V prosinci 2005 zveřejnila skupina francouzských historiků manifest Svobodu pro historii. Signatáři nejsou „věční rebelové ani profesionální petenti, ale výkvět francouzských historiků“, jak trefně poznamenala Elisabeth Lévyová (Le Point, 14. 2. 2006). Postupně se k manifestu přihlásily stovky dalších historiků a intelektuálů a petiční akce nabyla rázu hnutí.
Oč historikům jde? O čtyři zákony z let 1990-2005, respektive o některé jejich články. Jsou to tzv. lois mémorielles - zákony o paměti. Většinou zakazují popírání zločinů proti lidskosti v nedávné minulosti, například rasových, xenofobních a antisemitských činů a genocidy Arménů, nebo nařizují "přiměřený" výklad otroctví. Zákon z 23. 2. 2005 přikazuje zdůraznit ve výuce pozitivní roli francouzské přítomnosti v zámoří, zejména v severní Africe. Tyto zákony uvedli historikové jako příklady stále častějších politických zásahů do hodnocení minulosti a do svobody bádání a vyučování. Stručně formulovali základní principy historické práce a jejího smyslu a žádají zrušení zmíněných zákonů.
Vláda pověřila právníka Arno Klarsfelda důkladnější prací na zákonech o historii. Klarsfeld pak obhajoval vládní postoje a zákony v článku uveřejněném v deníku Le Monde (27. 1. 2006). Vytkl v něm historikům, že si neprávem přisvojují monopol na historii. Soudí, že historie se týká všech lidí a demokratické parlamenty mají právo proklamovat zákony o paměti, jak se děje ve Francii i jiných zemích od konce 19. století. Tyto zákony podporují jednotu národa a lidu. Z vládního hlediska obhajuje v tomto duchu oprávněnost inkriminovaných zákonů.
Nelze zatím odhadovat, jak bude diskuse vlády s historiky ve Francii probíhat. Ale v manifestu a lavině diskusí, které vyvolal, nejde jen o čtyři zákony. Jde především o vztah současného světa k minulosti a o problémy, které politická aktualizace a instrumentalizace dějin denně přináší.
Myslím, že u nás nemají zatím zákonodárci snahu nařizovat, co se má nebo nemá vyučovat v dějepisu a jak mají historikové bádat a myslet. Liberalizace výuky byla po listopadu totální a spíše je u nás problém, jak omezit nebo vyloučit nesmysly, kterými jsou některé učebnice dějepisu zapleveleny. Historikové si různost názorů na minulost zatím vyřizují mezi sebou a vůči vládě bylo tuším jejich jediným požadavkem, aby se historie vůbec vyučovala. Zákony o minulosti přijaté parlamentem v devadesátých letech byly spíše proklamacemi. Historikové, kteří prožili totalitní režimy, jsou většinou vůči zásahu státu do svých svobod ostražití.
Nicméně francouzský manifest o svobodě historie stojí za pozornost a měli bychom sledovat diskusi, kterou vyvolal. Blízká i vzdálená minulost se stala na celém světě nejpopulárnějším tématem na knižním i mediálním trhu, součástí politického diskurzu i politických programů. Zájem o minulost se přelil z badatelen a přednáškových síní na agoru, do médií včetně bulvárních, literatury a filmů; historie vyvolává a legitimizuje znovu revolty a války. Snad nikdy v dějinách nebyl pohled společnosti obrácen do minulosti v té míře jako nyní.
Charakteristickým znakem současného zahledění do minulosti se stalo to, že předmětem zájmu i politické manipulace přestali být hrdinové a slavné činy a do centra pozornosti se dostaly teror, krutosti a oběti. Je to zajisté lepší, než kdyby se zločiny zamlčovaly. Ale v diskusi o minulosti se objevují stále častěji hlasy, že jednoznačné zaměření historického zájmu na zlo a utrpení je kontraproduktivní. Stává se také pravidlem, že satisfakci a omluvy, respektive náhrady škod požadují potomci obětí i po několika generacích. A že se dnes člověk dokonce jako oběť rodí.
Víme již také, že "historická paměť" je nesmírně složitý fenomén a že v žádném případě nelze dějiny na paměť redukovat. Kolektivní paměť je, jak známo, dílem dějepisectví, pomníků, kultury a nyní médií a neustále se podle potřeb doby a moci proměňuje.
Elisabeth Lévyová uvádí diskusi o svobodě historiků do kontextu současné tendence vlád a moci omezovat svobodu myšlení stále houstnoucí sítí zákazů a příkazů v duchu politické korektnosti. Tato korektnost se stává klíčovým slovem kritiků manipulace myšlení. Pierre Nora soudí, že v zemi Descarta a Voltaira zastrašování nahrazuje argumentaci. Jeden z účastníků diskuse pokládá boj s politickou korektností za intelektuální odvahu. Zvedá se také odpor proti pěstování politiky sebeobviňování. Filosof Paul Ricoeur poznamenává, že společnost nemůže setrvávat věčně v hněvu sama proti sobě. A historik Max Gallo se odvažuje napsat, že uplatňováním dnešních lidských práv na minulost si znemožňujeme její pochopení a zbavujeme se ctnosti zapomínání...
Problém "zapomínání" je tak komplikovaný a zprofanovaný, že se skoro obávám vyjádřit názor o potřebě nového začátku a připomenu raději slova myslitele v této věci jistě kompetentního: Od smazání minulosti musí vycházet smíření zcela nezbytně, aby byly dříve než co jiného vyhlazeny z mysli rány časů minulých, ať už se přihodily jakýmkoli způsobem. Neboť... každý, kdo si stále křivdy přivolává zpět na mysl, ten je opětovně jitří, a tím jedná protiúčelově, jediným lékem proti zlu je zapomenutí. (J. A. Komenský)
Dnes je to daleko obtížnější zapomenout než v době náboženských válek sedmnáctého století. Zločiny jsou ovšem pamětí neustále zpřítomňovány a historie je představuje v extrémní podobě a fixuje jejich obraz, který čas uvádí v zapomenutí. Historie nemůže zločiny minulosti vymazat z paměti. Ale neměla by vymazávat z paměti, jak je dnes zvykem, lidi, kteří v každé době proti zločinům vystupovali. Existovali v době upalování kacířů a čarodějnic, náboženských válek, kolonialismu i nacismu a stalinismu. Ani dnes nevymřeli. Jejich pomníky by vrátily dějinám smysl a velikost.