V létě roku 1910 byl Sigmund Freud vyrušen v hotelu Nordzee v Nordwijku naléhavým telegramem. Přitom si plánoval odpočinkovou dovolenou: měl za sebou druhý kongres Psychoanalytického sdružení a přednášky přednesené v Americe na Clarkově univerzitě už stačil připravit do tisku.
Ačkoli v čase dovolené pracoval jen nerad, tentokrát nemohl naléhavou prosbu o rozhovor odmítnout navzdory tomu, že se s autorem prosby osobně neznal a dosud se s ním nesetkal. Nebyl to nikdo menší než Gustav Mahler – tehdy již světoznámý skladatel a dirigent. K hudbě Freud neměl zrovna vřelý vztah, mezi ostatními druhy umění mu dokonce připadala podezřelá. Její působení na svou mysl totiž nedokázal analyzovat tak pronikavě, jako to uměl s uměním výtvarným, básnictvím a literaturou. O Mahlerově mistrovství a kontroverzích však jistě slyšel nejen ve Vídni, ale také za oceánem. Freudův překvapivý okamžitý návrh na setkání však Mahler ještě dvakrát telegraficky odmítl (prý si to rozmyslel) a dvakrát o schůzku znovu požádal. Nakonec se uskutečnila v holandském Leidenu během jediného dne pozdního srpna. Nejprve se oba velikáni setkali v hotelu, potom vyrazili na několikahodinovou procházku, tím však jejich osobní kontakt skončil. Zásadní tragické události Mahlerova života byly již staršího data: jako ředitel vídeňské Dvorní opery čelil v předchozích letech štvavé žurnalistické kampani proti jejímu židovskému ovládnutí, že po vypršení smlouvy Vídeň opustil a přijal nabídku Metropolitní opery. Roku 1907 zemřela jeho milovaná dcera Marie Anna a objevily se první příznaky srdečního onemocnění, jež se mu zanedlouho mělo stát osudným. Bezprostředním důvodem Mahlerovy prosby však nebylo tušení smrti, ale pokus uspořádat svůj vztah k o patnáct let mladší ženě Almě. Již delší dobu vůči ní trpěl pocitem, že mu obětovala mládí. Mahler jí totiž před svatbou striktně zakázal komponování; hudebně nadaná, svůdná a mimořádně inteligentní Alma sice uposlechla, ale sama to pociťovala jako značné omezení své osobnosti. A právě v létě 1910 došlo k milostnému vzplanutí Almy k mladému Waltru Gropiovi, pozdějšímu slavnému německému architektovi. I po tak krátkém rozhovoru mohl Freud obdivovat Mahlerovu geniální schopnost pochopení, přestože na symptomatickou fasádu jeho nutkavé neurózy nepadlo žádné světlo, jak uvedl o čtvrt století později v dopise jednomu svému žákovi. Navzdory rychlosti analýzy, která nemohla vést k důkladnější diagnóze, Freudovi nedalo příliš práce odhalit v Mahlerově citovém životě mariánský komplex, tj. vazbu na matku. Byl na to připraven díky studii Vzpomínka z dětství Leonarda da Vinci, kterou před nedávnem dokončil a v níž se zabýval významem zážitků z dětství v psychologii tvůrčího procesu. Právě zážitky tohoto typu, mířící na rodinné zázemí a vztahy rodičů, byly hlavním obsahem Mahlerových vyprávění. Strhané rysy matky by Mahler rád znovu nacházel ve tváři své ženy. Po seznámení s Almou ji chtěl oslovovat Marie (jméno matky) a litoval, že nevypadala, jak se sám vyjádřil, usouženěji. O své vazbě na matku sice nechtěl nic vědět, Freudův výklad mu však přesto přinejmenším poskytl úlevu a dal mu nový impulz. Vzal a znovu přehrál Alminy staré písně, byl nadšen jejich výtečností a začal Almu přesvědčovat k novému komponování.
SETKÁNÍ PRVNÍ Na zakladatele psychoanalýzy se v situaci nejvyšší duševní nouze Mahler obrátil na doporučení přítele, dirigenta Bruno Waltera, jenž rovněž využíval Freudových služeb. Celá schůzka – její okolnosti i průběh – tak mimo jiné se stoletým odstupem pěkně ilustruje, jaké vážnosti se Freudovi dostávalo v tehdejší společnosti, minimálně v jisté části její intelektuální elity, a také jakými metodami a postupy mohl Freud konkrétně na své pacienty působit. Jedná se však o setkání příznačné a výjimečné zároveň, což může být samozřejmě dáno i výjimečností analyzovaného. Na rozdíl od jiných případů totiž Freud o tom Mahlerově v žádném ze svých spisů přímo nemluví a celá věc se uchovala jen v ústním podání a útržcích korespondence. Čím to může být? Na konci devadesátých let 19. století začíná Freud s řadou pokusů o autoanalýzu na základě rozborů snů a jeho starost o budoucnost teorie vrcholí ve skutečně epochální publikaci Výklad snů z roku 1900, zakladatelském díle psychoanalýzy. Od této chvíle se autoanalýza, jeden z nejhlubších zážitků Freudova života, pro něho stává pevnou součástí každé terapie, je cestou k analýze nevědomých procesů, probíhající v součinnosti a spolupráci s analyzovaným. Vzhledem k úpornosti a opatrnosti, s jakou Freud vždy dbal o uchování svého vlastního soukromí, je pravděpodobné, že se u Mahlera setkal s mnohými jevy, s nimiž se mohl identifikovat a které i o něm samotném vypovídaly daleko více a silněji než v jiných případech. Obdobný dominantní a patriarchální vztah k ženám, typický pro dobu vzniku psychoanalýzy, můžeme již ponechat stranou. Podobná je i řada dalších okolností, které přispívají k charakteristice nejen obou velikánů, ale také doby a prostředí, v nichž působili. Oba pocházejí z německy mluvící židovské rodiny středního stavu v moravskočeském maloměstském prostředí. Obě rodiny se komplikovaně vyrovnávají s procesy industrializace a modernizace dané části monarchie, jejich otcové sehrávají obdobnou dominantní roli a zápasí s existenční nouzí. Mahler i Freud později vnímají chudobu dětství s jistou dávkou studu, oba se těžko vyrovnávají s komplikovanými rodinnými vztahy a vnitřně trpí úmrtností svých sourozenců, tehdy nijak neobvyklou. Na zážitky z nejranějšího dětství pak oba kladou nebývalý důraz i v rozhodujících komponentách svého životního díla, ať hudebního či literárního. Oba dva silně zakoušejí své židovství, ovšem židovství nijak ortodoxní a s vůlí asimilovat se kulturně i intelektuálně. Od dětství také oba dva silně pociťují vědomí vlastní výjimečnosti, dokonce až určitý mesianismus. S tím jistě souvisejí pozdější pochybnosti o vlastním díle a vůle neustále jej dovádět v nových konturách dál, k stále širšímu a dokonalejšímu dosahu, stejně jako obdobné hypochondrické obavy ze srdeční choroby a záchvaty strachu ze smrti. Jako Franz Kafka patří k Praze, tak Freud a Mahler ztělesňují Vídeň přelomu století a dnes patří k jejich nejtypičtějším ikonám. Snad proto, že již za svých životů spoluvytvářeli její jedinečnou intelektuální a kulturní atmosféru, a přitom zároveň ve svém díle odhalovali odvrácenou tvář metropole habsburského dvora na krásném modrém Dunaji, města sladkých Straussových valčíků, moderně budované Ringstrasse na troskách starých hradeb, dvorských slavností, kavárenského a plesového života plného povrchnosti, pruderie a frivolnosti. Svou slávu i místo ve společnosti si oba museli tvrdě vymoci v osobním zápase se vším tím, co bylo pro Vídeň jako kulturní centrum tak typické. Podobné štvavé kampani, o které jsme se zmínili v Mahlerově případě, byl vystaven i Freud, zejména po roce 1895, kdy ve studiích o hysterii vysvětlil základy psychoanalytické metody a následně musel čelit otevřenému nepřátelství a izolaci ze strany vídeňských lékařů. Na žádném jiném místě není nepřátelská netečnost učených a vzdělaných kruhů tak zřetelně citelná jako ve Vídni, tvrdí Freud; jindy se vyznává, že Vídeň přímo osobně nenávidí, a i po dosažení úspěchu a rehabilitaci potvrzuje, že se s Vídní nikdy zcela nesmířil. Přitom oba dva, Mahler i Freud, jsou ochotni jít dosti daleko i v kompromisech se systémem vídeňského protekcionářství, založeným na osobních a společenských konexích, pokud to mohlo prospět jejich osobní kariéře a dílu. Když Freud dosáhl roku 1902 mimořádné profesury prostřednictvím přímluvy vlivné pacientky, hodnotil to v dopise se zadostiučiněním: Jako by najednou Jeho císařské královské Veličenstvo úředně uznalo roli sexuality, jako by rada ministrů potvrdila významnost snů a jako by nutnost psychoanalytického léčení hysterie byla schválena parlamentem dvoutřetinovou většinou. Nemělo by smysl připomínat všechny tyto analogie mezi Mahlerem a Freudem, kdyby zde nebyla jedna analogie hlavní a rozhodující. Jednalo se totiž o jedinečné setkání dvou skutečných géniů, kteří ze dvou různých stran otvírali a popisovali nové prostory lidské duše – a co více, oba si této situace byli vědomi. Nadčasovost jejich díla, které se stalo obecným kulturním statkem, živým, působícím a rozvíjeným dodnes v mnoha oborech myšlení či umění, je vyvažována faktem, že toto dílo je svým původem pevně vkořeněno do doby přelomu 19. a 20. století a přináší o ní silné svědectví. Je to doba hlubokých rozporů: krize rozumu a přitom jeho nespoutaných ambic, doba předznamenávající století světových válek a rozvratu řádu založeného na racionalitě a civilnosti, jejichž neudržitelnost tušili a popisovali Mahler, Freud a vedle nich nesčetná plejáda myslitelů a umělců. Doba, která učinila tečku za romantickou senzitivitou i pozitivistickým optimismem 19. století. V Mahlerově hudbě se snad nejvýraznějším způsobem střetává výraz tragického pocitu z celkového pohledu na lidskou situaci s melodicky jednoduchými, až banálními motivy. Klasická forma symfonie, která se ustálila od 18. století, obsahovala tradičně vedle vážnějších a hodnotnějších také větu lehčí, nějaký tanec či jednoduchý popěvek. Tato odpočinková věta sloužila k uvolnění a koncentraci pro novou, těžší větu, vyjadřovala radostné a bezstarostné stránky lidského života. U Mahlera se však stane něco nápadného: ačkoli užije týchž hudebních prostředků, odpočinková věta u něho přestane znít radostně a naopak z ní působí jakási těžko popsatelná hrůza. Ne že by Mahler neměl předchůdce: poprvé můžeme něco podobného nalézt v Beethovenově 9. symfonii, obdobný akcent je i v dědictví celé romantiky, zejména u Richarda Wagnera, a pominout nelze ani Mahlerova bezprostředního předchůdce Antona Brucknera. Ovšem teprve v Mahlerově podání se účast na radostném lidovém veselí skutečně stává jakýmsi tancem kostlivců na okraji propasti, ze kterého naskakuje husí kůže a ve kterém zaznívá představivost snové vize spolu s reálným zvukem našeho každodenního světa. Mahler tak navždy proměnil jak stavbu a smysl celku symfonie, tak naše vnímání rozpoutané lidské radosti, společné lidské touhy po štěstí, v níž tuší dřímající katastrofu. Také Freudův objev nevědomí jako rozhodující části duševního života má řadu předchůdců. V přírodní filozofii první poloviny 19. století žila a romantiky inspirovala idea nevědomé psychiky, tvořící stálý prvek ve spodním proudu filozofického myšlení, již nacházíme u Goetha, Schellinga i Schopenhauera. Mezi Freudovy bezprostřední předchůdce patří Eduard von Hartmann se svou proslulou knihou Filosofie nevědomí z roku 1869 i filozof a psycholog Theodor Lipps, který v devadesátých letech postuloval psychické procesy nevědomé povahy a pokládal je za skutečný základ procesů vědomých. V dobové debatě na konci 19. století o povaze života a lidské psychiky nelze přehlédnou zásadní boj o interpretaci a přijetí darwinismu, zejména o tu jeho část, která se týkala Darwinovy knihy O původu člověka a pohlavním výběru z roku 1871. Proces hominizace je zde vysvětlen kombinací přírodního a pohlavního výběru a Darwin zde pracoval i s psychologií a strukturou přírodních národů. Kniha vyvolala v části společnosti zděšení, připravila však mimo jiné půdu pro Frazerova zkoumání magicko-šamanských praktik a vztahů tradičních společností k přírodnímu světu. Monumentální dílo J. G. Frazera, vycházející pod titulem Zlatá ratolest v letech 1890–1915, je typickým příkladem kulturněhistorické recepce evolucionismu. Dnes patří ke klasickému literárnímu fondu a v době jeho vzniku stálo u zrodu celé řady disciplín včetně psychoanalýzy – Freudovy klíčové výklady totemismu v archaické společnosti a psychologické funkce tabu se materiálově opírají téměř výhradně o Frazera. Spory o evolucionismus, jenž vnesl do vědy o živé přírodě téma dějinnosti a jedinečnosti, tak spojovaly tehdejší biologii, zejména antropologickou problematiku, s kulturními a historickými problémy. To bylo také východiskem mladého Freuda, jenž od počátku mířil k filozofické problematice a pociťoval silnou touhu, zcela korespondující s dobovou intelektuální atmosférou, porozumět světovým záhadám a přispět k jejich řešení. Zpočátku se přiklonil k ideálům exaktní vědy a podílel se na budování tehdy mladého oboru, neurofyziologie, která také bořila přehrady mezi jednotlivými částmi nervové soustavy a mezi různými vývojovými stupni organismů včetně člověka. Další posun k psychopatologii, studium hysterie a poruch řeči a fakta související s hypnózou a sugescí vedly Freuda k průlomu mechanisticko-materialistického nazírání. Freudovy rozhodující formulace základních psychoanalytických tezí z devadesátých let 19. století proto zcela korespondují s dobovou krizí pozitivismu a mechanistického ideálu, s náhlým vzedmutím nauk, které chtěly filozofickými i vědeckými prostředky nově chápat život jako autonomní sílu, neodvoditelnou z fyzikálně-chemického základu. V době své izolace v lékařském prostředí se tak Freud prosazuje vedle různých vitalistů a filozofů života (jmenujme mezi nimi aspoň Hanse Driesche a Henri Bergsona) jako psychoanalytik, zakladatel a vůdce zvláštního směru v klinicko-psychologickém a kulturně-filozofickém myšlení, jako objevitel nové duše, duševní činnosti skrývající četné hlubiny a tajemství, nesoucí v sobě mnohá tabu a vystavené možnému rozboru analytika. Sigmund Freud se zcela záhy stal také jednou z ikon nesourodého, ale pro dobu před první válkou příznačného hnutí, pro které se ujalo souhrnné označení Lebensreform, reforma života. Cílem hnutí bylo stvoření nového člověka, osvobozeného od moderních civilizačních neduhů, a prosazovalo se prostřednictvím různých bratrstev, společenství a rozličných kolektivních všeléků: vegetariánství, abstinence, teozofie apod. Jedna taková sekta, která se ustavila roku 1900 na vrcholku Monte Verit poblíž švýcarské Asconty, učinila z psychoanalýzy program revoluční formy života, založené na sexuální volnosti, kolektivním vlastnictví a přírodním společenství. Podle zakladatele společenství, anarchisty Otto Grosse, měla psychoanalýza propagovat vnitřní obnovu, sebeosvobození prostřednictvím sebepoznání; podle spisovatele Franze Junga měla tvořit nové řády, nové zákony, nové náboženství. Podobná zacházení s psychoanalýzou dokreslují atmosféru doby a společenství, v nichž se Freudovo učení prosazovalo v bezprostřední časové návaznosti na jeho vznik jako něco zcela nového a revolučního. Nelze však přehlédnout Freudovu vlastní ambici o hledání nové kultury a demaskování civilizačních fikcí. Psychoanalytické hnutí tak nepochybně záhy přerostlo rámec jednoho směru a vytvořilo ryze interdisciplinární doktrínu, která postupně pronikala do řady oborů – od biologie, medicíny a psychiatrie přes pedagogiku až ke kulturní historii, sociologii, religionistice či filozofii. Podle Freudova vlastního ne zrovna skromného vyjádření z roku 1917 je prý psychoanalytické bádání – po Koperníkově objevu, že Země není středem kosmu, a Darwinových objevech, jež zrušily privilegované postavení člověka mezi tvorstvem a odhalily nevyhladitelnost jeho animální přirozenosti – třetí a největší urážkou lidského velikášství: Chce lidskému Já dokázat, že není pánem ani ve vlastním domě a je odkázáno na sporé zprávy o tom, co se nevědomě děje v jeho duševním životě. Ostatně ve svém vlastním zápase o osud svého objevu a v opakovaných revizích dřívějších názorů se Freud zejména po první světové válce obracel od psychoanalýzy lékařské k analýze kulturních a historických jevů. Z lékařskopsychiatrické metody založené na přírodovědeckém východisku se tak stále výrazněji stává doktrína, zasahující do myšlenkových kontextů filozofie dějin a teorie kultury. Freud se nakonec nejvíce obával, aby jeho teorie nebyla nahrazena ryze přírodovědeckou, snad biochemickou explikací. Sám si nikdy nebyl jist budoucností psychoanalýzy. Věda a pochybování jsou neoddělitelné a více nežli zlomek pravdy jsem vydobýt nemohl, píše v dopise ještě roku 1937.
SETKÁNÍ DRUHÉ Freudovo setkání s Mahlerem se odehrálo v okamžiku největšího vznětu psychoanalýzy jako mladé ambiciózní metody. Mahlerova epocha s jejími problémy skončila Velkou válkou, která rozvrátila staré řády a radikálně změnila podmínky pro další vývoj mnoha vědeckých či kulturních proudů. Překročením do doby meziválečné se na závěr a poněkud stručněji dostáváme k druhému Freudovu velkému setkání. Setkání s géniem obdobného formátu však nyní naopak symbolizuje období psychoanalýzy jako již zralého oboru s vlastní historií, vyhraněnými odpůrci i zástupy stoupenců z řad vědců a zejména umělců. S Albertem Einsteinem se Freud poprvé setkal v Berlíně o Vánocích 1926 při dvouhodinovém posezení u kávy; setkání zhodnotil lapidárně: V psychologii se vyzná tak jako já ve fyzice, a tak jsme si velice dobře pohovořili. Epochálního významu krize v klasické fyzice a její převratné rekonstrukce rovněž v prvních dvou desetiletích 20. století, tedy v době formování psychoanalytického hnutí, si Freud evidentně příliš vědom nebyl. Vždyť Einsteinova speciální a obecná teorie relativity spolu s kvantovou teorií, u jejíhož zrodu stál zejména Niels Bohr, jsou srovnatelné s významem Koperníkova obratu a Darwinovy teorie snad ještě mnohem více než Freudova psychoanalýza. Teoretická fyzika v meziválečné době podnikala možná nejdobrodružnější tažení lidského ducha moderní doby. Na druhou stranu, přestože Einstein uznával literární kvality Freudovy práce, řadil se k široké škále vědců a filozofů, kteří měli k její vědecké hodnotě postoj kritický a skepticky rezervovaný. Tyto evidentní rozdílnosti mezi oběma velikány však nemohly zabránit tomu, aby vzájemná zdvořilost časem přerostla v pouto přátelství a vzájemné úcty. Nikoli pohled do minulosti jako u Mahlera, nýbrž spíše tušení a obavy z nadcházejících rizik a nebezpečí zde byly prvkem vytvářejícím pouto mezi tak rozdílnými vědci i osobnostmi. Z podnětu Společnosti národů například oba vedli roku 1932 písemnou diskusi o problematice válečného nebezpečí pro kulturu, která pak vyšla pod titulem Proč válka? Freudovi se postupně dostalo širokého uznání v pacifistickém hnutí a mezi jeho přátele patřily vedle Einsteina osobnosti jako Stefan Zweig, Arnold Zweig, Thomas Mann či Romain Rolland. Freud tak v tomto období ztělesňuje konflikt dvou tendencí: kulturní pesimismus a kritický postoj k možnostem lidského rozumu vycházející z původní psychoanalýzy na jedné straně a na straně druhé humanistický étos intelektuála s prožitkem světové války, hrozícího se katastrofy nové. Válce a nucenému definitivnímu odchodu ze své vídeňské Berggasse do Londýna však Freud na sklonku svého života zabránit nemohl. Jakkoli u Gustava Mahlera mohl Freud nalézt silné vnitřní osobní souznění, neměl nakonec možnost se s ním setkat víc než jednou. Optikou třicátých let a jejích nových ohrožení se jedná jakoby o dávnou minulost, která patří již do jiného světa. Naproti tomu s Albertem Einsteinem ho přes původně naprosto odlišné intelektuální založení spojil společný osud uznávané žijící legendy, jejíž celoživotní dílo, pokládající nový základ kultury pro celé další století, je označeno za židovskou vědu (psychoanalýza i teoretická fyzika) a nacistickým režimem postaveno na pranýř. Je to generace stižená krizí rozumu, jeho nových nadějí a dalších pádů, generace dvou světových otřesů – nicméně generace géniů. A géniové, jak se zdá, se spolu nikdy nesetkávají náhodou.
LITERATURA G. Markus, Sigmund Freud a tajemství duše: životopis, Praha 2002; K. Blaukopf, Gustav Mahler. Současník budoucnosti, Jinočany 1998; K. Buchholz a kol., Die Lebensreform. Entwürfe zur Neugestaltung von Leben und Kunst um 1900, Band 1, Darmstadt 2001; J. W. Burrow: Krize rozumu. Evropské myšlení 1848–1914, Praha 2003; M. Machovec: Filosofie tváří v tvář zániku, Praha 1998; S. Freud, O člověku a kultuře, Praha 1990.
Tomáš HERMANN (nar. 1974), působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami filozofie, historických a přírodních věd.