V polovině devadesátých let proběhly v rámci festivalu FEBIOFEST dopolední projekce vybraných dílů seriálu Třicet případů majora Zemana v pražském kině Blaník. Tato představení spíše připomínala povedený happening: sál kina praskal ve švech a jednotlivé scény byly doprovázený výbuchy smíchu a spontánním potleskem. Publikum, tvořené víceméně generací "Husákových dětí", k seriálu přistupovalo jako k povedené retrozábavě a zvýšený zájem byl dán i tím, že nikdo nepředpokládal jeho brzké uvedení na televizní obrazovce.
O pár let později však Česká televize uvedla celý seriál "zabalený" do projektu Třicet návratů. Reagovala na tlak diváků, kteří se dožadovali znovuuvední seriálu, jenž se naposledy vysílal před rokem 1989. Veřejnost se tehdy rozdělila na dva tábory: zastánci tvrdili, že seriál je sice mírně poplatný předchozímu režimu, ovšem přesto se jedná o dobře natočené a profesionálně zahrané detektivky. Názory opačné zase namítaly, že seriál by se ve veřejnoprávní televizi vysílat neměl, jelikož jde o jasnou propagaci komunismu a oslavu Státní bezpečnosti. Česká televize ke každému dílu natočila krátký dokument, který měl jednotlivé příběhy, ideologicky notně zdeformované, uvést na pravou míru, a tím si i pohoršené diváky "usmířit".
Odvysílání seriálu nakonec jeden pozitivní aspekt mělo: naprosto se zhroutil mýtus o profesionálně natočených a skvěle zahraných detektivkách. Seriál jako celek totiž připomíná lacinou agitační brožuru z padesátých let a některé scény jako by přímo vypadly z plátna malíře socialistického realismu. Ideologie čouhá téměř z každé věty, rádoby komické scény působí tragicky a naopak. Dosud snad v dějinách české kinematografie nevzniklo "lepší dílo", na kterém by se studenti filmové vědy mohli učit, jak se vytváří propaganda.
Kniha Daniela Růžičky výše uvedené potvrzuje, ale hlavně rozšiřuje o další fakta spojená se vznikem a zákulisím televizního seriálu. Autor na základě dostupných archivních pramenů a vzpomínek pamětníků sleduje a rekonstruuje postupný posun od záměru natočit zajímavé kriminalistické příběhy k vzniku propagandistického díla sloužícího k adoraci Sboru národní bezpečnosti. Vše začalo na federálním ministerstvu vnitra, kde si zaměstnanci tiskového odboru na počátku sedmdesátých let uvědomovali, že důvěra veřejnosti v bezpečnostní aparát je, zvláště po událostech z let 1968—1969, prakticky nulová. Proto bylo rozhodnuto na veřejnost zapůsobit nejen publicisticky, ale zejména umělecky. A tomu právě televize a navíc oblíbený formát seriálu v sedmdesátých letech odpovídali nejvíce.
Geneze vzniku seriálu byla poměrně složitá. Od původně zamýšlených kriminálních příběhů, které napsali Jaroslav Šikl a Oldřich Železný, bylo na podzim 1973 upuštěno a rozhodnuto natočit seriál programově politický. Šikla jako autora i režiséra de facto ze hry vyřadil dramaturg Jiří Procházka, který měl pak společně s režisérem Jiřím Sequensem na defi nitivní podobě seriálu velmi výrazný podíl. Růžička podrobně popisuje, jak se Sequens v průběhu natáčení dostal do sporu s dramaturgem Procházkou, zejména ohledně autorských honorářů za literární scénáře. Procházka uvedl, že Sequens si text úplně přisvojí, prohlásí původního autora za idiota, začne se považovat za autora jediného, a chce tedy také patřičný, teď už prakticky celý honorář. Spor se nakonec vyhrotil do té míry, že Sequens je ve výsledné podobě seriálu uveden v titulcích jakožto autor scénářů, zatímco autoři původních textů jen jako autoři filmových námětů a povídek.
Přes tyto spory byl nakonec celý seriál (vznikal ve třech fázích vždy po deseti dílech) dokončen poměrně rychle — během šesti let (1974—1979). Uvedení první desítky v Československé televizi zaznamenalo velký ohlas, sledovanost byla vysoká, v novinách a časopisech se objevovaly rozhovory s tvůrci a reportáže z natáčení. Svou úlohu seriál nepochybně splnil, přestože mnohým bylo již tehdy jasné, že se jedná o "dílo", jež svým překrucováním vytváří obraz naší minulosti natolik absurdní, že snad ani nemůže být brán vážně.
Po přečtení knihy Daniela Růžičky snad dnes již nikdo nebude pochybovat, že seriál o statečném majoru Zemanovi, spravedlivém estébákovi Žitném a vlídně otcovském náčelníku Kalinovi je dílem prodchnutým propagandou a ideologií skrz naskrz, seriálem, který je ve své podstatě nenávistným, schematickým a obludným pomníkem minulého režimu. Jeho časté uvádění na televizní obrazovce po roce 1989 je doufejme u konce, stejně tak i diskuse o jeho "kvalitách dobré detektivky". Po několika reprízách totiž seriál ztratil i to poslední, co mu ještě po roce 1989 zůstalo — charakter poněkud absurdní retrozábavy.
Práh, Praha 2005, 200 s., 269 Kč