- Paměť a zapomnění. Nedávno jsme v Zápisníku uvedli politicky zcela nekorektní výrok J. A. Komenského. Jeden z jeho manifestů k národům Evropy končí slovy: „Jediným lékem proti zlu je jeho zapomenutí“ (nejnověji otiskl P. Floss, Poselství J. A. Komenského současné Evropě, Soliton 2005, s. 163). Proti této kacířské tezi lze namítnout, že Komenský nezažil masové zločiny totalitních režimů dvacátého století. Nicméně Jan Amos má i dnes následovníky doporučující sebezáchovné zapomínání. P. Marcabru (Le Figaro, 21. 6. 2006) položil například otázku: Existuje ještě vůbec právo zapomínat? Naráží zejména na "zákony" o paměti, kterými si parlamenty přisvojují právo vynášet soudy nad dějinami, od kterých Bůh odvrátil svou tvář. Proč ještě o něčem bádat, když výsledek bádání je předem určen zákonem?
Do hry o kolektivní paměť vstupují nové generace, které se na uzákoněných zločinech minulosti nepodílely a zatím žádné zločiny nespáchaly. Setkávají se jen s obrazem zločinů minulosti. Snad ještě platí pravidlo: Jestliže jsme odpovědni za naše děti, nejsme odpovědni za naše otce. Nedávno platilo na Východě, že děti jsou odpovědny za činy a myšlenky svých otců se všemi důsledky pro svůj sociální statut. Samozřejmě, že Marcabru potřebu paměti nepopírá; popírá její účelové zneužívání: Abychom si rozuměli: všechno je paměť, včetně zapomnění. Aby vůbec národy i jednotlivci mohli existovat, potřebují vzpomínku na to, co byli. Paměť by nás však neměla dusit a omezovat. Abychom přežili, musíme se odpoutat od minulosti. Dodejme, že při devastaci historického vědomí v naší době zůstávají v kolektivní paměti jen zločiny a dějiny se mění na černou kroniku.
- Mají smysl historické katastrofy? Dějiny, zejména české, jsou také dějinami politických a sociálních katastrof. A historikové hledají viníky. Mnozí pokládali a pokládají za katastrofu husitství. Patnáctiletou náboženskou válku, která zpustošila české země a vyloučila nás na sto let z Evropy. Katastrofou nedozírných důsledků byla bitva na Bílé hoře, zaviněná podle moderních stratégů skupinkou nezodpovědných evangelických hazardérů, kteří defenestrovali zemskou vládu legitimního krále. Dalším viníkem byl pro některé filosofy a ideology českých dějin Masaryk, když "rozbil" habsburskou monarchii. Mnichovská katastrofa byla pak logickým důsledkem této politiky. A pak přišel Únor, puč, kterým začíná ďáblova říše komunismu. Neodpovědnými řečmi přivolali "reformátoři" srpnovou okupaci a dvacetiletou "normalizaci". České dějepisectví bylo až do "nové" historie diskursem o katastrofách a tragédiích a při hledání viníků ignorovalo dějiny.
Při čtení vynikající knihy anglického historika Iana Kershawa Hitlerovi přátelé v Anglii (anglické vydání 2005, německé 2006) jsem si uvědomoval složitost orientace v prožívané historické situaci a tíhu politického rozhodování. Smutným hrdinou knihy je lord Londonderry, významný člen anglické aristokracie, blízký královskému dvoru, spřízněný s Churchillem, několikrát člen vlády (pro letectví), muž s obrovským majetkem a gentleman každým coulem. Měl šarmantní manželku a v jeho londýnské "vile" se pořádaly před druhou světovou válkou nezapomenutelné recepce pro společenské a politické "elity". Zanechal po sobě rozsáhlou korespondenci a archiv, který Kershawovi umožnil vytvořit mistrovský portrét tohoto lorda, jeho společenské vrstvy a druhé poloviny třicátých let minulého století. V Londonderryho osobním muzeu je také soška SS-manna, věnovaná mu přítelem Ribbentropem, později popraveným v Norimberku.
Nebyl to žádný přesvědčený nacista. Byl oddán myšlence zachránit mír, ubránit zemi před komunismem a cestu viděl ve smíření a spolupráci s Německem. Jakým? S Německem politicky se pohybujícím v prostoru mezinárodního práva a vnitřní suverenity. Hitler pro něho byl legitimním, polepšitelným kancléřem, se kterým je nutno vycházet a spolupracovat. Londonderry se domníval, že navázal přátelství s Göringem (kolega v zájmu o letectví) a Ribbentropem, s nimiž korespondoval a na jejichž skvělé lovy a recepce byl zván.
Je fascinující, jakou míru "porozumění" má pro postavu Londonderryho liberální historik velkého formátu. Uvědomíme si také při čtení této knihy, jaké nic jsme pro své západní spojence znamenali až do naší tragédie, tj. do okamžiku Hitlerovy okupace zbytku Československa. I u svých sympatizantů a politiků appeasementu pozbyl konečně Hitler důvěru. Také Londonderry ztratil iluze o svých přátelích v Německu. Po okupaci Československa začaly demokracie zbrojit a Churchill mohl vstoupit do vlády. Tragédie Československa konečně odhalila pravou tvář diktátora i jeho cíle a probudila demokratickou Evropu.
Husité dovedli vzdorovat papežské Evropě 15 let a pak uzavřít s církví a králem důstojný basilejský kompromis, protože bojovali za myšlenky, kterými byla Evropa těhotná. Za sto let Luther prohlásil: Všichni jsme husité. Pražská defenestrace "nezodpovědných radikálů" rozpoutala třicetiletou válku, která již ovšem byla na spadnutí. Na jejím konci byl uzavřen vestfálský mír (bohužel bez Čechů), který zformoval pro příští staletí politickou Evropu suverénních států (spíše velmocí) a ukončil vzestup Habsburků. Ti Čechům "zradu" nikdy nezapomněli a jejich historikové a právníci představovali Čechy jako nenapravitelné rebelanty. Lze se divit, že Habsburkové neobnovili Čechům jejich "historická práva"? Čechové si však v 19. století vzpomněli na svou katastrofu a vytvořili zásluhou Masaryka a odboje samostatný stát. V únoru 1948 a při nové okupaci v srpnu 1968, jsme byli ponecháni svému osudu v rozdělené Evropě na místě, kam jsme nepatřili. Ale nevedly tyto tragédie a tragédie pokusů o svobodu i jiných středoevropských národů k demaskování imperialismu sovětské říše a k vystřízlivění sympatizantů s komunismem na Západě? Neměly české tragédie časem přece jen pozitivní důsledky pro jiné i pro nás a není i tato skutečnost důvodem, abychom si svých dějin vážili a chovali se k nim důstojně? Dnes je osmadvacátého října.
- Dobré perspektivy. Letos se opět ve světě politiky, válek a terorismu zachmuřilo. R. Girard vypočítal hlavní politické katastrofy (od Severní Koreje po Irák a Afriku) a konstatoval: „Zkrátka jejich seznam je dlouhý a na světlo vystoupil na tento podzim náhle virus destabilizace“ (Le Figaro, 25. 10. 2006). Irácká válka vedla totiž k úpadku autority Spojených národů a Spojených států a tím k ohrožení Pax Americana. Avšak dnešní destabilizovaný svět, ať se nám to líbí nebo nelíbí, potřebuje výkonného četníka. A tím zatím mohou být vzhledem ke své vojenské síle, schopné zasahovat kdekoliv na světě, jen Američané. Jejich oslabení je tedy značným rizikem, míní Girard. Slibné je to, dodejme, že Američané obnovují dialog se svými spojenci a mezinárodními organizacemi a že se v této rozhodující velmoci rozvíjí diskuse o nové politické strategii, která si snad ze současných dějin a z chyb své zahraniční politiky bere poučení.
A ozvali se i prognostici s optimistickým proroctvím, že jsme na počátku nových slavných a tučných třiceti let (Le Point, 14. 2. 2006). Nevycházejí při této prognóze ani z letu ptáků ani z vnitřností zvířat, ale z potvrzování teorie ruského ekonoma Kondratěva o střídání dobrých a špatných třicetiletých cyklů v dějinách Evropy od počátku 19. století. Začátek dobrého cyklu naznačuje dnes inflace, demografický růst, perspektivní trh práce, rozvoj technologií atd. Takže mladá a střední generace se má na co těšit. Pokud tedy Kondratěvova teorie platí a pokud ji uvedené signály skutečně ohlašují.