Lidové písně, které vyprávějí o společenských poměrech a způsobu života na vesnici v minulosti, se stále uchovávají v kolektivní paměti. Avšak přímí svědkové, tedy hmotné památky, pod vlivem moderní civilizace z přirozeného prostředí už dlouhou dobu nezadržitelně mizí.
Lidi bezprostředně svázané s vesnicí nikdy tvrdé podmínky a neustálý boj s přírodou nedojímaly. Zato ti, kteří žili v úplně jiném civilizačním nivó, začali považovat sepětí s přírodními zákonitostmi za objekt akademického obdivu už velmi brzy. Na nápad uměle udržovat "divokou přírodu" přišla poprvé ve svých parcích anglická šlechta 16. století. Ve druhé polovině 18. století zakomponovala pevninská Evropa do této ideje i její obyvatelstvo, tedy vesničany. Byla to velká hra, jejíž humanismus byl víc než problematický. Především však šlo o jeden z důsledků ohlasu rousseauovského panteismu. Přirozený život v přirozeném prostředí se díky němu a podobným idejím zlomu 18. a 19. století stal současně místem projekce existenciálního snění romantiků. Odtud, společně s demokratizací společnosti, hledáním národní identity a také s rozvojem historiografie, byl jen krůček k zakládání muzeí v přírodě. Jejich vznik je příznačně spojen s velkými světovými výstavami druhé poloviny 19. století, jejichž cílem bylo tyto hodnoty reprezentativně demonstrovat.
Smysl muzeí v přírodě se od té doby příliš nezměnil. Je jím rekonstrukce historického životního prostředí včetně činností v něm provozovaných. Na samotná zařízení jsou však kladeny různé nároky: někdy mají mít celostátní výpověď, jindy regionální, nebo dokonce jen úzce lokální. Podrobně se o dějinách a specifi kách muzeí v přírodě, které jsme si spíš navykli nazývat po severském způsobu skanzeny, dozvíme v nedávno vydané publikaci Jiřího Langera Evropská muzea v přírodě — lidové stavby obytné, hospodářské, technické a sakrální, řemesla a obyčeje. Je to práce mimořádného rozsahu a odborné erudice. Langer formou encyklopedie sleduje tuto problematiku ve dvaatřiceti evropských zemích. Jeho poznatky jsou založeny na přímé znalosti muzeí, resp. památek v nich uchovávaných, a na vlastním odborném výzkumu. Jednotlivé kapitoly mají rozsáhlou černobílou fotografickou dokumentaci, dispoziční mapy a v některých případech i podrobné plány muzejních areálů. V jejich úvodních pasážích dokonce získáme základní geografické, jazykové a demografické informace. Následuje popis a odborné zhodnocení lokalit, v nichž se muzea v přírodě nacházejí.
Systém, jakým je publikace uspo řádána, umožňuje sledovat podobnosti i rozdíly národních kultur, sociální dispozice jednotlivých oblastí, míru vlivu městské civilizace, důsledky technologických inovací jak při stavbě obytných a hospodářských budov, tak užitkových předmětů a pracovních nástrojů. Můžeme tu srovnávat národní či lokální zvyky a stejně tak proměny existenčních modelů v čase. K muzeím v přírodě patří také vysloveně industriální památky. U nás to bohužel stále ještě není obvyklé, ale například ve Velké Británii, ostatně podobně jako ve Spojených státech amerických, pečují o staré hornické osady už dávno, aby zavčas podchytili způsob života jejich obyvatel včetně dopravních prostředků, kterými se muži dopravovali do práce. Patřil k nim třeba i speciálně upravený patrový autobus. Stejně tak se muzejním způsobem uchovávají těžební věže, dílny a původní kolejiště nefunkčních dolů. Muzeem v přírodě se tak například stalo depo železniční tratě panství Pockerely z roku 1825 a vlaková souprava tažená Stephensonovou lokomotivou.
Langerovo dílo — protože jinak než dílem můžeme výsledek autorova celoživotního úsilí nazvat jen stěží — je nejen odbornou prací zásadního významu, ale i důležitým zdrojem informací zcela nového druhu pro každého, kdo rád cestuje za účelem poznat domácí i zahraniční historické památky.
Baset, Praha 2005, 892 s., 980 Kč