Pozitivní diskriminaci, termín ve Francii dlouho odmítaný jako neslučitelný s republikánským pojetím integrace skrze občana, prosadil před pár lety přes všeobecnou nechuť Institut politologie, prestižní škola, jež je baštou elit: přijali tam několik studentů z problémových sídlišť, ti se osvědčili. Vzápětí po nepokojích žádal prezident Chirac, aby se tak postupovalo i na dalších prestižních školách. Že nápad ovšem přišel až teď… Socialisté nedávno také navrhli pro přistěhovalce kvóty, což je novinka v jejich dosavadním přístupu. Velkou otázkou je vztah k islámu: stát se donedávna tvářil, jako by jeho existenci netušil (takto přece republikánský model dlouho fungoval). V zemi bylo donedávna jen několik málo mešit, jediná pařížská vznikla ve dvacátých letech 20. století a je spíše muzeem rukodělného mistrovství a kouzelnou kavárnou. Kazatelé, imámové přicházejí většinou ze zemí Perského zálivu, z reality a mentality na hony vzdálené současné Francii (z celkového počtu dvanácti set imámů údajně třetina nemluví francouzsky), jejich činnost financují rovněž tyto státy, nejvíc Saúdská Arábie, rovněž Maroko, Alžírsko, jež si pak nárokují přímý vliv na život mešit. Víra se často odehrává pokoutně, v nedůstojných prostorách garáží a zadních místnostech obchodů. Starostové v krátkozraké představě, že se vyvarují problémů, a poslušni svého tradičního elektorátu dělali vše, aby nepovolili stavbu nových mešit. Tím se problém jen udržoval v pološeru. V posledních letech se hodně změnilo, zdá se, že hlavními aktéry integrace jsou dnes starostové, vznikly stovky mešit. Ve Francii se začíná mluvit o tom, že by se stát měl naopak zajímat o to, co se děje v modlitebnách, kdo a co tam hlásá (kázání se odnedávna předkládají ke kontrole úřadům), jaké tam proudí finance, zda se tam neverbuje mládež do ilegálních buněk, že by islám měl mít právo na důstojnou formu prožitku jako jiná náboženství, že by se měl naopak odehrávat na denním světle. A že chce-li Francie eliminovat bigotnost blízkovýchodních vousáčů v sandálech, měla by si školit vlastní imámy, vyrůstající z francouzského kontextu a mluvící francouzsky. Že by se mělo napomoci liberální verzi islámu a jeho nově se objevujícím protagonistům. Takové hlasy, byť stále málo početné, je dnes slyšet i z jiných evropských zemí. Sarkozyho atraktivnost spočívá v tom, že jako první francouzský politik (a navíc z pravice, jež byla vůči islámu a přistěhovalectví tradičně odmítavá) tyto myšlenky ventiluje, rozpřádá o nich debatu a dokonce v tomto směru jedná. Je pragmatik. A ví, že naprostá většina francouzských muslimů jsou mírumilovní lidé a že to malé procento mládeže, jež chodí do mešity, bylo za nepokojů doma. Pro Francii může být současný klid předměstí jen dočasným. Skutečnost, že listopadové nepokoje nevykázaly klasické rysy vzpoury a požadavků, že neměly vůdce, ideologii, finanční centrum, argumentační výbavu, sebemenší politické zabarvení či vazbu na nějakou politickou sílu, ani krajně levicovou či krajně pravicovou, to vše neznamená, že není čeho se obávat. Tahle černá energie čiré zloby, tahle autistická rozkoš, jak napsal Bernard-Henri Lévy, se jen tak nevyčerpala. Spíš je třeba si říct, že to, co předvedla, bylo nové, difuzní, unikalo mezi prsty a těžko se pojmenovává klasickými politologickými termíny. Při nejbližší příležitosti mohou obdobné nepokoje vypuknout znovu, možná už lépe zorganizované, možná se zapojením nějakých politických skupinek a bojůvek, jaké tu doprovázejí všechny protesty. Tentokrát jim ujel vlak, nová forma je zaskočila. Mohla by to být také generálka na něco většího. Nebo rozbuška plíživé guerilly. Kdysi po násilnostech na lyonském předměstí prohlásil profesor Alain Touraine, sociologická autorita na problémy měst: Máme jen několik málo let na to něco udělat, jinak nás čekají velké výbuchy městských aglomerací, jaké zažila Amerika. To se psal rok 1990 a šlo o jedno předměstí, nepokoje byly vnímány lokálně. V listopadu šlo už o celostátní požár. V kolektivní paměti Francie má navíc vysokou prestiž revoluce, ta před dvěma stoletími i všechny následující, i dlažební kostky osmašedesátého. U nezanedbatelného počtu televizních diváků měla předměstská mládež pochopení. Cizina a cizí média daleko víc než Francie předkládaly obraz katastrofy. Nezapomeňme ovšem, že šlo o zapalování předmětů, nikoliv o střety obyvatelstva, nebyl jediný mrtvý ani těžce ranění. Prudkost nepokojů může možná mít i pozitivní dopad, pokud se politické vedení zmobilizuje, přijme tuhle populaci jako stabilní prvek země a nabídne jí integraci. To byl jistě i smysl výrazu děti republiky. V průběhu nepokojů přicházely desítky nápadů a iniciativ. Nezapomeňme také, že tahle země je zvyklá na dost silné projevy masového protestu včetně politicky motivovaného násilí a že se zatím vždy dokázala oklepat a vstřebat je. Francie ovšem dnes prochází frustrací a úzkostí před změnami, z nového, má pocit, že si musí bránit dosaženou úroveň, svá acquis, bránit se globalizaci, amerikanizaci, sociálnímu dumpingu nových zemí EU. Zároveň obranu snadno pojímá jako demonstrace, plné bulváry, stávky – dřív než vyjednávání. Viz současné protesty odmítající pokus vlády liberalizovat podmínky přijímání do práce, s listopadovými sídlišti však nemají nic společného. Co druhá a třetí generace přistěhovalců, těch namačkaných na sídlištích, potřebuje, je akceptace a seriózně míněná integrace. Jednoduše řečeno, aby je okolí vzalo za své. Na první pohled jsou hořící auta francouzských předměstí jiným světem, než v jakém žijeme v Čechách. Je ale dobré nezapomínat, že soudržnost společnosti není dána automaticky jednou provždy.
Petr JANYŠKA (nar. 1953), diplomat a publicista, byl v letech 1999–2003 velvyslancem ve Francii. Původně překladatel a novinář, přednáší rovněž moderní francouzskou politickou kulturu na FSV UK. Je autorem knihy L´Europe retrouvée: entre Prague, Paris et Bruxelles (Editions de l´Aube, La Tour d´Aigues, 2004). Zde předkládá svůj osobní pohled.